Dlužník potřebuje oddechový čas ke zhodnocení finanční restrukturalizace
Každý dlužník se může dostat do finančních problémů. Chce pak se svými věřiteli diskutovat o restrukturalizaci a spolupracovat na ní. V takové situaci potřebuje čas a klid k jednání a k vyhodnocení alternativních postupů. „Oddechový čas“ může získat buď smluvním aranžmá, takzvaným „standstillem“, nebo formálním „soudcovským“ moratoriem dle insolvenčního zákona.
Klady a zápory
Tento „oddechový čas“ situaci ani neřeší ani neslouží k odsunutí finančních problémů. Umožňuje však shromáždit a analyzovat spolehlivé informace a na jejich základě dospět k rozhodnutí, zda je finanční restrukturalizace možná a jak v ní postupovat. Standstill i formální moratorium dle insolvenčního zákona mají své klady i zápory a volba závisí na okolnostech. Záporem moratoria dle insolvenčního zákona je negativní publicita, protože jeho vyhlášení se prakticky ihned objeví ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku. A může mít destruktivní dopady na hodnotu dlužníkova podniku. V případě standstillu se však tomu dlužník může vyhnout, pokud se mu společně s věřiteli podaří udržet důvěrný charakter procesu.
Aby soud povolil moratorium, je třeba doložit písemný souhlas většiny věřitelů, počítané dle výše pohledávek. Pro standstill takové pravidlo neexistuje. Je otázkou pragmatického rozhodnutí dlužníka a klíčových věřitelů o stranách standstillové smlouvy. Aby byla standstillová smlouva životaschopná, je v praxi třeba mnohem výraznější většiny věřitelů – například všech klíčových finančních věřitelů a také těch, které nelze „umlčet“ vyplacením jejich pohledávek. Pokud existuje významný věřitel nebo věřitelé, které nelze motivovat k jednání o konsensuálním řešení – například protože nejsou spjatí s budoucností dlužníka a jsou tedy ochotní podat insolvenční návrh – či je nelze bez dodatečných rizik vyplatit, formální moratorium dle insolvenčního zákona může být dočasným řešením.
Placení závazků
Při standstillu neexistuje žádné jasné pravidlo, kterým by se mohl dlužník řídit při hrazení svých závazků – určitá pravidla však stanovuje standstillová smlouva – a proto riskuje, že při placení, byť v souladu s ní, některého ze svých věřitelů zvýhodní, čímž poškodí jiné. V takovém případě by management dlužníka mohl odpovídat za škodu.
Insolvenční zákon naopak obsahuje jasná pravidla pro uspokojování věřitelů při moratoriu. Dlužník smí v zásadě činit pouze platby zajišťující běžný provoz podniku a finančním věřitelům by splatné pohledávky hradit neměl. Dodavatelé energií, surovin, zboží a služeb však nesmějí ukončit v moratoriu dodavatelské smlouvy z důvodu prodlení dlužníka před zahájením moratoria či zhoršení jeho ekonomické situace.
Nové financování
Pokud má být jakákoli snaha o finanční restrukturalizaci dlužníka životaschopná, je třeba po dobu hledání optimálního řešení udržet v provozu jeho podnik. To se často neobejde bez vnějšího financování. Pokud je poskytují věřitelé na základě standstillové smlouvy, mohou si mezi sebou dohodnout přednostní uspokojení takového financování při případné pozdější insolvenci. Tato dohoda a právo přednostního uspokojení se však netýká věřitelů, kteří nejsou stranami standstillové smlouvy.
Insolvenční zákon naopak dává právo přednostního uspokojení věřitelům, kteří poskytli v průběhu moratoria financování za účelem udržení provozu dlužníkova podniku. Pokud moratorium vyústí v další insolvenční řízení, splácí se toto financování přednostně v rámci skupiny pohledávek za podstatou.
Zajištění
Při jednání o standstillu finanční věřitelé často usilují o dozajištění svých pohledávek i za cenu rizika, že takové nové zajištění může být v pozdějším insolvenčním řízení napadnuto jako neúčinné. Pokud však nové zajištění v rámci standstillu zaručuje financování poskytnuté za účelem hledání cesty z krize, mělo by v případném insolvenčním řízení obstát. Důležité je, aby jakékoli původní zajištění těchto věřitelů nebylo nijak negativně ovlivněno. Bezpečnější je zřízení zajištění v rámci moratoria. Je však možné jen k zajištění financování poskytnutého za účelem udržení provozu dlužníkova podniku. To pak nepodléhá obecnému režimu neúčinnosti zajištění, které dlužník zřídil poté, co nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení. Tedy i po vyhlášení moratoria.
Ochotu dlužníků upřednostnit standstill před formálním moratoriem částečně určuje i vnímání odpovědnosti jejich managementu. V moratoriu se může řídit jasnějšími zákonnými pravidly, standstill mu však takovou jistotu nedává. Ani moratorium však není z hlediska dlužníkova managementu bezrizikové. Členové statutárního orgánu společně a nerozdílně ručí za škodu, kterou dlužník v moratoriu způsobil věřitelům porušením povinností stanovených insolvenčním zákonem. Standstill umožňuje flexibilní řešení situace bez stigmatu insolvence za cenu vyšší odpovědnosti managementu dlužníka. A s širokou smluvní volností, pokud jde o způsob hledání cesty k případné restrukturalizaci. Do konce roku 2011 tuto cestu podporuje i dočasné zrušení povinnosti dlužníka podat na sebe insolvenční návrh z důvodu předlužení.
Box:
Co je standstill?
Standstill je stav neformálního, smluvního moratoria. Jeho základ tvoří standstillová smlouva, jejímiž stranami jsou kromě dlužníka jeho významní finanční a další věřitelé. Tato smlouva zakotvuje lhůtu, během níž věřitelé nesmějí zásadně požadovat splacení svých pohledávek nebo podat na dlužníka insolvenční návrh. Dlužník je dle ní naopak povinen provést dohodnutá opatření – například k zachování dostatečného průběžného cash flow. Dle okolností může tato lhůta trvat různě dlouho, nejčastěji je však dvou- až tříměsíční. Standstillová smlouva často ukládá i placení pohledávek věřitelům, kteří nejsou její stranou. Důvodem je, aby nebyli motivováni podat na dlužníka insolvenční návrh a dlužníkův podnik byl zachován v provozu.
