Přestože dolar oslabuje, i v nejbližší budoucnosti se s ním bude nejvíce obchodovat
Koncem loňského roku proběhla symbolická událost. Celková hodnota všech bankovek a mincí denominovaných v euru je poprvé vyšší než dolarů v oběhu. Přesněji řečeno, hodnota 630 miliard eur v oběhu je přibližně o deset procent větší než 750 miliard dolarů. Euro získává popularitu nejen jako hotovost, ale používá se stále více i při vypořádávání mezinárodních transakcí a roste i jeho význam jako rezervní měny centrálních bank. Za rok 2006 posílilo euro vůči dolaru o více než deset procent. Sledujeme tedy střídání v roli hlavní světové měny, jako když v minulém století americká měna vytlačila britskou libru? Po důkladnějším rozboru se zdá, že tento závěr by byl předčasný.
Dolar pod tlakem.
Rok 2006 nebyl pro americký dolar úspěšný. USA musejí financovat schodek platební bilance téměř 900 miliard dolarů ročně, což na jejich měnu vytváří obrovský tlak. Dolar oslabil nejen vůči euru, ale i britské libře (o patnáct procent), brazilskému realu (o osm procent), izraelskému šekelu (o sedm procent) či české koruně (o více než dvanáct procent). Největší kritici Spojených států, Írán, Venezuela i Rusko, přikládají pod ohýnek a ohlašují převod finančních rezerv z dolarů na eura či zúčtování obchodu s ropou na evropskou měnu. Obdobně Čína zvyšuje podíl eura na svých devizových rezervách. Navíc dolar začínají opouštět i jeho dosud věrní spojenci. Například Spojené arabské emiráty ohlásily konverzi osmi procent svých rezerv z dolarů na eura.
Změna rovnováhy.
Dalším důvodem oslabování dolaru je změna rovnováhy na světových finančních trzích. Centrem měnových obchodů je Londýn a Spojené státy ztrácejí svoji dominantní pozici i na akciových trzích. Po vlně finančních skandálů na přelomu století se ve Spojených státech výrazně zpřísnila regulace akciových trhů přijetím Sarbanes-Oxleyho zákona. Jedním z dopadů této nové legislativy je přesun mnohých aktivit z New Yorku do Londýna, případně do Frankfurtu. Likvidita a „hloubka“ evropských finančních trhů je již taková, že investorům poskytují stejný komfort jako ty americké, což ještě zvyšuje atraktivitu investic do evropských aktiv.
Konzervativní trhy.
Očekávání „konce dolaru“ však již tady bylo několikrát. Například v roce 2003 Rusko poprvé naznačilo, že uvažuje o přechodu na euro při vypořádávání obchodů s ropou. Vzhledem k tomu, že většina ruské ropy jde do Evropy, je to koneckonců logické rozhodnutí. Postavení dolaru to však nijak významně neohrozilo.
Obdobně přes veškerá slova o diverzifikaci portfolia zůstává 65 procent veškerých světových rezerv v dolarech, zatímco euro obsazuje zhruba 25 procent. To je odhadem jen o dva až tři procentní body více, než kolik držely centrální banky ve svých rezervách v různých evropských měnách koncem devadesátých let minulého století.
A země vyvážející ropu (tedy především země OPEC a Rusko) mají v euru jen 22 procent rezerv. Ve srovnání s objemem dolarového trhu, kde se denně zobchodují biliony, není navíc převod „pár“ miliard příliš znát.
Rychlý přechod od dolaru k euru také není v zájmu zemí, které mají vázané obrovské prostředky v dolarových aktivech. Pokles hodnoty dolaru o deset procent představuje pro Čínu ztrátu až 80 miliard dolarů, což je téměř polovina čínského obchodního přebytku a přibližně 1,5 procenta jejího HDP.
Důsledky diverzifikace.
Lze tedy říct, že svět nepřechází na novou rezervní měnu. Nastává ale diverzifikace, kdy zatím spíše menší část rezerv bude držena v eurech. To má pro země eurozóny (a celou Evropskou unii) zajímavé důsledky. Za prvé to prakticky vylučuje zpětnou demontáž eura. Škody by byly obrovské a znamenalo by to zřejmě definitivní ztrátu vlivu Evropy. Euro tedy představuje trvalou změnu a bylo by bláhové ho ignorovat. Za druhé být „majitelem“ významné světové měny má své výhody. Pro země používající euro se sníží kurzovní riziko, neboť podstatná část jejich zahraničních transakcí bude probíhat ve vlastní měně. Také financování dluhu v domácí měně je pohodlnější, což dosvědčuje lehkost zadlužování americké vlády. Úplně zanedbatelný není ani efekt ražebného, které inkasuje Evropská centrální banka v situaci, kdy cizinci dobrovolně drží hotovost v eurech, jež nenese žádný úrokový výnos, a vzdávají se tak nároku na zhodnocení svých finančních prostředků.
Odpovědnost.
Na druhé straně není jednoduché nést odpovědnost za celosvětově používanou měnu. Když koncem loňského roku jeli americký ministr financí Henry Paulson a guvernér americké centrální banky Paul Bernanke do Číny, jistě nezanedbávali zájmy amerických firem, ale 90 procent své energie i času věnovali úsilí o změnu postoje čínské vlády ke kurzu jüanu, který je podle Američanů příliš slabý. Kvůli neflexibilitě čínské měny nese euro podstatnou část nákladů na oslabování amerického dolaru, ale Evropa se k americkému tlaku na Čínu příliš aktivně nepřipojuje. Pro Českou republiku znamená zvyšování role eura příležitost, jak se dostat mezi „světové hráče“. Do jaké míry jsme na tuto příležitost připraveni, je ovšem jiná otázka.