Lepší restituenti než dravci ve státních službách
Národní kulturní památka Kokořín nepatří státu, ale původním majitelům, rodině Špačků ze Starburgu. Toto rozhodnutí mělnického soudu, byť zatím ještě nepravomocné, je dalším, tentokrát povedeným dílem z původního českého seriálu „šlechtické restituce“. Každý, kdo to s památkami i se spravedlností myslí v této zemi dobře, musel minulou středu zajásat.
Čím dále jsme totiž od listopadu 89, tím je jasnější, že privátní formě vlastnictví v Česku patří budoucnost. Kouzlo soukromého majetku jsme objevovali postupně, zato však vytrvale. Po vyčerpání malé i velké privatizace se Češi - poctivci i vykukové - naučili kupovat a držet i tak nepřitažlivé věci, jakými donedávna byly třeba pohledávky, restituční nároky nebo ladem ležící pozemky. Jednou z posledních zón nedotčených privatizací zůstávají nezrestituované památky. Hrady, zámky, tvrze, paláce. Letošní zimní zemětřesení v Národním památkovém ústavu a jeho důsledky ale naznačily, že i do tohoto zapomenutého kouta už dorazil nový vítr a že správa nemovitého i movitého kulturního bohatství naší země se pomalu stává předmětem zájmu vlivných person a skupin. Pomalu vytlačují památkáře-akademiky, lpící pedantsky na každé původní klice nebo zárubni. A právě to je důvod, proč soudnímu rozhodnutí o Kokořínu tleskat.
Buď totiž bude památkové dědictví patřit původním majitelům, kteří k němu zpravidla mívají pevný, staletí trvající vztah a úctu, nebo zůstane státu a je jen otázkou času, kdy se může stát objektem nájezdu kobylek, zaštiťujících se frázemi o vhodném komerčním využití kvůli ekonomické soběstačnosti. Není ani vyloučeno, že některé z památek mohou být pod líbivou záminkou kvalitnější péče pronajaty nebo - a proč vlastně ne? - i zprivatizovány. Jistě, i restituenti z řad šlechty by mohli své zámky prodat nebo proměnit ve zlaté doly, dnes už však ze zkušenosti víme, že se tak obvykle neděje. Memento, že staletý rodokmen a majetek nelze špinit krátkodobě výhodným kupčením, a to ani v případě hodně zanedbaného dědictví, ovšem u státních úředníků nefunguje. Lze-li volit mezi restitucí památky nebo státní správou, pak je vrácení tou lepší variantou. Pro odborný památkářský dohled nemusí být státní vlastnictví v dnešních podmínkách žádnou výhodou.
I novým eventuálním majitelům, novodobým podnikatelským gründerům, by asi trvalo pár generací, než by založili nějakou tradici. Paradoxně právě kokořínští Špačkové by o tom mohli vyprávět. Jejich prapředek si koncem 19. století spolu s šlechtickým predikátem pořídil hrad jako symbol moci a významnosti a prakticky jej znovu vystavěl. Jeho šlechtickou jasnost Čas však nezastavila ani nepřízeň komunistického režimu. Dnes má restituční nárok špačkovských prapotomků stejnou váhu, jako třeba dosud neuspokojený požadavek knížecí rodiny orlických Schwarzenbergů na navrácení jihočeského hradu Zvíkova. Tím, že Ústavní soud loni v červnu zrušil pravidlo, že národní kulturní památky vlastněné státem nelze restituentům vracet, je teď po Kokořínu právě Zvíkov dalším adeptem na úspěšnou restituci. Fronta čekajících hradů a zámků je však předlouhá: Bouzov, Rájec nad Svitavou, Hrubý Rohozec, Sovinec, Opočno, Velké Losiny nebo Náchod. Proti některým z těchto případů byla šestnáct let se vlekoucí kauza Kokořína procházkou růžovým sadem. I když se Kristina Colloredo-Mansfeldová už několikrát dočkala soudního verdiktu, že je majitelkou renesančního zámku v Opočně, jiné soudy to zase zpochybnily, a byť bylo jejímu otci minulý týden rovněž až po šestnácti letech tahanic přiznáno české občanství, musí zase jinde dokazovat, že o zámek kdysi přišel z rasových důvodů. Ještě komplikovanější je kvůli návaznosti na Benešovy dekrety a válečné reminiscence projednávání restituce moravského hradu Bouzova Řádem německých rytířů, již shodou okolností také v minulých dnech řešil a odročil soud.
Možná kdyby němečtí rytíři nebo Colloredo-Mansfeldové prodali své restituční nároky našim veleúspěšným pozemkovým spekulantům, byly by Opočno, Bouzov a další památky už dávno vydány do soukromých rukou. Šlechta asi nemá ty správné kontakty v našich vrcholných demokratických institucích. Nakonec i to je důvod, proč mají státní hrady, zámky a paláce přebírat pokud možno původní majitelé.
