Stará dobrá Watergate

Mohla by za vlády George Bushe Jr. podobná aféra vůbec vzniknout?

Takzvaná Spiegel aféra z roku 1962 a Watergate měly za následek rezignaci Konráda Adenauera a Franze Josefa Strausse v Německu a republikána Richarda Nixona v USA. Způsobily, že se o druhé půlce minulého století hovoří jako o mediální demokracii. Obě události totiž legitimovaly média tak, jak to předjímala již liberální teorie tisku z 19. století - jako čtvrtou mocnost.

Watergate 1972-1974

Jméno dostala tato událost podle futuristického komplexu s betonovými balustrádami ve tvaru hadích zubů, který stojí v centru Washingtonu na břehu řeky Potomak. Šlo tehdy o luxusní bytový a hotelový komplex, který se za časů Nixona stal symbolem vládnoucí třídy. Bydlela tam řada členů vládní administrativy a bývalých ministrů, včetně osobní tajemnice prezidenta Rose Mary Woodsové. V této baště pravověrného republikánství měl ovšem sídlo Celostátní výbor Demokratické strany. V sobotu 17. června 1972 o půl třetí ráno bylo v kancelářích výboru zatčeno pět lupičů. Měli na sobě tmavé obleky a na rukou gumové rukavice Playtex. Policie u nich zajistila příruční krátkovlnné vysílačky, čtyřicet cívek neexponovaného filmu, dva fotoaparáty, paklíče, tužkové rozprašovače slzného plynu a odposlouchávací zařízení určené jak k odposlouchávání telefonů, tak i hovorů v místnostech. Pozoruhodná byla ještě jedna věc: měli u sebe víc hotových peněz, než bývá ve Spojených státech zvykem: mezi dvěma sty až osmi sty dolary, a navíc pouze ve stodolarovkách, jejichž čísla tvořila souvislou řadu.

Jak se Carl Bernstein a Bob Woodward, reportéři The Washington Postu, z předběžného slyšení u soudu ještě týž den dozvěděli, všichni tito na první pohled počestní, leč tvrdí chlapíci byli Američané, čtyři pocházeli z Miami a z toho tři byli kubánského původu. Na první stránku nedělního vydání se celý případ dostal hlavně proto, že hned u prvního výslechu jeden z obviněných řekl, že nyní pracuje jako bezpečnostní poradce a donedávna byl agentem CIA. Kvůli tomu se začali případem zabývat důkladněji. Později se ukázalo, že tento agent patřil do speciálního týmu, který sestavil sám prezident Nixon zhruba o rok dříve s cílem zabránit informačním únikům, jež vedly k publikování tajných vládních materiálů (Pentagon Papers), v nichž se psalo o příčinách a plánování války ve Vietnamu.

Jak se dalo očekávat, bývalý ministr spravedlnosti a ředitel rozbíhající se prezidentské kampaně Richarda Nixona John Mitchell sice přiznal, že bývalého pracovníka CIA, který vlastnil bezpečnostní agenturu, si jeho strana najala pro instalaci vlastních bezpečnostních systémů, ale od vloupání do sídla konkurenční demokratické strany se rázně distancoval. Některé zdroje ale od počátku reportérům naznačovaly, že Mitchell nemluví pravdu.

Kdyby The Washington Post a jeho vydavatelka Katharine Grahamová (jejíž matka a od roku 1933 spolumajiteka novin Agnes Meyerová se jako první ve Spojených státech postavila na začátku padesátých let i proti metodám McCarthyho) celou dobu za svými reportéry nestála a neodolala tlakům a výhrůžkám Nixonovy administrativy (sám prezident se snažil osobně třeba o to, aby této mediální skupině byly odebrány licence na televizní vysílání), nikdy by celá aféra nebyla vyšetřena.
Prvním vyšetřovatelem byl profesor Archibald Cox a do funkce mimořádného žalobce ho jmenoval sám prezident. Měl za úkol spíš vyšetřit, odkud pocházejí informace, které otiskl The Washington Post.

Pan Cox ale ve funkci nepobyl dlouho, neboť ji vzal vážně, a v půli října 1973 byl odvolán. Vydal totiž příkaz k předložení devíti prezidentových pásků s nahrávkami z jeho pracovny, kde byl umístěný stálý odposlech. Mezi prezidentovými spolupracovníky se soudilo, že prezident Coxe odvolal ze strachu, aby nevznesl obvinění i proti němu, neboť se začalo ukazovat, že články se zakládají na pravdivých informacích a že prezident o vloupání nejspíš věděl, pokud vůbec nebylo provedeno z jeho popudu. Na protest proti odvolání Coxe odstoupil i ministr spravedlnosti Eliot Richardson a jeho náměstek William Ruckelshaus. Tento čin zvaný „masakr sobotního večera“ povzbudil zbylé žalobce a dodal jim odvahu.

Jeden z informátorů z blízkosti prezidenta reportérům sdělil, že nahrávky, které slyšel, jsou dost nekvalitní a v rozhovorech se vyskytují evidentní „mezery“. Reportéři napsali, „že to může vést k domněnce, že s pásky někdo manipuloval“. Prezidentovi advokáti později doznali, že na jednom pásku je osmnáct a půl minuty dlouhá mezera. Z výpovědí se rovněž ukázalo, že prezident pásky ukrýval řadu měsíců i před svými nejbližšími spolupracovníky, a navíc jich odevzdal jenom sedm.

V létě 1973 se prezidentova pravá ruka Henry Kissinger snažil prezidenta ještě přesvědčit, aby se svých bývalých spolupracovníků zamotaných do aféry zřekl a přijal část odpovědnosti. Nixon kajícný přístup odmítal a naopak v Disneyworldu na Floridě řekl shromážděným reportérům a celostátním televizím: „Nejsem žádný darebák.“

Při čtení zprávy o stavu Unie 30. ledna 1974 oznámil: „Nemám v úmyslu za žádných okolností odejít z funkce, do níž mě zvolil americký národ a v níž je mou povinností pečovat o blaho lidu Spojených států.“

Koncem února 1974 se přiznali někteří prezidentovi blízcí, že v rozporu se zákonem přispěli do CRP (Výboru pro znovuzvolení prezidenta), odkud pocházely stodolarové bankovky s posloupnými čísly. V New Yorku současně probíhal proces s ředitelem kampaně Johnem Mitchellem a dalšími kvůli bránění spravedlnosti a křivé přísaze. Velká porota ve Washingtonu, jež obvinila zloděje-agenty v roce 1972 z vloupání do sídla Demokratické strany, vznesla 1. března závažná obvinění ve věci snah o ututlání aféry Watergate na spolupracovníky prezidenta. Ústavněprávní výbor před shromážděnou Sněmovnou reprezentantů, která je podle ústavy jako jediná oprávněná započít proces odvolání prezidenta (impeachment), zahájil po sto letech první takové šetření.

V pravé poledne v pátek 9. srpna 1974 pod tlakem okolností na svůj úřad Richard Nixon rezignoval. Hned poté složil prezidentskou přísahu dosavadní viceprezident Gerald Ford, který později Nixona omilostnil, aby uchránil prezidentský úřad před zneuctěním.

Watergate 2005

Americká demokracie se prosadila, přiznané podvody a lež společnost očistily díky důsledné práci novinářů, žalobců, soudce Sirica a senátora Erwina ml., který předsedal výboru pro vyšetřování. Pro úplnost je ale třeba dodat, že k odhalení přispěl anonymní zdroj, jehož totožnost jsme přes třicet let neznali. Tomuto muži, který upozornil na „mezery“ na páscích a na důležitost faktu, že bankovky, které byly u lupičů nalezeny, měly za sebou jdoucí čísla, se přezdívá Hluboké hrdlo, Deep Throat. Ze zfilmovaného příběhu se často cituje věta anonymního zdroje, který říká Dustinu Hoffmanovi (druhého novináře hrál Robert Redford): „Sledujte stopu peněz.“ Někteří znalci americké politické scény se domnívali, že by tímto mužem mohl být George Bush nebo Henry Kissinger či Patrick Buchanan, občas padlo i jméno druhého muže FBI Marka Felta. Z letos uveřejněné knihy Boba Woodworda Tajný muž vyplývá, že prezident Richard Nixon a vedoucí jeho volebního štábu v Bílém domě Bob Haldeman hned v jednom z prvních rozhovorů ze dne 19. října 1972 podezírali dva lidi, kteří by mohli z FBI vynášet informace: Patricka Graye a Marka Felta. Felta dokonce víc proto, že je židovského původu.

Dne 30. května 2005 prozradil identitu Hlubokého hrdla americký časopis Vanity Fair. Byl jím Mark Felt. Jeho identitu nejdříve odmítli oba novináři Bob Woodward i Carl Bernstein potvrdit s tím, že kdo je „Deep Throat“ ani po třiatřiceti letech neprozradí, neboť svému anonymnímu zdroji slíbili, že tak učiní až po jeho smrti. Po jistém zdráhání však Woodward potvrdil, že jde o Felta, i když dodal, že kdyby byl Felt při smyslech, nikdy by se nepřiznal. Woodword znal Felta z doby své vojenské služby, kdy se s ním náhodně setkal, vyměnili si telefonní čísla a od té doby se stýkali. Na Feltovo doporučení se dal Woodward na novinařinu.

Jednadevadesátiletého Felta k zveřejnění informace donutila rodina z finančních důvodů, neboť chtěla získat peníze na zaplacení dluhů za vzdělání Feltových vnuků. Felt sám řekl: „Nemyslím si, že být Hlubokým hrdlem je něco, na co může být člověk hrdý.“ Zároveň ale dodal, že tak učinil proto, aby politici nemohli používat kriminální metody. Někteří novináři usuzují, že za jeho zradou mohla být i pomsta za to, že ho Nixon nejmenoval šéfem FBI po Hooverovi. Bob Woodward, který se v době aféry s Feltem konspirativně stýkal, napsal v The Washington Post dne 2. června 2005: „Pro Nixonův Bílý dům neměl Felt nic než opovržení… Říkal, že na FBI vyvíjel obrovský politický tlak. Myslím, že to označil za zkažené a nebezpečné.“

Původně měla redakce v plánu zveřejnit po smrti Felta sérii článků o něm, které by pak vyšly v rozšířené verzi jako kniha. Rukopis, který je již dlouho napsaný, ukázal Woodward na konci devadesátých let Feltovi v jeho domě ve Washingtonu ve čtvrti Georgetown. Felt proti tomu, jak je v knize popsaná jeho role, nic nenamítal. V redakci proto od té doby existoval tajný plán, jak se deník bude chovat po Feltově smrti. Nyní se Woodward rozhodl vydat knihu co nejrychleji.

Muž, který stojí za dřívějším odhalením identity Hlubokého hrdla, se jmenuje John O‘Connor a není to ani znalec washingtonské politiky, ani novinář, ale konzervativní firemní advokát ze San Franciska, kterému přezdívají kvůli perfekcionismu detektiv Colombo. K případu se dostal náhodou, protože jeho dcera se kamarádí s Feltovou vnučkou. Za deset tisíc dolarů advokát článek napsal a prodal ho do Vanity Fair. O‘Connor se současně snažil uzavřít pro svého mandanta výhodné smlouvy s nakladatelem a prodat filmová práva. Otázkou samozřejmě je, jestli jednadevadesátiletý a velice nemocný člověk jako Felt je nějakého souvislejšího vyprávění ještě vůbec schopen.

Další otázky, které si po zveřejnění identity Deep Throat veřejnost a analytici ve Spojených státech kladou, znějí: Byla by za Bushe aféra Watergate vůbec možná? V době, kdy před soudem stojí řada novinářů kvůli tomu, že odmítají zveřejnit své zdroje? Ani o mučení v Guantánamu by se veřejnost bez anonymních zdrojů nic nedozvěděla. Proti novinářům z Newsweeku a The New York Times jsou kvůli tomu vzneseny žaloby. Budou staženy? Je možné, aby kauzu využili novináři k obhajobě potřebnosti anonymních zdrojů a nutnosti jejich ochrany pro zachování demokracie? Odpovědi na tyto základní otázky opět rozdělují Spojené státy: republikáni jsou proti ochraně zdrojů, demokraté pro. Za Feltův čin se postavil i bývalý prezident Bill Clinton, který řekl: „Jsem přesvědčen, že Felt se zachoval správně.“

P. S.

Dne 16. června 2005 oznámily The New York Times, že Mark Felt prodal svůj příběh, který vyjde knižně a bude zfilmován, za částku, která se blíží jednomu milionu dolarů. Práva koupilo vydavatelství Public Affairs, které chce knihu uvést na trh na jaře roku 2006 a bude popisovat i Feltův vztah k novináři Woodwardovi. Filmová práva získala společnost Playtone, kterou vlastní mimo jiné i herec Tom Hanks.

P. P. S.

Dne 6. července 2005 se v amerických knihkupectvích začala prodávat kniha Boba Woodwarda Tajný muž z nakladatelství Simon a Schuster věnovaná Feltovi. Vyšla v nákladu 750 tisíc výtisků. Recenzenti píší, že nejde o analýzu, ale jen o barvité vyprávění, plné zajímavých postřehů, které se dobře čte, ale proč Felt poskytoval informace, se čtenář nedozví. Podle posledních informací Feltova rodina dostala jako zálohu na jeho knihu a filmová práva jen 75 tisíc dolarů, nikoli jeden milion, jak původně tvrdil jejich advokát.