Baron Hildprandt se vrátil na svůj zámek, začal znovu pálit kořalku a chystá i pivovar
Přes překážky ke slávě. Tak zní heslo rodu Hildprandtů z jihočeské Blatné, byť v latině. Osud na nich překážkami určitě nešetřil, komunismus je z Československa rozprášil do Německa i Afriky. Teď se jméno znovu stává slavné díky prémiové kořalce, kterou pálí ve své někdejší likérce. „Baron tu bude za chvíli, dokonce se na to i oblékl. Normálně tady chodí v teplákách,“ usmívá se Václav Šitner, hlavní destilatér likérky nesoucí jméno rodu.
Sedíme v jeho kanceláři, jež stále trochu připomíná někdejší státní podnik: stůl je plný chlebíčků a kořalky, kolem šanony. Státní podnik z rodinného pivovaru a palírny, založené v roce 1885, udělali komunisté, když je rodu i s nedalekým zámkem ukradli, pardon znárodnili. Baron Jan Hildprandt, jemuž Šitner říká německy „Johan“, za což ho baron tituluje jako „pana ředitele“, se do Blatné vrátil z Mnichova v roce 1991, tehdy jako německý bankéř. Hned však věděl, že budoucnost má doma: u kořalky.
Se Šitnerem, který v Blatné v té době dělal pálenku pro Stock, se dali rychle dohromady, baron restituoval rodový majetek a začali pálit vlastní kořalku. Dnes ročně zpracují pět tisíc tun převážně jihočeského ovoce, z něhož vypálí okolo půlmilionu láhví pálenky. Obrat firmy se pohybuje kolem 30 milionů korun. Nedávno se spojili s firmou Premier Wines & Spirits (PWS) a s pomocí její distribuční i marketingové síly začali zásobovat špičkové české restaurace a bary svou nejlepší kořalkou.
Za tu likérka dostala i spoustu diplomů, rozvěšených nyní v kanceláři na dřevem obložené zdi. Pod nimi má Šitner na pracovním stole tři zapnuté počítačové monitory a velké telefony, takže spíš než jako v likérce si tady připadáte jako v centrále řízení letového provozu. Jeden z monitorů přenáší dění ve firmě.
„To je kvůli metanolové aféře,“ vysvětluje Šitner. Kvůli kauze s pančovaným alkoholem, který před pár lety zabil i oslepil desítky lidí, teď musejí všechny likérky natáčet lahvování a zátkování a záběry zákonně stanovaný čas uchovávat. To, co vidí na monitoru Šitner, současně vidí i celníci. Tedy pokud chtějí: výběr televizního programu je na nich, můžou si pustit kteroukoli likérku v zemi.
„To je strašidelné, ne?“ říkám. Jako by před časem úplně nestačili VyVolení. „Umřelo dost lidí,“ odpovídá suše destilatér, přestože firmu stál povinný kamerový systém 350 tisíc korun. Ostatně právě Šitner byl v metanolové aféře důležitou postavou, byť samozřejmě na straně zákona. Absolvent pražské Vysoké školy chemicko-technologické byl v týmu někdejší ministerské komise, která kauzu vyšetřovala. A právě zkušený destilatér z Blatné policisty navedl na stopu obřích podzemních nádrží s černým alkoholem. „Nám ta aféra pomohla v tom, že vyčistila trh,“ říká dnes Šitner. Před aférou se totiž podvodný alkohol stáčel i do láhví známých likérek.
Kvůli takovým jako já…
„S Václavem jsme se poznali tak, že tady při mé první návštěvě vůbec nebyl. Ale byla tady jeho atraktivní asistentka, takže to zas tolik nevadilo,“ usmívá se baron, žoviální osmapadesátiletý chlapík s mocným starosvětským knírkem. Právě se vrátil z lovu na přilehlých rodinných pozemcích a má dobrou náladu: střelil kance, radost každého lovce. I proto má na sobě hnědozelené myslivecké sako a klobouk, které muži běžně nosí v Bavorsku. Ostatně právě tam se v začátcích také scházel se svým pozdějším společníkem a destilatérem Šitnerem.
„Myslivost je naše vášeň,“ podotýká k oděvu baron. Urozenost a tradici dobrých mravů nicméně signalizuje bílá nažehlená košile, pod jejímž límcem má šátek. A také velký bryndák, který si bere přes oblečení, jakmile se s gustem chopí chlebíčků. „Děd mi předal informaci, že naši předci byli válečníci v křižáckých výpravách. Dneska už jsme všichni jen obchodníci,“ říká Hildprandt, zatímco si již poněkolikáté (a několikrát se to ještě zopakuje) připíjíme jeho výbornou kořalkou.
Válečníky už Hildprandtové nejsou dlouho. Přinejmenším od roku 1812, kdy v Blatné postavili cukrovar, který v roce 1885 přestavěli na lihovar a následně k němu přidali i pivovar. Nebyly to úplně špatné doby. Zaměstnanci rodinné firmy fasovali k výplatě i žetony na pivo a rod se podílel na stavbě místní železnice a školy. Jeho obchodní zájmy rozvíjely celý region.
Vše utnuli komunisté. Zámek, lihovar i pivovar zkonfiskovali a Hildprandty vyhnali.
Ven z Československa pomohl části rodu jejich známý, etiopský císař Haile Selassie; ten si během své návštěvy u nás v roce 1959 vymohl u prezidenta Antonína Novotného vystěhování části rodu do Etiopie. Ruka dějin však brzy zasáhla i tam: v roce 1975 komunistický puč zažila pro změnu Etiopie a Hildprandtové prchali znovu. Přes krátkou baleárskou zastávku to vzali do bavorského Mnichova.
Tady Jan Hildprandt vystudoval, přestože se ještě narodil v Československu, odkud s matkou emigroval až po roce 1968. Ona teď bydlí v postranním křídle blatenského zámku, zatímco její syn zakotvil u Prahy. „Zámek potřebuje rekonstrukci za desítky milionů korun,“ říká, zatímco se z palírny díváme přes silnici k zámku. Baron proto bydlí u Prahy, kde v 90. letech pracoval pro německé banky. „Já sám jsem si postavil rodinné sídlo v Dobřichovicích,“ dodává.
I on si dobře pamatuje metanolovou aféru.
Jako spolumajitel známé likérky jel tehdy na rozhovor do Českého rozhlasu a semafor ho cestou zastavil na křižovatce na I. P. Pavlova.
„Koupil jsem si tehdy ojetý kabriolet a měl staženou střechu. A mezi auty se proplétal naštvaný opilec. Když mě uviděl, začal vykřikovat, že kvůli takovým jako já nemá on ani na kořalku. Kdyby věděl, kdo jsem,“ směje se baron. Než s ním opilec stačil zúčtovat, padla zelená a ujel.
A teď už prémiově
„Jedeme pořád se stejným konceptem, jaký založili před 150 lety moji předci,“ vysvětluje baron fungování likérky. Ne tak docela. Zaprvé v areálu, jejž dodnes zdobí fasáda v původní růžové, stále chybí pivovar; a zadruhé se téměř naruby mění i výrobní a obchodní koncept likérky. Dvacet let totiž v Blatné vyráběli a prodávali převážně sudový alkohol pro jiné výrobce, kteří si ho poté lahvovali a prodávali pod vlastní značkou, velkým odbytištěm bylo například Švýcarsko. Pouze necelých 20 procent si v Blatné plnili do láhví sami a prodávali jako svou značku.
„Máme tady silnou tradici destilátů. Jenže přidaná hodnota takové výroby je malá, stejně jako výdělky,“ vysvětluje Šitner, spolumajitel firmy. S baronem teď proto investují desítky milionů korun, aby model obrátili: 80 až 90 procent výroby chtějí soustředit na vlastní značku a pouze zbytek prodávat jako alkohol dalším výrobcům. To znamená zaměřit se na kvalitní stařené a logicky i dražší destiláty. „Náš výrobek se dostává k zákazníkům i několik let. Logicky proto nemůžeme a ani nechceme konkurovat velkým výrobcům. Naše síla je v kvalitě,“ dodává Šitner.
Likérka proto produkuje několik řad pálenky. Láhev té nejlevnější stojí okolo 300 korun, zatímco limitovaná edice například 25 let zrající slivovice vyjde na 2500 korun. Některé pálenky nesoucí baronovo jméno jsou i čtyřikrát destilované, technologicky vzato tedy čtyřikrát zjemněné a rafinované. „V německy mluvících zemích se běžně destiluje dvakrát, my jsme ale zkusili i pětinásobnou destilaci. Jenže u ní už je malá ekonomická výtěžnost,“ chlubí se nadšeně baron a rozlévá velkorysé míry Altfernetu, elegantní bylinkové kořalky. „Ten je můj oblíbený,“ hlásí a obrací ho do sebe na ex.
V Blatné pálí nejvíc švestky, hrušky a meruňky, tedy nejčastější pálenkové plody, přepálí ale i další ovoce. Chutě ani jejich rafinace ovšem nejsou náhodné, v tom se výrobní proces špičkových pálenek liší třeba od kvalitního vína. Výběr vinných odrůd i styl jejich pěstování neurčují v civilizovaném světě (převážně západně od našich hranic) marketéři nebo ceníky hypermarketů, ale půda, klima a obecně konkrétní místo. Zatímco výběr chutí i stylů kořalek připomíná spíš politický marketing, a to včetně testování produktů u skupin potenciálních zákazníků.
„Dělali jsme různé průzkumy. Věděli jsme například, že lidé radši pijí sladší nápoje,“ potvrzuje výrobní proces začínající marketingem Petr Vopálenský z firmy PWS. Marketing určuje i výběr láhve a viněty, také ty musejí přesně ladit s vkusem potenciálních zákazníků. Až pak následuje samotná kořalka. I Vopálenský potvrzuje, že takhle rafinované a drahé pálenky by na chudším českém trhu, bojujícím navíc stále s dozvukem komunistického vkusu, neměly ještě před deseti lety šanci.
Jenže chutě, stejně jako ochota utrácet za ně se mění. V Blatné proto dnes dělají i prémiovou peprmintku, dlouho symbol nejhoršího hospodského pití a také nejlacinější cesty k deliriu. Magické oko, říkal zničujícímu mixu piva a peprmintky Roman Skamene ve filmu Bony a klid. Nebyla to nejlepší reklama. „Peprmintka je dnes nejprodávanější likér v barech,“ říká Vopálenský.
Zpátky ke kořenům „Tohle je můj bobr,“ bere baron do ruky ozdobnou chlupatou trofej. Stojíme ve sklepě plném dřevěných sudů, v nichž zraje stará pálenka. „Pozor, má 65 procent alkoholu!“ varuje mě Šitner a podává mi malý vzorek slivovice. „Jaká je?“ ptá se mě, když dopiju. Doteď jako by zkušeného profíka poznámky amatéra nezajímaly. Nejstarší slivovice v domě je však něco jiného: absolutní chlouba dua baron - pan ředitel. „Vlajková loď,“ říká o ní baron. Nejstarší slivovice je samozřejmě nejlepší. Jemně pohladí pusu, elegantně zahřeje krk a okamžitě spálí všechny chlebíčky v břiše.
Možná by si ji jako lidsky nejpřátelštější dietu mohlo osvojit i ministerstvo zdravotnictví.
„Ještě to nechceme moc říkat, ale tady chystáme pivovar,“ informuje mě baron v dosud nevyužívaném prostoru likérky, který se teď intenzivně předělává. To bude vlastně jen návrat k někdejším lepším časům. V těch Hildprandtové pálili kořalku, budovali železnice, stavěli školy a také vařili pivo. „Budeme se snažit obnovit tradici. Chceme vařit světlou dvanáctku plzeňského typu a taky se vrátit k našemu někdejšímu Černému kohoutu,“ vysvětluje baron. I on však ví, že staré dobré časy se už nikdy neobnoví. Někdejší ekonomický koloběh venkova patří dějinám. l
Marketing určuje u pálenek i výběr láhve a viněty, ty musejí také přesně ladit s vkusem potenciálních zákazníků. Likérka vyrábí několik řad pálenky. Láhev té nejlevnější stojí okolo 300 korun, zatímco limitovaná edice například 25 let zrající slivovice vyjde na 2500 korun.
Na pracovním stole má destilatér tři zapnuté počítačové monitory a velké telefony. Spíš než jako v likérce si tady připadáte jako v centrále řízení letového provozu.
O autorovi| Petr Holec * holecp@mf.cz
