Dosloužilé pneumatikyse z divokých skládek přesouvají do sběrných dvorů. To sice pomůže přírodě a finančně uleví i obcím, přesto zůstávají odpovědné za jejich likvidaci. Zákon sice předpokládá, že tu zaplatí výrobci a dovozci, systémale moc nefunguje.
Autor: Martin Siebert
Řadě obcí dělají těžkou hlavu vysloužilé pneumatiky, i když už většinou nekončí na divokých skládkách. Hlavní odpovědnost za jejich likvidaci totiž nesou stále hlavně obecní rozpočty a nikoliv výrobci a dovozci, jak předpokládá zákon.
„Odběrových míst je málo, jsou často špatně dostupná a zaplněná,“ shrnuje problémy spojené s odběrem pneumatik Jaroslav Špůr z české informační agentury pro životní prostředí Cenia. Podle seznamu ministerstva životního prostředí má povinnost odebírat od zákazníků pneumatiky jen 59 firem. Právě ty ale prý své povinnosti často neplní. Shodli se na tom účastníci nedávné konference o zpětném odběru. „Naše servisy mají jednoznačný pokyn, aby pneumatiky přijímaly,“ brání se Richard Kosina ze společnosti Barum.
Pravidla jsou jasná, skutečnost je jiná
Účastníci konference ale mají jiné zkušenosti. „Zpětný odběr pneumatik nefunguje, jak by měl. V praxi je to úplně jinak, než jak nalinkovalo ministerstvo životního prostředí,“ shrnuje zástupce České Třebové. Nejčastější výtkou je fakt, že pracovník malého servisu „ochotně“ nasměruje klienta s vysloužilými pneumatikami do některého servisu velkých sítí nebo na sběrný dvůr. A pokud servisy pneumatiky přijmou, je to jen kus za kus – tedy jen v případě, že motorista na místě koupí nové pneumatiky. „Tuhle informaci slyším poprvé,“ diví se Kosina a dodává, že legislativa jasně stanoví povinnost pneumatiky vybírat bez omezení. Jen Barum má podle něj v republice 286 označených sběrných míst. „To je víc než obcí s rozšířenou působností,“ dodává.
S tím souhlasí i expert Svazu měst a obcí Pavel Drahovzal. „Povinnost zajistit odběr pneumatik nabídnutých ke zpětnému odběru má právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která je uvádí na trh v České republice. Jde i o výrobky zahraničního výrobce, a to bez ohledu na výrobní značku,“ vysvětluje. Odběr musí provádět do výše, kterou za vykazované období vyrobí nebo doveze. Zpětný odběr probíhá bez nároku na úplatu od spotřebitele. I v tomto případě nejspíš servisy předpis porušují. Podle zkušeností majitelů aut řada z nich požaduje jakýsi manipulační či skladovací poplatek dvacet až šedesát korun za odebraný kus.
Bezplatný odběr nefunguje
„Mělo by to být zcela bezplatně,“ potvrzuje záměr tvůrců zákona Filip Drafko z ministerstva životního prostředí. Zároveň přiznává, že i úředníci už získávají informace o tom, že poplatky se v praxi skrytě nebo i okatě vyžadují. Řešení ale zatím ministerstvo nezná. Rezort přitom nebyl schopen dodnes zpracovat ani jednoduchou mapu povinných sběrných míst.
Problém pak mají lidé, kteří mají staré pneumatiky, chtějí se jich zbavit a nové přitom nepotřebují. V podstatě jediným řešením je dovézt je na sběrný dvůr, který provozují obce. „Tam ovšem pneumatiky nepatří, proto byla nastavena samostatná odběrová síť,“ říká Drafko. Na druhou stranu přiznává, že občan by neměl složitě řešit, kam který odpad odevzdá. V poslední době se objevuje i jiný nedořešený problém výběru dosloužilých gum. Levněji než v servisech se totiž dají koupit přes internet, a dokonce už i v řadě hypermarketů. „Chtěl bych vidět kurýra, kdybych se mu při přebírání zásilky snažil naložit do dodávky staré pneumatiky,“ vrtí hlavou šofér Karel Hošek z jižních Čech.
Proto se pneumatiky objevují i na sběrných dvorech. „Nedělá nám tolik starostí pár starých pneumatik od našich obyvatel. Objevujeme tu ale množství tohoto odpadu, které musí pocházet z podnikatelské činnosti,“ vysvětluje problém sběrných dvorů radní a odborný pracovník Technických služeb města Vsetín Lubomír Střelec. Právě v tomto městě vloni vyrostl největší moderní sběrný dvůr v zemi. „Další peníze stojí město likvidace pneumatik z černých skládek, i když těch ubývá,“ připomíná další náklady.
„Ministerstvo nastavilo systém v tomto případě prostě špatně a navíc ho předem s nikým nekonzultovalo,“ říká Zdeněk Ševčík, jednatel firmy Tasy, která se zabývá přepravou a zpracováním vyřazeného odpadu. Podle něj od zákazníků vyberou v ceně zboží recyklační poplatek všichni prodejci a dovozci, náklady na likvidaci ale nakonec padnou na obce a trojici největších českých producentů. „Celý systém nekolabuje jen díky nim,“ dodává Ševčík. Pro motoristy je tak největší jistotou odevzdat staré gumy v sítích Barum Continental, Michelin CR nebo Goodyear Dunlop Tires.
V zákoně totiž dodnes chybí povinná registrace pro dovozce. „Zákazníka to ovšem teoreticky zajímat nemusí,“ připomíná Drahovzal ze Svazu měst a obcí. Poslední prodejce je totiž povinen při prodeji výrobků, na které se vztahuje povinnost zpětného odběru, informovat spotřebitele o způsobu zajištění zpětného odběru těchto použitých výrobků. „V případě, že tak neučiní, je povinen tyto použité výrobky odebírat přímo v provozovně, a to bez nároku na úplatu od spotřebitele, po celou provozní dobu a bez vázání odebrání použitých výrobků určených ke zpětnému odběru na nákup zboží,“ cituje povinnosti prodejců.
Nejvíc pneumatik se spálí
Na další problém upozornil i Vladimír Hönig z České zemědělské univerzity. Podle něj totiž zákon jasně nerozlišuje, kdy je pneumatika odpadem a kdy druhotnou surovinou. I když se v České republice tyto technologie ještě příliš nepoužívají, i u nás se z drcené gumy vyrábějí například železniční pražce nebo kvalitní protihlukové stěny k silnicím a dálnicím.
Nejčastějším koncem staré pneumatiky bývá ale kotel některé z cementáren (z 88 procent). „Výhřevnost tohoto materiálu je tři sta megajoulů z tuny. Pro představu – nahradí to 750 kubíků dováženého ruského plynu,“ říká Ševčík.
Pro spalování se používá i další problematická odpadová surovina, oleje a mazadla. U nich je zpětný odběr ještě horší než u pneumatik. Naopak úspěšně se v Česku třídí plasty, sklo a papír. Finance na zajištění třídění a recyklace obalových odpadů získává autorizovaná společnost na odběr obalového odpadu Eko-Kom od výrobců v podobě poplatků za prodané obaly. Z těchto peněz jsou vypláceny odměny pro obce. Jejich výše je přitom závislá na množství a druzích sbíraných odpadů.
Například typická malá obec do tisíce obyvatel s výtěžností sběru na obyvatele a rok vyšší než 41 kilogramů dostane za tunu papíru 3360 korun, za tunu plastů 5970 korun, za nápojové kartony 3700 korun a za sklo 790 korun. Relativně dobře se naučili Češi třídit i elektroodpad. Jeho sběr by letos mohl dosáhnout pěti kilogramů na osobu.
„Svaz měst a obcí je přesvědčen, že stávající systém funguje. Jsme zastánci oddělení sběru komunálního odpadu jako naší obecní kompetence od sběru výrobků od občanů po jejich dosloužení,“ naznačuje řešení prosazované obcemi předseda Svazu měst a obcí Oldřich Vlasák. „Současně jsme přesvědčeni, že se zpětný odběr výrobků neobejde bez těsné spolupráce s obcemi. Jelikož jako místní samosprávy máme značně omezené rozpočty, vítáme jakoukoliv aktivitu, která podpoří občanskou obslužnost v našich obcích,“ dodává.
