Komunisté jsou 27 let po sametové revoluci nejblíže vládnutí. O jejich podporu stojí obě nejsilnější politické strany ČSSD i ANO. Přestože preference KSČM postupně klesají
Ještě než člověk vstoupí do špinavě růžového růžové paláce v pražské ulici Politických vězňů 9, dýchne na něj minulost. Tomu, kdo totalitu nezažil, se snadno vybaví alespoň atmosféra z normalizačních seriálů. Zde, v sídle komunistické strany, je vše při starém. Tedy když si člověk odmyslí automatické dveře nebo nové výtahy, kterými se hlavní stan české radikální levice pyšní. Komunistický palác teď vibruje napjatým očekáváním. Ze světlých zítřků.
Je to vlastně trochu zvláštní. Komunistům postupně klesají preference a stávají se čím dál marginálnější partají. Naposledy se to projevilo v říjnových krajských volbách, v nichž KSČM dosáhla v řadě krajů pouze polovičního výsledku oproti roku 2012. Klesající volební zisky však začíná bohatě kompenzovat rostoucí koaliční potenciál, jenž se donedávna limitně blížil nule.
Z komunistů je najednou žádaná partie pro obě aktuálně největší česká politická uskupení. Jak Bohuslav Sobotka, tak Andrej Babiš veřejně vyhlásili, že si dovedou spolupráci s KSČM představit dokonce i na vládní úrovni. Pravda, podmínili to „určitými okolnostmi“, ale stejně – děje se něco donedávna nepředstavitelného. Komunisté jsou zase v kurzu.
Komunista není Marťan
Pro premiéra a předsedu ČSSD Bohuslava Sobotku jsou komunisté vítáni ve vládě, pokud přestanou zpochybňovat členství v EU a NATO a udržení celkové západní orientace země. Vicepremiér a šéf hnutí ANO Andrej Babiš nevyloučil komunistickou podporu svému případnému menšinovému kabinetu. To jsou zcela bezprecedentní nabídky, jakkoli byly vyřčeny v době vrcholící krajské a senátní kampaně s možným cílem naklonit si levicové voliče.
Dosud takto přímo nikdo nevtáhl komunisty do hry, nikdo je takto nelegitimizoval jako standardní součást našeho polistopadového politického systému. Dokonce ani Jiří Paroubek, který se před 11 lety ve známém projevu odvážil ke schvalování zákonů i s Marťany.
S úplně novou situací, v níž se po 27 letech od revoluce ocitla komunistická strana, počítá i čerstvá tvář ve vedení této partaje.
Doktor žlozože Josef Skála se letos v květnu stal novým místopředsedou strany pro ideologii a propagandu. Neskrývá velké ambice, mluví několika světovými jazyky, zná se osobně s mnoha zahraničními i domácími politiky a umí zaujmout plamennými projevy.
Na letošním sjezdu byl zvolen s velkým přehledem místopředsedou, když předtím jen o několik desítek hlasů prohrál boj o předsedu strany s Vojtěchem Filipem.
Jeho styl vedení partaje přímo i nepřímo Skála neustále kritizuje. V této kritice mu přitom nahrály slabé výsledky komunistů v krajských volbách, kde strana přišla o řadu mandátů.
Pozice Vojtěcha Filipa ve funkci předsedy strany je tedy po 11 letech výrazně otřesená.
„V komunistické straně není teď připravený nikdo další, kdo by mohl nastoupit do funkce předsedy. Kromě Josefa Skály,“ potvrzuje ambice Filipova vyzývatele politolog Lukáš Jelínek, blízký ČSSD, který se českou levicovou politikou dlouhodobě zabývá.
Oblékl jsem džíny
Vystupuji z výtahu ve druhém patře liduprázdného sídla KSČM a tiskový mluvčí strany Robert Kvacskai mě uvádí do Skálovy kanceláře plné normalizačního nábytku a socialisticky realistických krajinomaleb na stěnách. Na stole je připravena maďarská minerálka. „Tu nám asi poslal Orbán. Snad není otrávená,“ vtipkuje po příchodu agilní čtyřiašedesátník v padnoucím saku. Minerálka má jemně hořkou příchuť.
Skálova opálená pleť, ležérně učesané bílé vlasy a především nedbalá mluva rozhodně nepůsobí dojem ortodoxního komunisty nebo konzervativce, jak mu přezdívají někteří novináři či političtí oponenti.
„Opravdu vám připadám konzervativní “ ujišťuje se neustále Skála, zda působí dostatečně „odvázaně“.
„Když jsem v roce 1986 převzal po Miroslavu Štěpánovi funkci prezidenta Mezinárodního svazu studentstva, oblékl jsem se do džínů – žádné levisky z vládního obchodu, normálně z exportního souběhu
– a chodil jsem po hostelech po celém světě, kde se vedla jednání se studentskými organizacemi.
Byl jsem jedním z nich. Během tří let jsem získal přihlášky celonárodních studentských svazů USA, Velké Británie a ostatních západních zemí. Naše organizace měla přes 40 milionů členů ze 110 zemí. A tak jsem ještě 17. listopadu 1989 ve 14 hodin dostal medaili vzpomíná Skála na svou hvězdnou funkcionářskou kariéru za socialismu.
Jako nadějný komunistický kádr a ideový spolupracovník Státní bezpečnosti s privilegovaným krycím jménem Josif patřil před rokem 1989 mezi několik nejvlivnějších mladých členů KSČ v zemi. Sám sebe na rovinu popisuje jako „starou strukturu“. Z let 1986 až 1990, kdy šéfoval mezinárodnímu studentstvu, se prý zná například s někdejším sovětským prezidentem Michailem Gorbačovem, současným čínským prezidentem Si Ťinpchingem a dalšími světovými lídry. Na přímý dotaz týdeníku Euro nevyloučil, že se na konci 80. let dostal také do kontaktu s agenty KGB.
Nahrávka na smeč
Po revoluci se z politiky stáhl a začal podnikat. Byznys rozvíjel například ve stavebnictví ve společnosti Montprefa, kde se potkal s několika ruskými podnikateli a také s příbramským fotbalovým bossem Jaroslavem Starkou. Přitom stále zůstával aktivním členem KSČM a jejím poradcem pro mezinárodní dění. Do vysoké politiky začal pronikat až v posledních deseti letech.
„Českou politiku po roce 1989 dělím na dvě etapy. Tu první nazývám ‚jarmark sladkých iluzí aneb koruna jako marka do roka‘, to nebylo nic pro mě. V té druhé etapě jsme nyní.
A právě tato doba vysloveně nahrává na smeč radikální levici,“ tvrdí se zápalem v očích Skála. Podle něj jsou dnešní komunisté málo razantní a měli by umět více využívat témata, která se nabízejí. I ta populistická.
Podle Skály se snadno může stát, že současný řetězec krizí by nakonec mohl české komunisty vynést až do vlády. „Naše účast ve vládě přichází v úvahu, pokud se některé věci pohnou do mnohem kritičtější fáze a nositelé současné politiky se zkompromitují tím, že do poslední chvíle toto riziko budou popírat a nakonec se ukáže, že toto riziko je reálné,“ popisuje komunistický místopředseda pro propagandu možný scénář. Jaké věci se mohou pohnout do kritičtější fáze
„Například pokud by v Evropě došlo k další ekonomické recesi, prohloubila by se dluhová past nebo by se nezastavila migrační vlna a státy na jihu Evropy by přemýšlely o tom, zda někde postavit kulometná hnízda, když to přeženu,“ upřesňuje. Skálova přímočarost a upřímnost jsou mrazivé. Zvlášť když popisuje, že by se těchto témat měla KSČM aktivněji chopit. „Radikální komunistická levice přišla o řadu schopností. Bude se je muset znovu naučit,“ prohlašuje fanoušek čerstvě zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Jsme připraveni
Josef Skála by se účasti ve vládě ani případné podpoře menšinového kabinetu Bohuslava Sobotky nebo Andreje Babiše nebránil. Podobně jako ostatní lidé z vedení KSČM včetně předsedy Vojtěcha Filipa. „Nebojíme se převzít odpovědnost za tuto zemi.
říká v rozhovoru pro týdeník Euro předseda Filip. Komunisté si ale chtějí diktovat své podmínky pro vyjednávání s ČSSD i s ANO. Současný šéf strany Vojtěch Filip zmiňuje například důslednější kontrolu dotačních programů. Dobře si uvědomuje, že není reálné požadovat po silnějších stranách například vystoupení Česka z NATO nebo jakékoli omezení našeho působení v Severoatlantické alianci.
Ne tak Josef Skála, který si dovede představit ústup země z Evropské unie i z vojenských struktur NATO. Oporu hledá ve veřejném mínění. „Evropskou unii už miluje v tomto státě jen 30 procent lidí. Museli bychom jít proti výrazně většinovému mínění, což ještě před dvěma třemi lety neplatilo,“ kritizuje české členství v EU Skála. V případě NATO je komunistická „stará struktura“ neméně radikální. „Dokážu si představit podporu nějakému menšinovému kabinetu za předpokladu, že si vymezíme červené čáry, za které ta vláda nepůjde. Naše podpora by mohla být podmíněna například tím, že česká vláda zastaví svou účast ve vojenském segmentu NATO,“ říká Skála.
Skálova slova mírní jeho ideový oponent ve vedení partaje, místopředseda Jiří Dolejš, který je dlouhodobě považován za „liberálního komunistu“. „On to musí říkat, je to součást naší předvolební komunikace. Ale vystoupení z vojenské složky NATO není reálné. To kdysi udělala jen Francie a bylo to ve specifických dobách,“ říká Dolejš.
Komunisté zatím nechtějí upřesnit, zda by raději spolupracovali se sociálními demokraty, nebo s hnutím ANO. Náznaky jednotlivých postav z vedení se liší. Zatímco Jiří Dolejš považuje za klíčový programový průnik s ČSSD, jelikož komunističtí voliči „chtějí sociální stát, a to natvrdo“, Josef Skála se zase netají sympatiemi k Andreji Babišovi a opovržením vůči Bohuslavu Sobotkovi. Brání se, že šéfa ANO „neadoruje, jen popisuje některé jeho parametry“. Ovšem parametry jsou to hodně lichotivé.
„Babiš zdaleka není spojen s žumpou privatizační loupeže tolik jako někteří představitelé politických stran, které byly u moci.
Podniká v reálné ekonomice, není švindlířem finančních trhů. Dává lidem práci a daní tady v České republice. Je to ranař, ostrý chlap, ale je pracovitý a schopný. Nemyslím si, že předstírá svůj motiv nenechat tuto zemi uhnít, ale chce ji posunout dál a zavést tu elementární pořádek,“ vychvaluje Babiše Skála. S šéfem ANO už se potkal několikrát v minulosti během svého podnikání a za vyjednávací stůl by si s ním rád sedl znovu.
Na spolupráci komunistů a hnutí ANO po příštích sněmovních volbách by si vsadil i politolog Lukáš Jelínek.
„S ČSSD komunisty spojuje program, s ANO protestní étos. Právě ten se podle mě dostane v české společnosti v příštích měsících do popředí a může nakonec dát komunisty dohromady s Babišem. Současné Filipovo vedení by spolupracovalo mnohem raději s tím, kdo bude silnější, než s tím, s kým by jim hrozilo, že vláda předčasně skončí,“ domnívá se znalec české levicové scény.
Výhody možné spolupráce jsou patrné i z posledního průzkumu veřejného mínění od STEM. Hnutí ANO a KSČM by v Poslanecké sněmovně získaly těsnou většinu mandátů a cesta k podpoře Babišova vysněného jednobarevného kabinetu s tichou podporou komunistů by byla otevřená.
Dosud takto přímo nikdo nevtáhl komunisty do hry, nikdo je takto nelegitimizoval jako standardní součást našeho polistopadového politického systému. Radikální komunistická levice přišla o řadu schopností. Bude se je muset znovu naučit. Českou politiku po roce 1989 dělím na dvě etapy. Tu první nazývám „jarmark sladkých iluzí aneb koruna jako marka do roka“, to nebylo nic pro mě. V té druhé etapě jsme nyní.
O autorovi| Jan Novotný, novotnyj@mf.cz