Šťastný a veselý rok 2006

Měnový fond vybízí Slováky k obezřetnosti

Razance slovenských reforem vylekala i inspektory Mezinárodního měnového fondu (MMF). Hned za střídmou pochvalou –„ambiciózní projekt se správnými cíli“ – MMF vyzval slovenskou vládu k obezřetnému postupu. Nejlepší by údajně bylo nejdříve zvýšit nepřímé daně a teprve potom postupně, třeba v průběhu několika let, snižovat daně příjmové.

Výstraha jestřábům.

MMF se obává výpadku daňových příjmů. To však architekt slovenské reformy Ivan Mikloš považuje za akceptovatelné riziko, které by nemělo být na překážku tomu, aby obě části daňové revoluce proběhly současně a co nejdříve. Výzvu k obezřetnosti považuje spíše za varování těch proudů ve vládní koalici, které by chtěly jít s daní z příjmů ještě pod vládou schválených devatenáct procent. Tím proudem je Křesťansko demokratické hnutí, které prosazovalo čtrnáct.
Sám Mikloš byl i proti baťovské sazbě. Hlavně proto, že snížení sazby příjmových daní a daně z přidané hodnoty o bod pod ministerstvem financí navrhovaných dvacet procent způsobí, že deficit veřejných financí bude klesat pomaleji, než si ministerstvo předsevzalo. Když ho předsedové koaličních stran přinutili souhlasit, měl v úmyslu alespoň o půl roku urychlit zvýšení spotřebních daní. To se povedlo napůl. Slovenská vláda minulou středu schválila červencové zvýšení spotřební daně u benzinu (asi o tři koruny vyšší cena), cigaret (v průměru o devět korun) i alkoholu, ale pod zřejmým tlakem výrobců výrazněji nesáhla na pivo ani na víno. Zatím.

Úprk.

V červnu by měl jít Mikloš s daňovou reformou do parlamentu. A protože má vládní koalice 78 hlasů ze sto padesáti, shodují se znalci tamní politiky v tom, že od 1. ledna příštího roku by navrhované změny mohly začít platit. Půjde-li všechno tak, jak si kabinet Mikuláše Dzurindy naplánoval, mělo by Slovensko v roce 2006 splnit maastrichtská kritéria včetně maximálně tříprocentního schodku veřejných financí a mělo by být připraveno na rychlý vstup do eurozóny a přijetí eura.
Ambicióznost projektu vynikne, připomeneme-li si, že loňský schodek slovenských veřejných financí činil 78 miliard slovenských korun, tedy více než sedm procent HDP. Odhady uvádějí, že v Česku by to mělo být něco přes šest procent, přičemž současná podoba vládní daňové reformy předpokládá, že v roce 2006 bychom se mohli dostat na čtyři procenta. Jestliže Mikuláš Dzurinda hravě poráží Vladimíra Špidlu v přespolních bězích, je Bohuslav Sobotka - ve vlastní straně považovaný za příliš bujného - ve srovnání s mustangem Miklošem líným poníkem. Především se však ukazuje, jak důležitá je akceschopná vláda. Ta slovenská je nyní za prvé jednotně pravicová, za druhé má pohodlnou parlamentní většinu.

Bez výjimky.

Mediálně akcentovaným ústředním bodem slovenské reformy je rovná devatenáctiprocentní daň z příjmů. To není absolutní revoluce. V Evropě rovnou daň uplatňuje několik států na území bývalého SSSR, přičemž v Rusku je pouze třináctiprocentní. Pokud se však Miklošův projekt podaří, bude Slovensko průkopníkem v rovném zdanění veškerých příjmů nejen fyzických osob, ale i korporací. Navíc by se tak stalo sice v malé, nikoliv však maličké ekonomice západního typu.
Pro Slovensko je ale v současné době hlavní druhá část reformní spojité nádoby – sjednocení daně z přidané hodnoty také na devatenácti procentech. To by mělo spolu se zvyšováním spotřební daně, sociálními škrty a snižováním výdajů resortů zajistit, že v prvních letech předpokládaný výpadek příjmové daně bude vyrovnán a ještě zbude na snižování rozpočtového schodku. Pokud budeme opět srovnávat, v Čechách činí základní sazba DPH dvaadvacet a snížená pět procent. Přičemž vláda pro nejbližší budoucnost zřejmě rezignovala na sbližování sazeb a uvažuje jen o různých variantách přesunu cenově zvýhodněného zboží a služeb do základní sazby. S výjimkou potravin a léků, které zůstávají tabu. Slovensko vstoupilo do samostatné existence se stejnými sazbami, ale v polovině devadesátých let byla snížená sazba zvýšena na deset a letos v lednu na čtrnáct procent. Paušálních devatenáct procent bude v evropském kontextu silné zdanění spotřeby. Pro slovenské nižší příjmové skupiny může být chabou útěchou, že toho bylo dosaženo postupnými kroky.

Zarubaná cesta.

Původní - pravděpodobně vědomě snížená - kalkulace slovenského ministerstva financí počítala s tím, že rovné zdanění spotřeby na dvacet procent zhruba pokryje nižší výnosy příjmových daní. Při devatenáctiprocentní sazbě se daňové výnosy dále sníží – a to jak u příjmů, tak u spotřeby. Nelze proto vyloučit, že se slovenská vláda pokusí dosáhnout zvýšení příjmů buď tím, že přijde na řadu ještě výraznější zvýšení spotřební daně, nebo zpřísněním sociálních restrikcí. Ty jsou dnes opřeny o zkomplikování přístupu k podpoře v nezaměstnanosti, snížení objemu prostředků na sociální podporu a zdražení zdravotní péče.
Miklošovo uspokojení z toho, že povinnost hlásit se každé dva týdny na úřadech práce přispělo k omezení černé zaměstnanosti, protože lidé například nemohou dlouhodobě odjíždět za nelegálním zaměstnáním do Čech, lze doložit statisticky: v dubnu byla míra nezaměstnanosti na Slovensku o 2,6 procenta nižší než ve stejném období loňského roku. Jistá je též třímiliardová rozpočtová úspora v důsledku zavedení stropu na sociální podporu. Rozpočtově přínosné je údajně i vázání rodinných přídavků na docházku dětí do školy stejně jako to, že 60 procent přídavku dostávají rodiny v hotovosti a 40 procent si mohou odečíst z daní. To se ale samozřejmě netýká těch, kteří nepracují.
Zdražení zdravotní péče by se v úsporách výdajů zatím nemělo bezprostředně projevit, ale dlouhodobý efekt je zřejmý. Údaje slovenského ministerstva zdravotnictví uvádějí, že dluh ve zdravotnickém systému dosáhl na konci loňského roku 30 miliard korun a každý měsíc se o více než půl miliardy zvyšuje. Od 1. června tudíž platí Slovák dvacet korun za ambulantní ošetření, za návštěvu ordinace či za vypsání receptu, padesát korun za den hospitalizace a dvě koruny za kilometr při výletu sanitkou. Na ministerských stolech je mimoto návrh zákona o pracovní neschopnosti počítající s tím, že nemocenskou v prvních deseti dnech nemoci bude platit zaměstnavatel.

Tři čtvrtiny pro Mečiara?

Sociální únosnost je spolu s nejasným výnosem příjmových - zejména korporátních - daní považována za hlavní riziko slovenské reformy. Ředitel odboru makroekonomických analýz ČSOB Petr Dufek, který vývoj na Slovensku dlouhodobě sleduje, odhaduje, že letos v důsledku zvýšení spotřební daně a podstatného urychlení cenových deregulací stoupne průměrná inflace minimálně na osm procent a příští rok, kdy přibude úprava DPH, to nebude o mnoho lepší. V dalších letech, kdy by se mohl začít projevovat rozvojový impuls ze snížení daní z příjmů, by se situace mohla začít zlepšovat. V roce 2005 by tempo růstu spotřebitelských cen mohlo klesnout pod pět procent. O to opírá Dufek svůj předpoklad, že reforma by mohla být úspěšná a navíc by nemusela vládní koalici způsobit fiasko v příštích volbách.
„Dzurindův kabinet mimoto bude moci argumentovat tím, že úspěšně dovedl zemi do Evropské unie, v mimořádně krátké době ozdravil veřejné finance, urychlil už tak silný ekonomický růst, snížil nezaměstnanost, zvýšil prestiž země, která je dnes považována za lídra mezi reformními státy střední Evropy a láká zahraniční investory. To by mohlo přispět k tomu, že Vladimír Mečiar nezíská v příštích volbách 75 procent hlasů, jak se někdy říká,“ uvádí Petr Dufek.

Boj o střední třídu.

Podobně zřejmě kalkuluje i Dzurindův kabinet. Pokud proběhnou volby v řádném termínu, měl by se v roce 2005, po dvou kritických letech, pokles životní úrovně zastavit a ve volebním roce 2006 by ještě mělo něco zbýt na přilepšenou. Otázkou je, jak se vládě podaří čelit předpokládanému soustředěnému útoku na veřejné mínění zkušených propagandistů Vladimíra Mečiara a Róberta Fica. A také, zda se podaří udržet status quo s odbory.
Klíčovou politickou úlohu by mohl sehrát postoj státních zaměstnanců, kterým vláda už v předstihu zatopila zmrazením platů. Státní zaměstnanci tvoří střední třídu, na kterou daňové změny dolehnou převážně negativně. Až na daň darovací, dědickou a z převodu nemovitostí, které vláda lehce zrušila, protože moc nevynášejí. Daň z nemovitosti naopak nechala být a přemýšlí, jak její výnos zvýšit. Daňová progrese je v současné době na Slovensku (10 až 38 procent) ještě vyšší než v Čechách (15 až 32 procent), a nejvyšší příjmové skupiny si tudíž skokem na devatenáct procent významně polepší. Průměrná mzda byla loni 13,5 tisíce slovenských korun, takže je jasné, že zvýšení odečitatelné položky ze 38 na 84 tisíc korun se výrazně projeví v eliminací dopadů reformních kroků na nižší příjmové skupiny. Vzhledem k tomu, že i na Slovensku - stejně jako v Čechách - je většina zaměstnanců pod mzdovým průměrem, někteří by se mohli dostat i mimo zdanění.

Nejisté důchody.

Původně měla být současně s daňovou reformou spuštěna i reforma penzijního systému. Její principy jsou podobné modelu, o němž se v Česku mluvilo v letech 1997 a 1998: na nutné minimum zredukovaný průběžný pilíř, kapitálový pilíř pro povinné spoření prostřednictvím soukromých fondů a dobrovolný pilíř pro ty, kteří si chtějí a mohou odložit na stáří víc peněz. Vlády by o koncepci připravené ministerstvem práce a sociálních věcí měla jednat ještě v červnu. Ve slovenském tisku se však začínají objevovat hlasy, že praktická realizace by mohla být odložena, protože i tak toho vláda na sebe - a hlavně na lidi - naložila ažaž.