STÁT SI NEUMÍ VYBRAT PRIORITY

Gabriel Eichler

Mám-li jako manažer udělat něco dnes, znamená to, že to dnes udělám. Ale pro stát „dnes často znamená „v tomto volebním období - a je jedno, jestli vládne levice nebo pravice. Těmito slovy nynější šéf VSŽ Košice zdůvodňuje, proč stát nemá zasahova t do řízení konkrétních podniků.

Gabriel Eichler (49) se narodil v Bratislavě, od roku 1968 žil v USA. Vystudoval ekonomii a mezinárodní vztahy na Brandeis University, University of Chicago a University of Toronto. Patnáct let působil v ústředí Bank of America, naposledy jako viceprezident a hlavní mezinárodní ekon om ředitelství banky v San Francisku. Předtím byl osm let generálním ředitelem poboček Bank of America v Rakousku, Německu a Francii. V roce 1990 byl výkonným viceprezidentem v Central European Development Corporation. Od roku 19 91 žil většinou v České republice. Od roku 1994 působil jako místopředseda představenstva energetické společnosti ČEZ, Praha. Od prosince loňského roku je prezidentem největší slovenské společnosti VSŽ Košice.

EURO: Ocitl jste se na nejvyšším postě jednoho z největších průmyslových komplexů bývalého Československa - Východoslovenských železáren. Momentálně se nacházejí v krizové situaci - podobně jako další velký ocelářský komplex kdysi společného státu, česká Poldi na Kladně. Vidíte nějaké výrazné rozdíly v jejich problémech?

Eichler: Ocelářský průmysl ve světě je nyní celkově v nedobrém stavu. Více než osmdesát procent ocelářských firem si stěžuje, že ceny oceli, za které byly a dosud ještě jsou nuceny prodávat, jsou pod výrobními náklady. Existují sice společnosti, které jsou schopné i v této situaci přežívat, a dokonce vydělávat, i když příliš ziskové nejsou, ale ani česká Poldi, ani slovenské VSŽ mezi takové výrobce nepatří. Pokud bychom přímo srovnávali Poldi a VSŽ, slovenský komplex je především mnohem větší a k jeho hlavním problémům patří přílišná atomizace. VSŽ se pustily do desítek jiných aktivit, do kterých se pouštět neměly. Neměly na to management ani fin ance a vůbec tyto aktivity nebyly pod kontrolou. V tomto ohledu si jsou s českou Poldi hodně podobné. Rozdíl je snad v tom, do jaké míry jsou obě firmy schopné přežít. Myslím, že VSŽ tuto možnost mají, ale je to - a ještě bude - velmi komplikovaný proces.

EURO: Myslíte si, že pro tak malé ekonomiky, jako jsou česká a slovenská, je únosné udržovat si dál stále ještě relativně velké ocelářské kapacity?

Eichler: Je všeobecně známo, že ocelářský průmysl má značný přebytek výrobních kapacit. Ten se odhaduje až na 250 milionů tun. Příčinou je dramatický pokles poptávky po oceli zejména v Asii a v Rusku. Trh ovšem není jen tam. Možnosti dodáve k jsou i jinde. Proto si myslím, že český i slovenský ocelářský průmysl se svými dnešními kapacitami může na trhu uspět. My jsme situaci analyzovali a vidíme, že v sortimentu, který VSŽ exportují, mají na trhu šanci. Je ovšem třeba investovat do výrobků s vyšší přidanou hodnotou, jako jsou kupříkladu pozinkované a pocínované produkty. Shrnu-li to - ano, v průmyslu je celkově více kapacit, než by bylo třeba, ale v našem sortimentu s tak kvalitními produkty, jaké nabízejí VSŽ, lze prosperovat i konkurovat.

EURO: Akcionářem VSŽ je také stát. Domníváte se, že by se měl nějakým způsobem na jejich ozdravení angažovat?

Eichler: To je dobrá otázka obecně na Slovensku, v České republice a vůbec ve všech zemích, které transformují ekonomiku. Ano, stát má svou úlohu, ale nezdá se mi, že by to měla být úloha, při níž se zabývá do detailu jednotlivými firmami. Má se zabývat celkovým systémovým řešením.

EURO: Co říkáte vztahům mezi podnikem, managementem a státem - u vás i u nás?

Eichler: Měl jsem možnost tyto vztahy zažít už dříve, protože jsem pracoval i v jiných průmyslových oborech, v nichž se stát může, ale nemusí angažovat, a viděl jsem, jak to dopadalo, když se angažoval. Domnívám se, že je několik oblastí, kde by se stát měl do řízení firem zapojit jen minimálně nebo vůbec ne v případě soukromých firem. Je to především přímé řízení podniku. Důvodem je rozdíl, jakým způsobem se řídí firma a na jaký způsob je zv yklý stát. Stát jmenuje lidi do určitých organizací, myslí politicky a bojuje hlavně o pozice. Když například jmenuje lidi do mezinárodních organizací, snaží se, aby v nich měl tři nebo pět svých zástupců. A tímto způsobem bohužel stát uvažuje také o firmách, a to bez ohledu na kvalifikaci dosazovaných zástupců a prokázané úspěchy.

EURO: A jak by se tedy při zajišťování svého práva ve vedení firmy a výběru vrcholného managementu měl stát chovat?

Eichler: Zcela jinak. Musím najít nejlepší osobu, která bude danou oblast řídit, a tu si vyberu na základě jejích zkušeností, které jsem měl možnost poznat už jinde, a především na základě výsledků, kterých už dosáhla. Kromě toho je často složité poznat, kdo vlastně je ten stát, který chce zasahovat do managementu. Je to ministerstvo financí nebo průmyslu a obchodu, dopravy či jiného resortu, anebo je to dokonce úřad vlády či nějaký vicepremiér? Navíc na každé úr ovni je plno úředníků a každý mluví za stát, často protichůdně. Otázky, které se mají řešit, řešeny nejsou a hlavně nemohou být řešeny na zasedáních vlády.

EURO: Kde by měl podle vás stát zasahovat?

Eichler: V některých sociálních záležitostech, například když jde o udržení zaměstnanosti, nebo může využít daňového systému k tomu, aby na určitou dobu pomohl nějakému podniku, například odkladem plateb DPH a podobně. V situaci, v jaké jsou dnes ekonomiky České a Slovenské republiky - kde existuje tak vysoká úroveň pohledávek po době splatnosti a podniky mají problémy s likviditou - se mi zdá nevhodné, aby podniky platily státu DPH předtím, než ji samy obdržely od svých zákazníků. Jinými slovy: malé a velké podniky úvěrují stát, když samy potřebují úvěry. Tento systém může fungovat v zemích s vysokou platební kulturou, ne dnes u nás. Stát může pak zasahovat také v některých záležitostech, jako jsou třeba garance, ale ne dotace. Samozřejmě tou hlavní povinností státu je organizovat právní prostředí. Tím pomůže podnikání nejvíce. Úkolem vlády a parlamentu je, aby například z ákony týkající se podniků fungovaly co nejlépe. Bohužel, stát si neumí vybrat priority.

EURO: Jaký je vůbec názor ekonoma a bankéře na státní záchranu podniků před bankrotem? Míníme nyní české podniky a jejich uvažovanou revitalizaci.

Eichler: Takové programy většinou dlouho trvají a nejsou dobré. Viděli jsme, jak dlouho se revitalizační program české vlády připravoval. A patrně ještě déle bude trvat, než přinese nějaký užitek - pokud vůbec nějaký přinese. Ve skutečnosti se takovéto programy dělají proto, aby se obešel fakt, že nefunguje zákon o bankrotu a soudní praxe v této oblasti. Každá podobná záchrana nějakého podniku nevede k ničemu, pokud se do nápravy nepustí soukromý investor , který má na ní vlastní zájem, a vybere si profesionální management.

EURO: Ovšem mnohé české i slovenské podniky dnes téměř nemají přístup k penězům. Banky jim nepůjčují. Co byste jako zkušený bankéř v této svízelné situaci poradil?

Eichler: Vztahy podniků a bank ilustrují nestabilitu hospodářské situace devadesátých let. Na začátku neexistovala kreditní kultura v bankách a půjčovalo se „na modré oči za vysoké úroky, teď je kyvadlo úplně na druhé straně. Vysoké z tráty bank, nízké úroky, ale žádný zájem bank půjčovat. Banky jsou zahleděné do sebe, pracují na privatizaci a řešení problémových dluhů. Výše úrokové sazby mnoho nevyřeší, je to strukturální problém, akciový trh též není zdrojem financí. V této situaci neexistuje „quick fix (rychlé řešení - pozn. redakce). Ale věřím, že se z toho dostaneme. Podnikoví manažeři jsou zkušenější, lepší firmy už mají doložitelné výsledky a privatizované i zahraniční banky budou mít s čím pracovat.

EURO: Pracoval jste také v české energetice. Jak se díváte na pomalou privatizaci energetických společností v Česku i na Slovensku?

Eichler: Rozhodně jsem pro co nejrychlejší privatizaci a ještě rychlejší přípravu energetické politiky. Ta se zatím ani jedné vládě nepodařila. Vím, že je to komplikované, ale kdyby byla dokončena energetická politika, z ní by pak vyplynulo všechno ostatní, hlavně potřebná privatizace distribučních společností a ČEZ. Privatizace se už příliš dlouho vleče a tyto společnosti se - j ak vidíme - privatizují samy. A není to vždy nejlepší řešení. Stát se má zbavovat věcí, které nepotřebuje vlastnit. A je také už třeba přiblížit se v tomto ohledu ostatní Evropě. Já jsem navrhoval otevřít energetický trh konkurenci v rámci států visegrádské dohody - tedy Česka, Slovenska, Polska a Maďarska - a vytvořit jakýsi první koncept konkure nčního prostředí v našem regionu.

EURO: Jaký je váš názor na momentálně nejaktuálnější záležitost, na Temelín? Ekologickým iniciativám jako by přestal vadit poničený severočeský region a fandí nyní spíše uhelným elektrárnám než jaderným.

Eichler: Nechci tuto záležitost komentovat.

EURO: Vraťme se k železárnám. Jednáte s několika strategickými investory a v poslední době se zdá, že by do VSŽ mohla vstoupit americká společnost US Steel, která s nimi už dříve založila společný podnik. Jak pokročila vaše jednání?

Eichler: Rozhovory jsou na různých úrovních a s různými možnými investory. O možnosti investovat do slovenských oceláren ví řada evropských i zámořských firem a některé s námi jednají, jiné jen zkoumají situaci. Než dojde k podpisu smlouvy, to je strašně dlouhá doba. Je velmi těžké dopředu říci, že to či ono jednání se chýlí ke zdárnému konci. Do konečného rozhodnutí mohou mluvit banky, stát, management a trochu i odbory a samozřejmě samotný investor. Jednoduše řečeno, jednání ještě dnes není v takovém stadiu, abych mohl říci, kdo bude investorem.

EURO: Nemáte obavy, že velký světový výrobce a vývozce oceli, pokud by k vám vstoupil, by se mohl v momentě, kdy bude světová nabídka oceli vysoká, snažit utlumit výrobu VSŽ ve svůj prospěch? Někteří experti v podobných případech dopo ručují spíše banku, a nikoliv investora z oboru.

Eichler: Z toho obavy nemáme. V našem sortimentu si například s US Steel anebo dalšími společnostmi, s nimiž jednáme, vůbec nekonkurujeme. A potom, trh oceli je výrazně geografická záležitost, převážet ocel na větší vzdálenos ti je nákladné, takže my se s některými společnostmi na našich trzích ani nesetkáváme. Ale chtěl bych připomenout, že v ocelářském průmyslu nedošlo ještě tak, jako v mnohých jiných odvětvích, ke globalizaci. U většiny našich zákazníků, jako je třeba automobilový průmysl, ale k řadě fúzí a převzetí už došlo. A&nbs p;proto si myslím, že kdyby k nám vstoupil finanční investor, pak jen proto, aby nás zase výhodně prodal někomu z oboru, jakmile nastane čas akvizicí či fúzí také v ocelářském odvětví. Ale my nepotřebujeme jen peníze, ale také know-how, marketing a ekonomickou stabilitu. Proto je pro nás důležitý partner z oboru, a nikoliv banka. Když bude jasné, že je u nás jiná silná ocelářská společnost, i naši dodavatelé a zákazníci se k nám budou chovat jinak.

EURO: A je pro další budoucnost VSŽ vůbec nutný zahraniční strategický partner? Jak dalece by byly schopné zvládnout situaci samy?

Eichler: Strategický investor je potřeba, ale já musím připravit firmu tak, abychom to zvládli také sami. Když se nepodaří se všemi uvedenými zájmovými skupinami dosáhnout dohody, musíme se snažit přežít. Ale bude to mnohem těžší.

EURO: Jaké je vůbec současné zadlužení VSŽ?

Eichler: Bankovní dluhy jsou zhruba 500 milionů USD a sedm miliard slovenských korun jsou závazky po lhůtě splatnosti vůči dodavatelům.

EURO: Daří se vám zadlužení snižovat?

Eichler: Začali jsme s odprodejem některých aktivit a peníze, které získáme, použijeme na snížení zadluženosti. Dosud jsme prodali tři podniky a prodej dalších patnácti máme rozjednaný. Také se nám už vrátily některé pohledávky, které jsme měli u společnosti, jež byla naším výhradním zástupcem pro prodej naší produkce v zahraničí.

EURO: Střetávají se VSŽ na některém trhu s českou konkurencí?

Eichler: Československo bylo stavěno jako společný stát i v oblasti průmyslu. Ten byl do jisté míry organizován tak, aby si nekonkuroval. Nepociťujeme konkurenci, a naopak si v některých oblastech přihráváme. Prodáváme plechy na další válcování nebo zpracování několika českým společnostem. Česká konkurence, to není n áš problém.

EURO: Jak je pro středoevropské oceláře nebezpečná konkurence z Východu, třeba ruská nebo ukrajinská?

Eichler: V sortimentu, ve kterém jsou VSŽ dost silné, to je ve válcovaných výrobcích, konkurence ze strany těchto lacinějších dodavatelů skutečně vzniká. Ale kvalita tam není. Proto se musíme - jako je tomu u každého jiného produktu - odliš it od nich kvalitou, dodavatelskými lhůtami a dobrou spoluprací se zákazníky. Ale peníze se vydělávají především vyšší přidanou hodnotou. Musíme náš materiál nejen válcovat, ale také pozinkovat či pocínovat a dodávat ho v kvalitě, kterou naši odběratelé - obvykle automobilky - potřebují.

EURO: Restrukturalizovat takovou firmu, jako jsou VSŽ, a zbavit ji dluhů není snadné. Nejste už z toho unaven?

Eichler: Je to velmi komplikovaná práce, ale je to výzva, která zahrnuje všechny dimenze managementu, tlaků, vlivů, schopností i neschopností lidí… Soustředil jsem se na stabilizaci a přípravu podniku na budoucnost a rád bych skonči l půlroční práci ve VSŽ, na kterou jsem podepsal kontrakt o restrukturalizaci dluhů, sanací podniků. To by se mělo stát do léta.

EURO: Nakonec otázka na zcela jiné téma, která ovšem zajímá mnoho českých příznivců fotbalu. Jaký bude další osud fotbalového klubu Sparta Praha? Vrátí se do Čech?

Eichler: Jednáme o prodeji a doufám, že v nejbližší době budeme znát nového majitele. Vždyť proto jsem dnes (9. května - pozn. redakce) také v Praze.