SKLADOVÁNÍ OBILÍ Ministerstvo zemědělství chce prosadit stavbu a modernizaci skladů na obilí. Díky tomu má dojít ke zmírnění problémů s uskladněním sklizně, odkoupené intervenčním fondem od farmářů.
SKLADOVÁNÍ OBILÍ Ministerstvo zemědělství chce prosadit stavbu a modernizaci skladů na obilí. Díky tomu má dojít ke zmírnění problémů s uskladněním sklizně, odkoupené intervenčním fondem od farmářů. Pět set tisíc až jeden milion tun obilí by se mělo vejít do státního skladu obilí, jehož výstavbu chce prosadit ministerstvo zemědělství. Příslušný materiál má v nejbližší době projednat vláda. V České republice by tak mělo v oblasti skladování sklizně vzniknout tolik potřebné konkurenční prostředí. Dosud jsou totiž zemědělské sklady prakticky zcela v rukou společností Agropol a Agrofert, na nichž jsou kvůli tomu stát i zemědělci závislí. SKLADY JSOU, ALE ZASTARALÉ O nedostatku skladů na zemědělské komodity se v posledních měsících hovoří poměrně často. Často však přitom dochází k drobné nepřesnosti. Skladovací kapacity v Česku jsou totiž dostatečné - problémem je „pouze“ jejich zastaralost. Tyto prostory nesplňují příslušné unijní ani národní předpisy, vyžadované jako podmínka pro intervenční nákup. Zemědělci pak obilí z těchto skladů paradoxně nemohou prodat ani v případě, že by samotná uskladněná komodita požadované podmínky kvality splňovala. Zemědělci ani stát tedy vhodné sklady nemají, což obě strany staví do nevýhodné pozice vůči subjektům, kteří těmito prostory disponují. Skladování tak mají pod kontrolou podniky zemědělského zásobování a nákupu. Ty jsou ovládány dvěma tuzemskými agropotravinářskými uskupeními - Agropol a Agrofert. V čem je problém? Podniky zemědělského zásobování a nákupu nemají povinnost vykupovat obilí za intervenční cenu. Zemědělci se ale obilí zbavit musí, protože jinak by se jim ve stodolách zkazilo a napadli by jej paraziti. Nákupní organizace kvůli tomu mají pěstitele v hrsti a mohou toho zneužívat. Mimo jiné negarantují zemědělcům cenu, za kterou by od nich obilí vykoupil státní intervenční fond. TŘI MEGASKLADY Plán ministerstva zemědělství má dvě části. První je výstavba tří obřích státních skladů, druhou pak modernizace stávajících objektů a výstavba nových, ovšem vlastněných přímo zemědělci. Do tři obřích státních skladů by se celkem vešlo 300 tisíc tun obilí, vznikly by přitom ve třech různých lokalitách (po 100 tisících tunách) rozmístěných po republice tak, aby stáhly produkci z nejvíce problematických oblastí. „Výstavba jedné tuny objemu nového skladu stojí kolem 1200 až 1500 korun., zohledněna je samozřejmě možnost připojení na stávající infrastrukturu. Sklady by zůstaly v rukou státu,“ vysvětluje Jiří Felčárek z tiskového oddělení ministerstva zemědělství. Pokud návrh projde vládou, měly by nové objekty - v ideálním případě - být schopny uskladnit již příští úrodu. S touto částí plánu však řada zástupců prvovýrobců nesouhlasí. I proto, že takto vynaložené peníze ze státního rozpočtu budou právě zemědělcům chybět jinde. „Výstavba státních sil je absolutní nesmysl,“ neboť stát tato velká sila stejně pronajme nějakému spřízněnému subjektu nebo je bude spravovat sám, ale za peníze daňových poplatníků,“ říká například tajemník Asociace soukromého zemědělství Michal Pospíšil. Výstavba příliš velkých skladů by mohla být špatnou investicí i proto, že se očekává postupné omezení pěstování obilí v Česku. Podíl zornění je totiž v tuzemsku vysoký, nemluvě o stálých problémech zemědělců s uplatněním jejich nadprodukce. POMŮŽE UNIE?
Druhou zmíněnou linií státního projektu je modernizace stávajících a výstavba nových skladů v rámci podpor z takzvaného Operačního programu ministerstva zemědělství. Plán však ještě musí schválit Unie. „Návrh jsme již odeslali do Bruselu. V ideálním případě lze očekávat tříměsíční lhůtu ke (schválení), takže by bylo možné tento program otevřít již v listopadu letošního roku,“ konstatuje Felčárek. Na tyto účely by mohlo jít přes 350 milionů korun.
Uvedené peníze jsou přitom určené pro zemědělce. Ti by tak měli podle ministerstva získat jednoznačně lepší pozici oproti současnému stavu, kdy jsou při jednání o ceně obilí „často stavěni do role statistů a stávají se vazaly výkupů“. Možnost kvalitního uskladnění obilí přímo „doma“ nebo ve státním skladu má totiž velkou výhodu: „Pěstitelé nemusí prodávat hned po sklizni, ale mohou vyjednávat nebo si počkat na lepší cenu,“ zdůrazňuje Felčárek.
Tuto druhou variantu podporují všechny zájmové organizace prvovýrobců. „Podpora z Unie však není jistá, protože pro Brusel je to v podstatě nepovolená podpora produkce,“ upozorňuje ale Pospíšil. Také podle předsedy Svazu vlastníků půdy a soukromých rolníků Františka Jandy je jedině správné, když stát podpoří modernizaci a výstavbu sil, pokud budou v majetku samotných zemědělců. „Zejména soukromí zemědělci nemají sklady vůbec, anebo jsou nedostatečně vybavené. Stát má navíc vůči soukromníkům historický dluh, původní sila vybudovali v rámci svých hospodářských družstev naši otcové, jenže komunistický režim jim je zabavil,“ připomíná. Podle jeho názoru by stačilo sklady zemědělců v řadě případů pouze modernizovat, což jsou investice v řádu stovek tisíc korun. Zcela nové silo přitom vychází (podle své kapacity) na miliony.
**USA V ČELE Plocha, na které se geneticky upravené plodiny pěstují, ve světě stále roste. V loňském roce se meziročně zvýšila zhruba o pětinu na celkem 81 milionů hektarů, biotechnologická produkce dala práci osmi a čtvrt milionu farmářů. Spojené státy se přitom na celkovém objemu podílejí téměř 60 procenty.
Problémem skladovacích prostor pro zemědělce v Česku je jejich zastaralost. foto: Profit - Martin Siebert
