Dva roky platný stavební zákon musí projít novelizací, ale neměl by způsobit, že stavební řízení bude ještě zdlouhavější a složitější.
A to vážně hrozí, pokud bude opravdu zrušena třetina stavebních úřadů.
Stavební právo má v českých zemích dlouholetou tradici a proto bylo vždy komplikované do něj prosazovat nové prvky. Těmi měl ve smyslu zjednodušení a zprůhlednění oplývat i nový stavební zákon č.183/2006 Sb., o stavebním řádu a územním plánování. Svým předkladatelem – ministerstvem pro místní rozvoj byl označován za revoluční předpis, který přinese zjednodušení při umísťování a povolování staveb.
Během jeho přípravy velká část odborné veřejnosti pochybovala o proklamovaném zjednodušení a ministerstvo dostalo návrhy, které by skutečně usnadnily a zprůhlednily řízení před stavebním úřadem. Bohužel, tehdejší vedení rezortu nebylo ochotno argumentace nejen zástupců měst a obcí vyslyšet, ale nebralo v potaz ani argumenty odborných organizací, například České komory architektů. Výsledná podoba zákona se tak výrazně nelišila od verze předložené do vnějšího připomínkového řízení.
Naplněné obavy
Pro koncepci nového stavebního zákona, respektive jeho část územního plánování, je charakteristický schizofrenní přístup obce k procesu územního plánování. Pořizování územně plánovací dokumentace probíhá v rámci přenesené působnosti, ale jednotlivé mezikroky povinně činěné zastupitelstvem obce jsou v působnosti samostatné: například usnesení o schválení pořízení územního či regulačního plánu, o schválení zadání územního či regulačního plánu, o schválení návrhu pokynů pro zpracování návrhu územního či regulačního plánu, o schválení vydání územního či regulačního plánu.
V této části Svaz měst a obcí dlouhodobě požadoval přenesení celého procesu územního plánování do samostatné působnosti. Bohužel nový zákon nakonec naopak přinesl posílení centralistické role státu, jelikož žádná obec není pořizovatelem (tedy administrátorem procesu) územního plánu, ale je jím ze zákona obec s rozšířenou působností.
Jednou ze zásadních změn bezprostředně se týkající výkonu veřejné správy vůči jejím adresátům – občanům byla snaha o radikální redukci stavebních úřadů, které nebyly na obcích s pověřeným obecním úřadem. V té době vyvinul svaz tlak na poslance, že není možné zrušit z tehdy 716 stavebních úřadů plnou třetinu, jelikož je to v přímém rozporu s proklamovanou reformou veřejné správy, tedy jejím přiblížením občanovi. Nakonec bylo příslušné ustanovení ze zákona vypuštěno.
Čemu se však nepodařilo zabránit, bylo zrušení možnosti obce vykonávat částečnou pravomoc stavebního úřadu, jak tomu bylo podle § 124 starého stavebního zákona (zákon číslo 50/1976 Sb.). Šlo o ustanovení v praxi velmi hojně využívané. Krajský úřad mohl po projednání s příslušným stavebním úřadem a dotčenou obcí svěřit částečný výkon některých pravomocí stavebního úřadu komisi rady obce nebo starostovi obce. V čele této komise musel být předseda se zvláštní odbornou způsobilostí zaměřenou na povolování staveb drobných a jednoduchého technického charakteru (například kolny, voliéry), které měly dopad na okolí jen v daném místě. Tímto způsobem byla odčerpána část kompetencí stavebnímu úřadu, do jehož správního obvodu obec spadala. Od 1. ledna 2007 tak byla zrušena tato pravomoc asi u zhruba tří tisíc komisí po celé České republice. Tím opět došlo k nárůstu agendy vykonávané stavebními úřady.
Složité pro občana i úředníka
Od počátku bylo zřejmé, že nový stavební zákon vyvolá značné náklady v procesu jeho aplikace na obcích a městech, zejména se zabezpečením administrativně-technického zázemí pro pracovníky a rovněž i nutnosti zajistit kvalifikované úředníky. Vzhledem k tomu, že mnoho práce dopadlo na obce III. typu, mnoho kvalifikovaných lidí z obcí II. a I. typu přešlo tam. Nárůst práce je dán tím, že obce III. typu musí zpracovávat a každé dva roky úplně aktualizovat územně analytické podklady – zjišťují a vyhodnocují stav a vývoj území. A rovněž povinně pořizují a zpracovávají na žádost obcí územní plán (zhruba 2000 obcí nemá územní plán).
Nárůst agendy zaznamenaly rovněž obecné stavební úřady (viz výše), jelikož téměř každá stavba se u nich musí buď ohlásit nebo oznámit záměrem, nebo o ní vést územní a stavební řízení. Jen velmi málo nevyžaduje žádný úřední úkon (§ 79 odst. 3 nového stavebního zákona).
V mnoha případech lze územní či stavební řízení vést v takzvaných zjednodušených nebo zkrácených řízeních (například spojení těchto dvou řízení u některých staveb), popřípadě využít i služeb soukromé sféry (takzvaný autorizovaný inspektor vydávající doložku správnosti zpracované prováděcí dokumentace ke stavbě). Ovšem vždy za podmínky, že nenastanou sporné situace v řízení, vyvolané zásadním odporem dotčených vlastníků nebo uživatelů nemovitostí (například sousedé) nebo orgánů státní správy (například orgán ochrany přírody a krajiny, vodoprávní úřad). Vyznat se v těchto pravidlech je obtížné nejen pro občana, ale i úředníka, jelikož mnoho těchto institutů je nejasných a je třeba je dodatečně podrobit metodickému výkladu ministerstva.
Z výše uvedeného jasně vyplývá, že ačkoliv byla tvorba zákona vedena snahou o zjednodušení, dostala se drtivá většina staveb pod velmi rigidní proces územního a stavebního řízení, které je prováděno mnohem menším počtem stavebních úřadů než tomu bylo do konce roku 2006.
Zrušíme třetinu stavebních úřadů?
Na podzim loňského roku začalo ministerstvo pro místní rozvoj připravovat podklady pro noveliuzaci stavebního zákona a místo zlepšení stavu hrozí, že to bude ještě horší. Nejzásadnější záměr koncepce připravované novely spočívá v tom, že bude redukován počet stavebních úřadů. Tim by mělo dojít ke zvýšení kvalifikačních předpokladů úředníků stavebních úřadů. Jedním z důvodů je totiž narůstající počet podání k ministerstvu pro místní rozvoj pro nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí stavebního úřadu (vyčíslená škoda činí asi 1,2 miliardy korun).
Podle ministerstva na malých obcích rovněž vyvstává problém s kvalifikovanou zastupitelností příslušného úředníka. Svaz od počátku nesouhlasil se záměrem rušit stavební úřady na obcích vykonávajících přenesenou působnost v základním rozsahu (obce I. typu), jelikož není v souladu s reformou veřejné správy, tedy zjednodušení postupů a snazší dostupnosti služeb veřejné správy občanům v území. Tím by byl popřen i princip subsidiarity výkonu veřejné správy v území prostřednictvím orgánů místních samospráv, který je základem výkonu smíšeného modelu výkonu veřejné správy.
K zajištění odpovědného a kvalifikovaného výkonu agendy obecného stavebního úřadu na obcích I. typu je dnes dostačující možnost krajského úřadu, po projednání s ministerstvem pro místní rozvoj, odejmout působnost stavebního úřadu obecnímu úřadu na obci I. typu, pokud nesplňuje podmínky pro řádný výkon této působnosti. Zároveň krajský úřad nařízením určí, který stavební úřad bude vykonávat působnost ve správním obvodu zaniklého stavebního úřadu, což bude obvykle stavební úřad nejbližší obce s pověřeným obecním úřadem.
V případě, že by nedošlo k zachování současného stavu a byly zrušeny stavební úřady na obcích I. typu, došlo by ke zrušení jedné třetiny všech stavebních úřadů v České republice. Ze stávajících 720 stavebních úřadů by jich bylo zrušeno až 233. V Libereckém kraji by došlo například ke snížení počtu stavebních úřadů o více než jednu třetinu (zrušení ve 13 obcích) a v Ústeckém kraji o jednu čtvrtinu (zrušení v 9 obcích).
Následkem, kromě vzdálení výkonu státní správy občanům, je i prodloužení lhůt pro vyřízení žádostí a ve svém důsledku i zhoršení a zpomalení rozvoje a investiční činnosti dotčených obcí. Dojde rovněž k zániku místní znalosti a tím i k likvidaci výkonu řádné kontroly na úseku stavebního řádu. Návrh novely sice obsahuje nově zavedený institut kontrolní povinnosti pro všechny obce, ale velmi vágně definovanou, bez jakéhokoliv právního a ekonomického vymezení.
Materiál neřešil materiální, personální ani finanční otázky zajištění agendy obecného stavebního úřadu na pověřených obecních úřadech, kam by byla přenesena agenda stavebních úřadů obcí I. typu, zejména prostory pro archív, finanční zajištění vyššího počtu zaměstanců a materiálového a prostorvého vybavení.
Ještě je šance
Z výše uvedeného jasně vyplývá, že ačkoliv byla tvorba nového stavebního zákona vedena snahou o zjednodušení, dostala se drtivá většina staveb pod velmi rigidní proces územního a stavebního řízení, které je prováděno mnohem menším počtem stavebních úřadů, než tomu bylo do konce roku 2006. Z těchto důvodů je pro obce nepřípustné, aby se novelou zákona povolování staveb přesunulo od občana ještě dále.
Jedním z nosných prvků novelizace by tak mělo být zjednodušení (omezení druhů) řízení a přenos některých povinností na úřad (například opatřit závazná stanoviska). Dále znovuzavedení výkonu částečné pravomoci stavebního úřadu komisemi rady u jednoduchých a drobných staveb a zavedení správních poplatků u těch řízení, která nejsou v současnosti zpoplatněna (například vydání územně plánovací informace, vydání územního souhlasu). Tyto návrhy mohou pomoci napravit nedostatky nového stavebního zákona a přinést opravdové zjednodušení do stavebního práva. Samozřejmě je důležité o nich diskutovat s odbornou veřejností.
