VÁCLAV NEKVASIL Málokterý český stavitel se může pochlubit tolika významnými stavbami jako Václav Nekvasil. Jeho firma postavila na přelomu 19. a 20. století množství továren a cukrovarů, ale také podolskou vodárnu, palác Legiobanky či budovu Nejvyššího soudu v Praze. Jména českých architektů jsou všeobecně známá.
VÁCLAV NEKVASIL Málokterý český stavitel se může pochlubit tolika významnými stavbami jako Václav Nekvasil. Jeho firma postavila na přelomu 19. a 20. století množství továren a cukrovarů, ale také podolskou vodárnu, palác Legiobanky či budovu Nejvyššího soudu v Praze.
Jména českých architektů jsou všeobecně známá. Jan Kotěra, Pavel Janák, Josef Gočár či Vladimír Karfík patří k významným osobnostem českých dějin. Se staviteli je to ale jiné. Jejich jména již většinou upadla v zapomnění a v encyklopediích se objevují jen sporadicky. Ovšem neprávem. Bez stavitelského umění Josefa Hlávky (více v Profitu č. 4/2005) by nevznikla Zemská porodnice v Praze nebo vídeňská opera. Bez Karla Skorkovského (Profit č. 11/2005) Libeňský most a bez Aloise Elhenického (Profit č. 8/2007) například budova Hypoteční banky.
Téměř zapomenuté je i jméno Václava Nekvasila, s jehož budovami se však návštěvník Prahy setkává téměř na každém kroku. Patří mezi ně palác Koruna, branický pivovar, vodárna v Podolí nebo třeba pavilony psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích.
OD POZEMKŮ K CUKRU
Václav Nekvasil se narodil roku 1840 ve Kbelích u Prahy. S vyznamenáním vystudoval pražskou techniku a od rodičů brzy převzal vedení malé továrny na asfaltovou lepenku, která velmi slušně prosperovala.
Mladý Nekvasil se však nechtěl stát továrníkem, lákal ho obchod s nemovitostmi. Roku 1868 se velmi bohatě oženil a manželčino věno ihned investoval. Levně nakoupil pozemky v Karlíně, z nichž se později staly lukrativní parcely pro bytovou výstavbu. Do jednoho z nových karlínských domů se také brzy přestěhoval a umístil do něj i sídlo své firmy.
U pouhého prodeje nemovitostí a pozemků ale dlouho nezůstal. Již koncem šedesátých let 19. století se totiž seznámil s podnikatelem Čeňkem Daňkem, který se specializoval na výrobu cukrovarnických strojů. Nekvasilovi se tento obor zalíbil a rozhodl se s Daňkem spojit. Výsledkem spolupráce pak bylo roku 1870 postavení cukrovarů v Toušni a Kralupech nad Vltavou.
POLITICKÉ VÝHODY
Kvůli obchodním neshodám sice Václav Nekvasil brzy od Daňka odešel, prudký rozvoj cukrovarnictví ho ale v branži nadále udržel. Původní firmu přeměnil roku 1873 na stavitelství a z prvních dvanácti realizovaných staveb bylo deset cukrovarů (mezi nimi například cukrovary ve Vinoři, Opatovicích, Kostelci nad Orlicí či v Berouně). Společnost rychle expandovala a jejímu rozvoji pomohlo také to, že byl Václav Nekvasil roku 1887 zvolen poslancem Zemského sněmu. Politické postavení, konexe a množství kontaktů totiž velmi usnadňovaly získávání veřejných zakázek.
Nekvasil se podílel na stavbě c. k. pošty, továrny na zpracování tabáku, vyšší lesnické školy či paláce Legiobanky. Stoupal zároveň i jeho vliv společenský - roku 1891 se například spolu s Františkem Křižíkem výrazně zasloužil o konání Jubilejní výstavy v Praze, která se stala přehlídkou rozvoje a vyspělosti českého průmyslu.
LEDÁRNY PRO PRAHU
Po Nekvasilově smrti v roce 1906 převzal vedení společnosti jeho nejstarší syn Otakar, který rovněž vystudoval pražskou techniku. Firmu nadále rozšiřoval, takže se brzy stala jednou z největších českých stavebních společností. Její hlavní sídlo zůstalo v Karlíně, pobočky ale měla také v Nymburce, Hradci Králové, Třinci a Ústí nad Labem.
Rozvoji firmy pomáhal i zisk dalších významných zakázek, mezi nimiž byla i výstavba Akciových ledáren v Praze-Braníku. Hlavní město sice již jedny ledárny mělo, původní dřevěná lednice však dlouholetým používáním přestávala plnit svou funkci a bylo nutné ji nahradit. Pro stavbu nové budovy si město vybralo pozemky v Braníku, které vyhovovaly všem požadavkům. Ležely při břehu Vltavy, vzdálenost mezi lednicí a ledovým přístavem nebyla větší než 25 metrů a řeka byla v těchto místech ještě čistá. Stavba začala v říjnu 1909 a dokončena byla za necelé dva roky. Hlavním projektantem se stal známý pražský architekt Josef Kovařovič.
| Dnešní podoba ledáren. |
VÁLEČNÝ KONEC
K dalším zajímavým zakázkám patřily stavby paláců Koruna (1912), Adria (1923) a také paláce YMCA na Václavském náměstí. Tento projekt financovalo křesťanské hnutí mladých mužů (Young Men`s Christian Association), jehož cílem bylo šíření vzdělání a kultury mezi mládeží. Stavba probíhala v roce 1928 a kromě firmy „Václav Nekvasil, stavební a. s.“ se jí účastnil také pozdější akademik Stanislav Bechyně (více v Profitu č. 11/2005).
Vedle paláců vybudovala firma také několik svatostánků. Významnou se stala například stavba Husova sboru v Praze-Vršovicích nebo kostela sv. Václava v Praze-Bohnicích. To už se ale blížil konec třicátých let a Evropa se začala připravovat na válku.
Roku 1938 získala firma Nekvasil ještě zakázku na výstavbu pěchotních srubů v severočeské Chrastavě, kvůli vstupu německých vojsk ji ale už nedokončila. Po osvobození republiky přišlo znárodnění. Roku 1948 kdysi významná pražská společnost po více než sedmdesáti letech zanikla.
| VÁCLAV NEKVASIL (1840-1906) Významný český stavitel Václav Nekvasil se narodil 15. února 1840 ve Kbelích u Prahy. Vystudoval pražskou techniku a poté krátký čas vedl malou rodinnou továrnu na lepenku. Zajímal se ale hlavně o pozemky v pražském Karlíně, na jejichž prodeji později zbohatl a založil vlastní firmu. Ke stavitelství ho přivedl podnikatel Daněk, s nímž začal koncem 60. let 19. století stavět cukrovary. V 70. letech se osamostatnil a následně vybudoval řadu významných staveb - továren, škol i paláců. Roku 1887 se stal poslancem Zemského sněmu za Obchodní a živnostenskou komoru a byl jedním z iniciátorů Jubilejní výstavy v roce 1891. Zemřel 6. března 1906 ve věku šedesáti šesti let. |
| OTAKAR NEKVASIL (1869-1933) Nejstarší syn Václava Nekvasila se narodil 30. srpna 1869 v Praze. Vystudoval pražskou techniku a po otcově smrti roku 1906 převzal vedení rodinné firmy, která se pod jeho vedením stala jednou z největších českých stavebních společností. Do konce třicátých let realizoval celou řadu zakázek, mezi nimiž byly například Akciové ledárny v Braníku, paláce Koruna, Adria a YMCA nebo budova městské knihovny na pražském Mariánském náměstí. Od roku 1910 byl členem správní rady a výkonného výboru České průmyslové banky a členem správní rady Českomoravské Kolben-Daněk. Spolupracoval s Masarykovou Maffií, byl členem Revolučního národního shromáždění a roku 1919 získal i titul rytíře Čestné legie. Zemřel 28. prosince 1933. |
Prameny: Pražský industriál, Kniha o Praze 8, Pražská informační služba, magazín Pokr
