Časy, kdy byla Čína vnímána jako nekonečný zdroj levné pracovní síly, jsou pryč. Platy tam rostou víc než jinde, export se prodražuje
Ještě nedávno by měl pragmatický byznysmen se zaměřením na lehký průmysl ve své výrobní strategii jasno. Na otázku, kde je nejlepší si otevřít továrnu, by automaticky odpověděl, že v Číně. Situace se však v posledních letech změnila. Říše středu se transformuje nejenom navenek, ale také zevnitř. Již dávno neplatí, že největší výhodou tamního pracovního trhu je dostatek dělníků, kteří jsou pokorní a hlavně levní. Právě proto by dnes řada podnikatelů s odpovědí váhala. Přibývá těch, kteří uvažují, že to v Číně zabalí a svůj byznys přestěhují například do Kambodže, Indonésie, Indie anebo do Vietnamu. Tyto a mnohé další rozvojové země totiž nabízejí extrémně levnou pracovní sílu, která v Číně již přestává být k nalezení.
Jih nabyl sebevědomí
V průběhu posledních třiceti let, kdy Čína realizovala hospodářské reformy a zažívala prudký ekonomický růst trávily stovky milionů pracovníků dlouhé hodiny při výrobních pásech a u šicích strojů. Vděční, že mají práci, bez reptání produkovali zboží určené převážně pro americký a evropský trh. Továrny rostly jako houby po dešti především v jižních provinciích Číny a na východním pobřeží, kde vznikaly zvláštní ekonomické a hospodářské zóny. Především zpočátku ve velkém lákaly zahraniční investory. Jednou z výhod, která se tehdy sama nabízela, byla levná, i když nekvalifikovaná pracovní síla. A bylo jí dost. Mnozí zaměstnanci pocházeli z chudého venkova, transformace dala do pohybu obrovské masy lidí. Přibližně 150 milionů Číňanů opustilo venkovské domovy a odešlo za prací do velkých měst, kde mnohdy dřeli za nevýhodných podmínek. Ještě v roce 2002 představovala průměrná mzda těchto vesnických migrantů pouze 58 procent platu zaměstnanců pocházejících z měst. V posledních letech však došlo ke změnám. Nastoupila nová generace, jejíž složení a hlavně počet ovlivnila státní politika jednoho dítěte. Především jih země tak již pociťuje úbytek pracovní síly. V příštích deseti letech by měl počet mladých lidí mezi 15 a 24 lety, kteří tvoří hlavní pracovní sílu Číny, klesnout o 30 procent. Podle propočtů dosáhne Čína maximálního počtu práceschopného obyvatelstva již v roce 2015. Pak se již počet lidí v produktivním věku bude trvale snižovat. Ubývá také těch, kteří jsou ochotní se stěhovat za prací tisíce kilometrů, kde pak musejí žít v provizoriu v ubytovnách přímo v areálu továren a bez zbytku rodiny. A ti, co zůstali, se hlasitě domáhají lepších pracovních podmínek a hlavně vyšších platů. Majitelům podniků nezbývá než jim vyhovět, anebo přestěhovat výrobu jinam. V řadě provincií roste také minimální mzda. Letos v dubnu se například zvýšila v Šanghaji o deset procent na nynějších 1232 jüanů (3167 korun) a v hlavním městě Pekingu již v lednu dokonce o 21 procent na nynějších 1160 jüanů (2982 korun). Nikdo z těchto peněz nezbohatne, nicméně jde o dlouhodobý trend. Čínští politici, včetně těch lokálních, hledají všechny možné způsoby, jak předejít opakování nepokojů z loňského léta.
Hlavně žádné protesty
Japonský výrobce vozů Honda čelil počátkem června 2010 tlaku téměř dvou tisícovek dělníků, kteří dva týdny stávkovali kvůli vyšším platům v závodě na jihu Číny. Automobilka jim vyhověla a platy tamních zaměstnanců zvýšila o 24 až 32 procent na 1900 jüanů (4885 korun). Podobně se musel zachovat také tchajwanský výrobce elektroniky Foxconn Technology Group, který v Číně zaměstnává přes 800 tisíc lidí a loni jim zvýšil platy o 30 procent na dva tisíce jüanů (5142 korun). Bylo to o deset procent více, než firma původně plánovala. Foxconn je největším smluvním výrobcem elektroniky na světě. Mezi jeho zákazníky patří firmy Apple, Sony, Dell, Nokia či Hewlett-Packard. „Díky růstu mezd doufáme, že zaměstnanci nebudou muset pracovat tolik přesčas, získají více času na odpočinek a budou mít šťastnější pracovní prostředí,“ uvedl tehdy zástupce Foxconnu. V čínských továrnách společnosti se loni pokusilo spáchat sebevraždu čtrnáct zaměstnanců, z toho jedenáct případů skončilo tragicky. Firma nyní přehodnocuje strategii a společně s dalšími společnostmi začíná přesouvat výrobu z pobřežních oblastí Číny do levnějšího vnitrozemí.
Nové, slibnější destinace
Americká firma Collective Brands, která vlastní ve Spojených státech síť obchodů s levnou obuví značky Payless, se rozhodla pro radikálnější řešení. Kvůli zvyšování mezd v Číně stěhuje výrobu do Indonésie. Ke stejnému závěru dospěl také Yue Yuen Industrial Holding Ltd., největší výrobce sportovní a vycházkové obuvi na světě, jehož ústředí se nachází v Hongkongu. Výrobu přesouvá do levnějšího Bangladéše a do Kambodže. Jednu továrnu ve Vietnamu a další v Indonésii již má.
Ze stejných důvodů se do těchto zemí pomalu začíná přesouvat také textilní a oděvní průmysl. Čína sice stále dominuje tomuto odvětví, americký trh zásobuje ze 41 procent, a země EU dokonce z téměř 50 procent, nicméně levnější Kambodža a Vietnam dostávají čím dál více zakázek a počet textilních výroben v těchto zemích roste. Vietnam je již dnes druhým největším dodavatelem oblečení do Spojených států amerických, textilní a oděvní průmysl je jedním z jeho vedoucích exportních odvětví.
Vietnam je díky silnému růstovému potenciálu a rychle rostoucí spotřebitelské poptávce pro zahraniční investory čím dál přitažlivější. Země navíc disponuje velkým množstvím mladých lidí, kteří právě vstupují na trh práce a jejich mzdové požadavky jsou nižší, než je tomu v Číně. Odborníci se domnívají, že právě rostoucí rozdíl mezi mzdovými náklady v následujících letech urychlí přesun odvětví náročných na pracovní sílu z Číny do Vietnamu.
Velké ryby zůstanou
Jak již bylo uvedeno, zvyšování platů zaměstnanců v Číně není novým fenoménem. Podle Mezinárodní organizace práce (ILO) se reálné mzdy tamních dělníků zvyšovaly mezi lety 2000 až 2009 v průměru o 12,6 procenta ročně, zatímco v Indonésii pouze o 1,5 procenta, a v Thajsku dokonce vůbec. Kvůli tomu jsou Číňané zapojení do výroby přibližně čtyřikrát dražší než jejich kolegové v Indonésii, a dokonce pětkrát dražší než tovární dělníci ve Vietnamu. Nicméně odborníci upozorňují, že podobná jednoduchá kalkulace neodráží vývoj v produktivitě, která podle Světové banky v Číně také rostla, a sice od roku 1990 o deset až patnáct procent. Potenciální hrozba stěhování se prozatím netýká technicky náročnější produkce, jakou je například výroba čipů anebo velkoplošných obrazovek. Mzdy v těchto odvětvích představují pouze dvě až tři procenta celkových nákladů. Americký výrobce čipů Intel sice nedávno otevřel továrnu ve Vietnamu v hodnotě jedné miliardy dolarů, podobně jako tchajwanské firmy Hon Hai a Compal, nicméně odborníci pochybují, že by hi-tech společnosti měly začít Čínu ve velkém opouštět. Mzdové náklady ve Vietnamu, Kambodži a Indonésii jsou sice nižší, nicméně tamní zaměstnanci nemají odborné vzdělání a ani zkušenosti. Těmto zemím také chybí potřebná logistika, kvalitní výstupní kontrola a infrastruktura. „Práce je pouze malý kousek z celého koláče,“ říká o elektronickém průmyslu profesorka Georgetownské univerzity Pietra Rivoliová. I když řada podnikatelů přenese svoji výrobu z Číny do levnějších zemí Asie, mnohé továrny zůstanou. Důvodem je obrovský domácí trh, kde navíc neustále roste poptávka. Změna struktury produkce a její posun k sofistikovanějším a techničtějším výrobám bude čínské vládě jedině vyhovovat. A hlavně jejím ambicím. Čína totiž nemá zájem navždy zůstat manufakturou, která jen plní zakázky a poslušně chrlí levné zboží.
