Je lhostejné zda k nám přijde společná měna v roce 2010 nebo 2013
Eurošturmování na ministerstvu financí začalo. Roky polehávání skončily a náměstek ministra Tomáš Prouza se stal odpovědnou osobou za to, že společnou měnou začneme platit na Nový rok 2010. Tak si přejí pánové Paroubek a Sobotka. Nutno říci, že má co dělat. Technické přípravy trvají tak tři až tři a půl roku, jak upozornil minulý týden guvernér ČNB Zdeněk Tůma a napsal týdeník EURO v čísle 44. Prouza však soudí, že Národní plán přechodu na euro, v němž budou jasně stanoveny úkoly a osoby odpovědné za jejich splnění, stačí zpracovat do konce příštího roku. Plán by měla schválit vláda, a to nejspíše ta, která vzejde z předprázdninových voleb. Kdy ale padne závazné datum vstupu? Přání vlády zatím nemá odpovídající formu (třeba vládního usnesení), a termín by tak měl být zřejmě schvalován spolu s Národním plánem. Jenže ČNB soudí, že termín je dobré vědět čtyři roky dopředu, a to už zjevně nestihneme.
Může se to zdát jako banalita. Vždyť to jsou jen technické otázky. Ale ono to banalitou zdaleka není. Musí se obměnit informační systémy a státní správa musí přejít na účtování v nové měně. Státní dluhopisy je také nutné převést z korun na eura a udělat spoustu změn v účetnictví a daních. Na množství dodávek je nezbytné uzavřít kontrakty, jimž musejí předcházet veřejné soutěže, a potom je nutné nové systémy také důkladně odzkoušet. Zaostávání v technické přípravě je zde zjevné a může opravdu vést i ke zpoždění příchodu společné měny třeba o jeden rok.
Jsou však ještě vážnější věci. O vstupu do eurozóny by měla vláda rozhodovat až v okamžiku, kdy si je jistá, že má vývoj veřejných financí opravdu pod kontrolou. Jenže zatím tomu tak není. Ministr Sobotka se sice chlubí, že deficit poklesl pod tři procenta, není to ale výsledek jeho zodpovědného rozpočtování, ale spíše následek nahodilého a nepředvídaného vývoje, který přinejmenším ve státním rozpočtu nikdo nečekal. Že to teď poskočilo na tu příznivější stranu, zdaleka neznamená, že to příští rok neodskočí úplně stejně, leč na stranu druhou.
Maastrichtská kritéria jistě nejsou nedotknutelným kánonem a odborníci na měnovou politiku je považují spíše za pomůcku pro politiky než za skutečné měřítko makroekonomické rovnováhy kandidátské země. Jenže po vstupu do eurozóny se na nás budou vztahovat pravidla Paktu stability a růstu. Ta byla sice Něměckem a Francií výrazně vykastrována, ale přesto v nich stojí, že členské země hospodaří s vyrovnaným rozpočtem a v případě stagnace či recese je přípustný schodek do tří procent HDP s jistými výjimkami. Takže tříprocentní deficit při pětiprocentním tempu růstu opravdu není z tohoto pohledu vysvědčením o dobrém hospodaření či skutečné makroekonomické rovnováze.
Opravdu chce za této situace Bohuslav Sobotka odpovědně rozhodnout o vstupu do mechanismu směnných kurzů ERM II nejpozději do konce roku 2007? Vždyť teprve rozpočet na následující rok má být dle takzvané reformy veřejných financí rokem, v němž bude deficit údajně opravdu definitivně pod tříprocentním maastrichtským kritériem, přičemž o vyrovnaném hospodaření jsme od sociálnědemokratické vlády ještě neslyšeli ani slovo.
Takovému rozhodnutí by navíc měla předcházet dohoda vlády s ČNB o tom, že rok 2007 je opravdu již vhodný pro vstup Česka do ERM II, a tato dohoda by měla být uzavřena již do konce roku 2006. Jenže v tomto roce se budou zvyšovat nemocenské dávky, vyplácet pastelkovné, rozšiřovat sociální dávky a dělat další ekonomické absurdity, tak jako v každém jiném volebním roce. Jestliže letos ČNB říká, že čas ještě nenastal, lze si těžko představit, že za dvanáct měsíců bude dost důvodů pro to, aby změnila názor.
Přitom je úplně jedno, zda euro Česko zavede v roce 2010 či v roce 2013, a na druhé straně vůbec není jedno, zda budeme na společnou měnu opravdu dobře připraveni, nebo půjde o splnění plánu pětiletky deváté. To se ovšem politikům těžko vysvětluje, zvláště je-li jejich povědomí o měnových otázkách opravdu povšechné. Není to například tak dávno, co premiér Paroubek nahlas v rozhlasovém vysílání BBC usoudil, že minulé vlády ukládaly eura utržené v privatizaci na zvláštní sterilizační účet u ČNB, aby tak bránily devalvaci koruny. Toto nebezpečí nyní pominulo, a tak lze eura v klidu utrácet. To už snad ani nevyžaduje komentáře. Spíše trochu doučování místo hraní si na stíhačku.
