Mám rád starou hoteliérskou poučku, že včerejší prázdnou postel už nikdy neprodáš, ale velice nerad se smiřuji s tím, co to ve skutečnosti obnáší
Brad DeLong začíná svůj příspěvek tím, že následky prasklé realitní bubliny, která ani nemusela být tak nafouklá, mají překvapivě dlouhý stín a výpadek růstu se nedaří a hned tak nepodaří zacelit. Nejen v USA, ale i v Česku je ekonomický výstup nižší, než projekce sestavované před krizí předpovídaly. Ačkoli v českém případě se žádná velká realitní bublina nekonala a korekce tržních cen byla podstatně mírnější než v případě Spojených států, Španělska nebo Irska, je úroveň tuzemského HDP řekněme o pětinu nižší, než makroekonomické projekce před vypuknutím velké finanční krize prorokovaly.
Ekonomický výzkum ukazuje, že není bublina jako bublina, a totéž platí pro následky v podobě obětovaného ekonomického růstu.
Bubliny na akciových trzích sice po svém prasknutí znamenaly ohromné kapitálové ztráty, které šly někdy až do bilionů dolarů, ale bez větší ozvěny v „reálném“ hospodářství, pokud je nedoprovázel úvěrový boom. APOKALYPTICKÉ BUBLINY Jednak byly tyto ztráty většinou nerealizované, stejně jako předcházející kapitálové výnosy, když bublina nabírala na objemu. A jednak se akciové trhy po čase zase vzpamatovaly.
Kdo dlouhodobě a pravidelně investoval po menších částkách, příliš neutrpěl a investoři s delším horizontem většinou chápou, že hodnota jejich portfolia může stoupat, ale také klesat a drží se přesvědčení, že rozhodující je dlouhodobé zhodnocení investovaných prostředků. Těm, kteří nespekulovali prostřednictví pákových obchodů, nepřivodilo prasknutí akciové bubliny „díru“ v jejich pravidelném hotovostním toku, závislém na příjmech z pracovní nebo podnikatelské činnosti. Ty totiž nebyly postiženy šokem v podobě hluboké, a hlavně dlouhotrvající recese a s tím související ztráty zaměstnání nebo tržeb z podnikání.
Úplně jiné je to v případě prasknutí úvěrových bublin, které většinou bývají propojeny s bublinami na trzích realit. Ty rozdíly, které zmiňuje DeLong, jsou opravdu násobné, od vcelku zanedbatelných – to když bublina praskla, ale předtím ji nedoprovázel úvěrový boom – až po apokalyptické, kdy se hroutila nejen burza, ale i ceny realit a zamrzlo úvěrování po letech boomu. Z téhle kombinace se ekonomiky nedovedou vzpamatovat roky, a to ani když zotavení napomáhaly a napomáhají centrální banky masivními injekcemi likvidity. Brad DeLong připomíná, že poslední krize z roku 2008 se z historického hlediska zase tolik nevymyká, a odvolává se přitom na výzkumnou práci, která prolustrovala recese a prasklé bubliny v sedmnácti různých zemích za posledních sto čtyřicet let. Z ní vybíráme dva grafy, které to velmi dobře vystihují. Podstatně kontroverznější než historie jsou recepty, jak se cyklu boomu následovaného propadem vyhnout. Brad DeLong, který je na americké poměry politicky ukotven dosti nalevo od středu, pochopitelně nalézá inspiraci v keynesiánských receptech.
JAK Z TOHO VEN Preferované jsou tedy alternativy v podobě fiskální expanze, která by dokázala kompenzovat propad v soukromé spotřebě a investiční aktivitě privátních firem, a vyššího inflačního cíle, který by měl poskytnout centrálním bankám manévrovací prostor k vyhlazení finančních šoků.
Třetí varianta, tedy to, čemu se dnes říká „macroprudential policy“, spočívá ve snaze úvěrový boom, který se promítá do bublin, například na trhu realit včas ztlumit. DeLong asi této myšlence nebude příliš nakloněn, když cituje Johna Maynarda Keynese, který tvrdí, že —zrušíme boomy a budeme se trvale udržovat v nijakém poloviením propadu“.
Neměnný inflační cíl v podobě dvou procent v kombinaci se zalíbením v úsporné rozpočtové politice podle DeLonga zaviňuje, že i relativně malý boom způsobuje tak hluboké propady. Hlavou vám samozřejmě tahle vazba vrtat musí. Ale že bychom se dopracovali k vyhlazení cyklu tím, že v mírových časech budeme držet zadluženost vlády na úrovni jako po druhé světové válce a znehodnotíme úspory silných poválečných ročníků, které odcházejí do penze, to mi taky nepřijde jako následováníhodné řešení. ?
Neměnný inflační cíl v podobě dvou procent v kombinaci se zalíbením v úsporné rozpočtové politice podle DeLonga zaviňuje, že i relativně malý boom způsobuje tak hluboké propady.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz
