Na Revitalizační agentuře minulý týden otvírali šampaňské. Ne že by měli za sebou už dokončený případ, jen dovršili sto dní fungování. Přes vládní sliby byl projekt revitalizace schválen až v dubnu loňského roku. Do září trval výběr správce, kterým se stalo konsorcium Latona Lazard. Pak se dohodovaly smlouvy a teprve v listopadu se rozběhla vlastní činnost.
Nutno říci, že rozpaky z dlouhého rozjezdu se pomalu rozplývají. Za sto dní bylo odvedeno slušné množství práce. Výsledek však zatím na stole není. Zahájená revitalizace ve Škodě je více prací samotného managementu firmy a poradců od Ernst & Young.
Jeden nepopiratelný výsledek však zde je. Všichni už pochopili, že revitalizace není nový termín pro státní dotaci neefektivně fungujících podniků, z nichž akcionáři bez skrupulí odčerpávají peníze na své četné další aktivity a pro osobní spotřebu. Všechny projekty, s výjimkou Škody, v níž byl Lubomír Soudek již odstaven dříve, znamenají odchod dosavadních dominantních vlastníků. Ani banky, které důvěřivě půjčovaly, nemohou čekat slitování. I ony musí participovat na ozdravení firmy. Ukazuje se, že revitalizace v pojetí agentury je vlastně jakousi kličkou před nástrahami hanebného zákona o konkursu a vyrovnání. Kličkou, při níž ti, kteří mají zaplatit své chyby, platí, ale podnik může dál dýchat, může dostat nového vlastníka a lidem zůstává práce.
O co by bylo jednodušší, kdyby byla záruka, že do podniku přijde rozumný správce se zájmem udržet pokud možno nejvyšší hodnotu pro věřitele. Ukazuje to příklad ZPS Zlín, kde probíhá soutěž o prodej konkursní podstaty sestávající z funkčního podniku. Podle všeho úspěšně, protože zájemců je dost.
Opačným příkladem jsou Vítkovice, jimž vláda loni na podzim v tradici státní starostlivosti poskytla více než miliardu čerstvých peněz, které si okamžitě odčerpaly věřitelské banky za nesplácené úvěry, a firma se dál propadala k úplné katastrofě. Do péče Revitalizační agentury přešla poměrně nedávno. Velmi rychle následovalo nouzové řešení, které zaručí profinancování výroby bez rizika, že si peníze zase utrhne některý z věřitelů a dvanáct tisíc lidí zůstane nejen v existenční nejistotě, ale i bez výplaty. Projekt Osinek tudíž banky nepřivítaly nadšeně. Ale hrozba, že pokud nekývnou na tento plán, tak spláčou nad ztrátami v konkursu, je patrně přivede k tomu, aby návrh akceptovaly a přijaly dlouhodobou stabilizační dohodu o Vítkovicích.
Také v relativně méně problémovém AliaChemu se oživovatelé s věřiteli a akcionáři nemazlili. Revitalizační agentura koupí akcie chemické společnosti od konkursního správce Chemapolu, ale půjčí jí na to věřitelské banky AliaChemu, a to bez záruky. Zato za nových 450 milionů bude AliaChem ručit svými veškerými aktivy. Ani dodavatelé nezůstanou stranou a musí přistoupit na prodloužení splatnosti faktur z devadesáti na sto dvacet dní.
V Zetoru se agentura ostře střetla s rozhodujícím majitelem, kterým je Motokov. Z výnosů oživení podniku mu nechce nechat nic, zatímco v Motokovu mají zcela opačné požadavky.
Možná ne vždy a všude jsou projekty agentury bez chybičky a ne vždy a všude bude slavit úspěch. Možná právě Zetor skončí v konkursu a lidé na dlažbě. Je však otázkou, zda by jiné řešení skutečně podobný vývoj odvrátilo, nebo by za velké státní peníze odsunulo kolaps o pár měsíců. Tento návrat do reality za založení Revitalizační agentury stál a doufejme, že doba levně dostupných dotací už skončila i v kraji kolem Řípu.
