Strach a hnus v Los Angeles. Hollywoodská studia sází na pokračování

Hollywoodská filmová studia jsou tváří budoucnosti lidské práce, ale jejich obchodní model může být cestou do pekel.

Brian Grazer seděl loni v létě v útrobách komplexu budov Universal Studios vysoko nad hollywoodským Sunset Boulevardem a přijímal gratulace k patnáctému výročí dokončení superúspěšného filmu A Beautiful Mind (v češtině byl v kinech uváděn jako Čistá duše). Přes všechnu slávu byl trochu skleslý, psal reportér serveru Innosight.com (zabývá se rozvojem obchodních strategií). „Dnes už bych takový film vHollywoodu natočit nemohl,“ řekl mu Grazer, ač je mezi producenty stále velké zvíře.

Důvod působí kontraintuitivně. Velká studia, jež mají ve světě filmu stále hlavní slovo, se vůbec nepouštějí do podniků, které by stály méně než - podle Grazerova odhadu - 80 milionů dolarů. Snímek A Beautiful Mind přitom stál na přelomu tisíciletí 60 milionů dolarů, ale dnes by jej bylo možno pořídit za desetinu.

Čistá duše nestačí

To samo o sobě jako vysvětlení ovšem nepostačí. Proč by se bossům filmového byznysu nevyplatilo dnes natočit stejně dobrý film desetkrát levněji než dříve? Odpověď je jednoduchá: A Beautiful Mind nemá pokračování a vzhledem k zápletce je dost dobře ani mít nemůže. A to je konec, protože studia potřebují právě projekty, které je možné donekonečna přihřívat, recyklovat a znovu servírovat.

Grazerova kolegyně z producentské branže to vysvětluje v knize Sleepless in Hollywood. „Období let 1980 až 2000, kdy jsme mohli točit filmy založené na dialogu, jako třeba romantické komedie, bylo abnormální,“ píše. Jak jí vysvětlil James Gianopulos, člen nejužšího vedení studia Fox, studia musejí stále více spoléhat na příjmy mimo Spojené státy, kde půvab vybroušené konverzace slábne. Gianopulos proto všechny její projekty odmítl s tím, že se studio bude raději věnovat produkci dalších a dalších dílů Ice Age (Doba ledová): „Zahraniční publikum je už předem seznámeno s hlavními postavami, což otevírá trh s přidruženým zbožím.“ Tím jsou především videohry a hračky - zhruba model, na němž již po desetiletí vydělává projekt Star Wars.

Pro příklad netřeba chodit daleko: nezávislá produkce úspěšného filmu The Best Exotic Marigold Hotel stála v roce 2012 pouhých deset milionů dolarů a na prodeji vstupenek utržil 137 milionů. To zní dobře, než si uvědomíme, že náklady na globální marketing, distribuci, dabing, přestříhání, daně a cla spolknou tolik, že pokud film nevydělá přes 150 milionů dolarů, ani nestojí za to ho točit.

Film jako muzika

Tento stav nenastal pro nic za nic. Filmovému průmyslu se dnes děje zhruba to, co již potkalo průmysl hudební: informační technologie usnadňují neoficiální (a většinou nezákonné) šíření filmových děl. Příjmy studií z poslední velké dojné krávy, prodeje a pronájmu DVD, se tak smrskly na třetinu. Studia proto sázejí na to, že se jim podaří filmy přístupnými co nejširšímu publiku (myšleno geograficky, příjmově i intelektuálně) zaplnit multiplexy, což jim vytváří prostor pro prodej licencí na merchandising.

Proto v Česku stejně jako v Patagonii dostáváme pěkně zabalenou, ale mdlou krmi v podobě série akčních filmů, přehršel komiksových superhrdinů a kreslených filmů pro děti, jako kdyby je naházel lopatou - jinými slovy, velkorozpočtové filmy s potenciálem nekonečného pokračování, ovšem bez chuti a zápachu.

Potíž je v tom, že ani takový opatrný model studiím nezaručuje klidnou budoucnost. Geoffrey Gilmore, šéf newyorského filmového festivalu Tribeca, který se věnuje nezávisle vyrobeným filmům, řekl vloni časopisu Rolling Stone, že „problém sHollywoodem je vtom, že ty lidi nezajímá možnost vydělat málo. Zajímá je jen to, co jim může vydělat opravdu pořádný balík“. Ekonomovi takový postoj ovšem nesignalizuje nic dobrého: obory, které se soustředí jen na projekty s vysokou marží a na ostatní kašlou, mají sklon stát se obětí toho, čemu se anglicky říká „disruption“ - tedy nového, úspornějšího obchodního modelu.

Vzor racionality

A přece má továrna na sny, jak se Hollywoodu přezdívá, jednu obrovskou výhodu. Jestliže obchodní strategie jeho velkých hráčů může být sporná, po produkční stránce jsou studia vzorem racionality.

Jak napsal Adam Davidson z National Public Radio, jenž se filmovým byznysem dlouhodobě zabývá: „Hollywoodský model umožňuje najímat pracovníky na jednotlivé projekty v trvání několika týdnů či měsíců. Dovoluje tak pružně reagovat na změnu v poptávce. Tento model identifikuje konkrétní projekt; dá dohromady kvalifikovaný tým, jenž pracuje jen tak dlouho, jak je třeba, a pak se rozpustí. Je to alternativa ke korporátnímu způsobu zaměstnání, které s sebou nese práci na léta, ne-li na celý život.“

Jestli to Hollywood udrží ve formě, je druhá otázka, na niž dosud odpověď neznáme. Na dotaz, jestli ten systém bude zase někdy točit dobré filmy, odpověď naopak bohužel tušíme.

Zdroj: Boxofficemojo.com

Pozn.: Proslýchá se, že dva filmy Infinity Wars ze série Avengers mají mít dohromady miliardový rozpočet (samozřejmě v dolarech). To by je posunulo na první příčku žebříčku nejdražších podniků filmové historie.

Česko nemá na vybranou. Bez pobídek filmařům by to nešlo. Přečtěte si komentář Miroslava Zámečníka:

Dále čtěte:

Režisér Strach: Málokterý český film se skutečně zaplatí

Nová vlna: český filmový průmysl znovu šlape