BSE, slintavka a kulhavka změní tvář evropského zemědělství
Šílenství krav (nemoc zvaná BSE) a slintavka s kulhavkou znamená pro chovatele hospodářských zvířat katastrofu nemající v Evropě obdoby. Trh s hovězím masem se v mnoha zemích fakticky zhroutil, neboť se vystrašení spotřebitelé od něho odvrátili. Nelítostné vybíjení stád a následné ztráty nepředstavují jenom ekonomický, ale i etický problém. Blahobytný starý kontinent platí dost krutou daň za to, že skoro čtyřicet let štědře podporoval vysoce intenzivní produkci potravin. Tomu sloužila společná zemědělská politika Evropské unie, dlouhodobě odčerpávající asi polovinu společných peněz. Současná „hovězí krize její reformu zřejmě urychlí, což se dotkne i kandidátských zemí. Čekat lze také tuhá jednání Bruselu se zámořím, které se obává, že Evropané v zájmu vyšší bezpečnosti potravin přitvrdí ve své ochranářské politice. To, jak konkrétně se změní zemědělská politika unie, je zatím těžké konkrétně odhadovat. Ale trendy se rýsují a významné je už to, že státníci i bruselská byrokracie o změnách spekulují již nyní. Před propuknutím chorob Evropská unie upozorňovala, že do roku 2006 (do něhož jsou schváleny i agrární výdaje) se nic nového dít nebude. Nyní ale nelze vyloučit, že agrární problematika může dokonce zastínit i nadcházející summit Evropské unie, který se 23. až 24. března koná ve Stockholmu. I když by se neměl věnovat hledání východisek ze současné prekérní situace, státníci se diskusi o jejím řešení vyhnout nemohou, jak připustil hostitel summitu švédský premiér Göran Persson. Co dělat? Západoevropané v padesátých letech v průměru vydávali za potraviny třicet procent svých příjmů, dnes kolem desetiny. Samozřejmě díky bohatě dotovaným potravinám. Nějak se ale zapomnělo, že „blahobyt pro všechny může také přinášet rizika pro všechny, včetně zdravotních. Nynější spotřebitelská krize důvěry, vyvolaná hlavně chorobou BSE, přímo vyzývá lidstvo, aby se přestalo protivit přírodě a vyrábělo potraviny rozumnějším způsobem. Problém je ale v tom, že rozšíření organického zemědělství, po kterém teď volá kdejaký politik, bude také něco stát. Od října loňského roku poklesla spotřeba hovězího masa v zemích Evropské unie průměrně o více než čtvrtinu, maloobchodní ceny až o čtyřicet procent. Farmáři křičí, že zkrachují, a tvrdě požadují kompenzace. Koncem února ti nejradikálnější přijeli „pozdravit zasedání ministrů zemědělství Evropské unie do Bruselu. Ministři jednající za ostnatým drátem a policejními štíty ale s žádným konkrétním řešením nepřišli. Ví se jenom, že krize s přívlastkem „hovězí přijde na miliardy eur. Asi dvě třetiny by měl ze společné kasy zaplatit Brusel. Zbytek jednotlivé členské země, v nichž se rozhořel spor, kolik dá centrální vláda a kolik vlády zemské (Německo, Rakousko). Měšec může prasknout. „Současný nárůst chorob hospodářských zvířat v Evropské unii může ovlivnit její společnou zemědělskou politiku nejen krátkodobě, ale i dlouhodobě, upozorňuje agrární expert Vídeňského ústavu pro mezinárodní hospodářská srovnání Zdenek Lukas. Z krátkodobého pohledu je evidentní, že společná zemědělská politika (označovaná anglickou zkratkou CAP) se v důsledku zvířecích chorob dostala do nebezpečných kleští, hodnotí situaci britský týdeník The Economist. Nejvyšší představitelé unie se na berlínském summitu v březnu 1999 rozhodli, že celkové výdaje na CAP by do roku 2006 neměly přesahovat 40 miliard eur ročně. Ale náklady na „neodkladná opatření – testování skotu staršího třiceti měsíců na BSE, nucené porážky netestovaných zvířat – si do konce letošního února vyžádaly už přes miliardu eur. To je suma, s níž bruselský agrární rozpočet, který má na letošek k dispozici 42,8 miliardy eur, nepočítal. „Důsledky chorob lze zvládnout určitým přerozdělením v rámci našeho rozpočtu, prohlašuje agrární komisař Franz Fischler. Jenže experti kladou otázku, do jaké míry je takový optimismus oprávněný. Evropská komise, kalkulující, kolik ji bude BSE stát, totiž původně počítala, že spotřeba hovězího masa v unii průměrně klesne o patnáct procent. Jenže skutečný propad je mnohem dramatičtější. V Německu, jehož obyvatelstvo podle listu Die Welt nejvíce podlehlo panice, spadla o šedesát procent. Do počátku devadesátých let v kapsách západoevropských farmářů končily až dvě třetiny peněz z celkového rozpočtu unie. Nyní je to kolem 43 procent, neboť po roce 1992 začal Brusel (v souladu s dílčí reformou CAP) omezovat dotování cen potravin. Nyní jich kolem pětašedesáti procent směřuje přímo na farmy. Další zkracování agrárních podpor, k němuž unii tlačí i Světová obchodní organizace, může být kvůli současné krizi dost problematické, zvláště když se bude muset vykupovat více přebytků hovězího masa. Dosavadní roční kvóta omezující intervenční zásahy na 350 000 tun ročně nebude postačovat. Komisař Fischler je ochoten ji dočasně zrušit. Politické hašteření. Francie souhlasí s Evropskou komisí, že by se v rámci boje proti BSE měl porazit veškerý skot starší třiceti měsíců a maso nekompromisně zničit. Tím by se nejenom minimalizovalo riziko další nákazy, ale zároveň by se ulevilo přesycenému trhu. Proti takovému řešení se stavějí Němci a Nizozemci, částečně z etických důvodů. Berlín navíc navrhuje, aby se maso z poražených kusů skladovalo v mrazírnách a postupně se dodávalo na trh. To by ale zřejmě dál tlačilo ceny dolů. Z Vídně se ozval rakouský ministr sociálních věcí Herbert Haupt (Strana svobodných) s požadavkem, aby Evropská komise jeho zemi uhradila náklady na boj s BSE. List Die Presse tvrdí, že Vídeň bude v příštím roce k tomuto účelu potřebovat patnáct až dvacet miliard šilinků (v přepočtu 1,09 až 1,45 miliardy eur). Hlavní je spor o budoucnost. I když se politici nyní dohadují hlavně o tom, z čeho a jak krýt ztráty vyvolané zvířecími chorobami, to zásadní je teprve čeká. Jde o novou podobu společné zemědělské politiky. Jako velice nemravnou a odporující i zásadám mezinárodního volného obchodu ji stále více kritizují i samotní Evropané. „Zničila tržní síly a odnaučila farmáře reagovat na měnící se spotřebitelské požadavky, cituje agentura Bloomberg z projevu britského premiéra Tonyho Blaira na nedávném setkání s ekologickými aktivisty. Ještě razantněji vystoupila nová německá ministryně zemědělství Renate Künastová. Ta by chtěla během deseti let zvýšit v Německu podíl organického zemědělství na celkové produkci potravin z nynějších 2,6 procenta na 20 procent. Proto také hovoří o „zásadní přeorientaci společné zemědělské politiky Evropské unie. Pryč od průmyslově vyráběných krmiv, méně hormonů a antibiotik, více zdravého vzduchu pro hospodářská zvířata. Ve svém bojovném tažení není sama. Připojil se k ní sociálně–demokratický zemský premiér Severního Porýní–Vestfálska Wolfgang Clement. „Garantovaným cenám zemědělských produktů odzvonilo, prohlásil předseda zemské vlády. Tvrdí, že se státem zaručené ceny by se měly nahradit přímou pomocí farmářům poskytovanou podle sociálních a ekologických kritérií. Plaťte ze svého, říkají Němci. K této myšlence se přiklání také spolkový kancléř Gerhard Schröder, který na berlínském summitu Evropské unie v březnu roku 1999 prosazoval, aby hlavní finanční pomoc farmářům nepřicházela z Bruselu, nýbrž od jednotlivých vlád. Tím pěkně dopálil nejenom Francouze, čerpající asi pětinu společných agrárních peněz, ale také Španěly a Řeky. „Německý návrh znamená, že fond společné zemědělské politiky by značně zeštíhlel. Evropská komise by hlavně určovala obecná pravidla agrární hry, ale podstatně méně by přerozdělovala peníze, podotýká rakouský expert Zdenek Lukas. Podpora farmářů by tak závisela na finančních možnostech té které členské země. Tento zvažovaný model by v konečném důsledku zásadně ovlivnil společnou zemědělskou politiku budoucí rozšířené Evropské unie. „Jinak řečeno, předpokládané velkorysé transfery ze společného fondu novým členům ze střední a východní Evropy by se prostě nekonaly, dodává Lukas. Se společnou zemědělskou politikou se může zásadněji pohnout jedině tehdy, až se omezí vliv zemí, které ji vlastně konzervují, míní expert Komerční banky pro Evropskou unii Michal Tomášek. Domnívá se, že s opravdu novým hlasovacím mechanismem v orgánech unie je možné počítat až po jejím rozšíření. „Těžko ale očekávat, že Německo bude nějak vehementně přesvědčovat Francii o nutnosti změnit agrární politiku. Berlín totiž bude při rozšiřování unie na východ od Paříže potřebovat ústupky v jiných oblastech, komentuje Tomášek. Bezpečnost především. O tom, že současné dění kolem BSE, slintavky a kulhavky (zkráceně SLAK) agrární politiku unie změní, je přesvědčen ředitel Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky Tomáš Doucha. „Nemyslím si však přitom, že by to znamenalo nějaké rozšíření toho finančního rámce, v němž se zemědělství Evropské unie pohybuje. Tedy že by na současné a případné další kalamity podobného charakteru dával Brusel zemědělcům nějaké kompenzační peníze navíc, předpokládá Doucha. Zřetelným trendem podle něj bude ještě větší soustředění pozornosti na zdravotní bezpečnost potravin. „S tím zřejmě půjde ruku v ruce posílení takzvané zelené úlohy zemědělství. Tím nemyslím jen samotné ekologické hospodaření, ale obecně silnější důraz na jiné funkce než ryze produkční čili tvorbu krajiny a podobně, dodává Doucha. Připomíná ovšem, že tento směr bude předmětem ostrých sporů mezi „zelenými zemědělci a těmi tradičními. „Bránit se nejspíše budou Francouzi či některé oblasti v Německu, domnívá se ředitel Doucha. Zajímavá karta. Předchozí názor v zásadě sdílí také náměstek ministra zemědělství Tomáš Zídek, jenž má na starosti zahraniční vztahy a integraci s Evropskou unií. Ještě více přitom klade do popředí světlou budoucnost ekologického hospodaření. „Evropský trh je nyní ovládán spotřebiteli, pro něž je kvalita potravin důležitější než třeba jejich cena. Tento trend se bude prohlubovat, věští Zídek. Upozorňuje také na pozoruhodný vliv nynější katastrofy na jednání Evropské unie se Spojenými státy o uvolňování světového agrárního obchodu. Tady se Evropa vždy brání tlaku USA, aby více otevřela své hranice. Zídek soudí, že při dalších licitacích na toto téma mohou být pro unii současné potíže s epidemiemi naopak trumfem. „Evropa se v zásadě musí před uvolňováním obchodu bránit, protože vlastně vše vyrábí dráže než světoví výrobci. Takže by její agrární politiku smetl třeba dovoz argentinského vepřového, australské vlny nebo americké pšenice. Náklady na dopravu zboží nejsou tak vysoké, aby dovozu i z opačného konce světa zabránily. A tak je třeba hledat jiné argumenty, proč větším importům bránit. Předpokládám, že Brusel na jednáních Světové obchodní organizace bude tvrdit: Musíme zaručit především bezpečnost potravin, víte, jaké jsme měli potíže, otevření trhu by znamenalo možnost globální agrární katastrofy. Samozřejmě že si dnešní problémy nechválím, ale šílené krávy a slintavka zkrátka paradoxně mohou Evropě i v něčem prospět, vysvětluje Zídek. Družstva versus farmáři. Tuzemští agrární podnikatelé vnímají dopad BSE a SLAK na evropskou, potažmo českou, zemědělskou politiku poněkud rozdílně podle toho, zda se hlásí spíše k družstevnímu, nebo soukromému hospodaření. Předseda Svazu zemědělských družstev a společností Miroslav Jirovský zdůrazňuje především nutnost, aby případně postižení zemědělci dostali od státu náhrady. Nějaký větší příklon k ekologičtějším formám hospodaření neodmítá, ale ani nijak nevyzdvihuje. Za rozhodující považuje zabránit dalšímu snižování počtu chovaných zvířat a objemy agrární produkce nejen udržet, ale u mléka třeba ještě zvýšit. Naproti tomu tajemník Asociace soukromého zemědělství Michal Pospíšil se netají tím, že evropská agrární krize konečně přiměje i podnikatele a státní úředníky, aby věnovali mnohem větší pozornost pojmům, jako jsou údržba krajiny či obnova venkova, než jen a pouze produkci potravin. Agrární komora, z níž soukromí rolníci odešli, podle svého zvyku už vznesla požadavek na to, aby stát ztráty zemědělcům kompenzoval. „My jsme paniku s BSE ani epidemii kulhavky nezpůsobili, a přitom už jsme na poklesu tržeb přišli asi o dvě miliardy korun, prohlásil prezident komory Václav Hlaváček s tím, že peníze má vyplatit ministerstvo zemědělství. Kupodivu však zatím zůstal Janem Fenclem nevyslyšen. Ministr, jenž jinak neváhá vytahovat ze státní kapsy miliardu za miliardou, tentokrát naznačil, že kompenzace tohoto typu nechystá.
