Berlín chce oživit smlouvu, která se zdála být mrtvou
Zahraniční média na konci minulého roku připomínala dřívější slova Mirka Topolánka, že evropská ústavní smlouva je „shit“. Právě Češi jsou i díky současnému premiérovi označováni za jednoho z hlavních odpůrců přijetí tohoto dokumentu, který však řada dalších států hodlá naopak oživit. Půlročního předsednictví v unii se nyní chopili Němci. A kancléřka Angela Merkelová už dlouho dává najevo, že evropskou ústavu za žádnou mrtvolu nepovažuje.
Němci hodlají zahájit asi dvouletý vyjednávací proces, během něhož by se Evropská unie měla shodnout na případných úpravách dokumentu či jeho zkrácení. Merkelová ale rozhodně neprosazuje žádné velké škrtání. Výsledný text by podle ní měl být něčím, co si název „ústava“ skutečně zaslouží. To, co Nizozemci a Francouzi odmítli v roce 2005 v tamních referendech, je tedy opět na stole.
Kancléřka přitom rozhodně není sama jako kůl v plotě. Španělé a Lucemburčané svolali na konec ledna do Madridu schůzku ministrů zahraničí těch států, které již ústavní smlouvu ratifikovaly. Těchto zemí je osmnáct (ze sedmadvaceti) včetně nováčků z Rumunska a Bulharska. Už to, že se takové zvláštní setkání uskuteční, má vyslat jasný vzkaz do „skeptických“ členských států: podívejte se, většina se už vyjádřila kladně. Nemůžete ignorovat náš hlas. To, že iniciátory jsou právě Španělé s Lucemburčany, také není náhoda. Rovněž v těchto dvou zemích totiž rozhodovali o ústavní smlouvě občané v referendu. Kladně.
Nelze jen tak odepsat.
České občanské sdružení Europlatform, které analyzuje vývoj v Evropské unii, ve svém prosincovém komentáři uvedlo: osmnáct zemí EU evropskou ústavu schválilo, dvě ji odmítly, zbytek neví, jak dále. Jenže osmnáct zemí, které ratifikovaly ústavu často až po francouzském a nizozemském ne, to je příliš mnoho, aby se dal těžce vyjednaný dokument jen tak pohřbít. Proto se zdá, že scéna je nyní připravena spíše pro velkou politickou bitvu než pro pohřeb.
Ta bitva však bude pěkně ostrá. Mnozí Francouzi a Nizozemci mohou mít pocit, že státníci dalších zemí budou jejich stanoviska ignorovat. V obou případech navíc jde o zakládající země Evropských společenství, a zvlášť Francie dodnes bere EU jako vlastní dítě. Prezident Jacques Chirac byl velmi rozladěn tím, jaká pozornost se najednou oživování ústavní smlouvy věnuje, i když sám byl v době francouzského referenda jejím horlivým zastáncem. Nizozemský premiér Jan Peter Balkenende zase odmítl nápad, že by se oněch osmnáct ústavních nadšenců mohlo následně sejít také se zástupci ostatních států. Zdá se, že právě Nizozemsko bude patřit k nejzatvrzelejším odpůrcům návratu ústavy zadními vrátky.
Češi vyčkávali.
Česká diplomacie zatím podle všeho čekala na to, s čím přijdou Němci & spol. Od vlády, v níž hraje první housle Občanská demokratická strana, asi nelze předpokládat přehnanou vstřícnost. ODS je příliš spojována s dřívějším odporem vůči ústavní smlouvě. Přestože už dnes hlavní figurou pro oblast zahraniční politiky mezi občanskými demokraty není europoslanec Jan Zahradil, příliš velký názorový kotrmelec zřejmě v úvahu nepřichází. Na druhé straně ovšem Černínský palác pod vedením lidovce Cyrila Svobody v minulosti ústavní smlouvu naopak silně prosazoval. Hodně tedy záleží na rozložení politických sil v budoucí vládě a celkových poměrech na české politické scéně.
V případě, že u Čechů přece jen převládne odpor, asi se zařadí po bok Poláků a Britů. Němci však mohou spoléhat na to, že skupina devíti států, jež dosud ústavu neschválily, je značně různorodá. Předpokládá se, že v Portugalsku a Švédsku by ratifikace mohla být vcelku bezproblémová. To neplatí o Irsku, kde - jak známo - bývají referenda povinná a navíc stejně ošidná jako jinde: voliči často vyslovují svůj postoj i k věcem, jež na první pohled s otázkou položenou v referendu vůbec nesouvisejí. Vláda je ovšem pro ústavu a irský premiér Bertie Ahern byl dokonce rozhořčen kvůli tomu, že Irsko nebylo pozváno na lednovou schůzku osmnácti „nadšenců“.
Lze předpokládat, že se státy odmítající ústavní smlouvu ocitnou pod silným tlakem většiny, kterému bude těžké odolávat. Na druhé straně také Berlín a jeho spojenci počítají s tím, že musejí hledat shodu všech. Pokud se Angela Merkelová chce stát ženou, která prolomí ledy, neobejde se to bez hledání kompromisů. Ačkoli Němci zatím odmítají rozsáhlejší škrty, výsledný dokument by se přece jen mohl od toho současného v lecčem lišit. Pokud mezitím rozhovory zcela nezkrachují…
Kotrmelec v Paříži?
Je vcelku evidentní, o co mnoha Evropanům půjde především. Budoucí smlouva - ať už bude označena za ústavní či nikoli - by měla vytvořit pružnější rozhodovací postupy v EU. To znamená mimo jiné jednodušší pravidla pro hlasování v Radě ministrů (tedy na jednání zástupců členských států) a do budoucna také menší počet komisařů (členů Evropské komise). Nejkontroverznějším bodem v této oblasti asi bude snaha přejít ještě více na většinové (nikoli jednomyslné) rozhodování v této radě. Stoupenci tohoto kroku argumentují, že bez takových reforem nebude možné další rozšiřování unie. V centru pozornosti se asi objeví vytvoření postu ministra zahraničí EU, který by unii reprezentoval na světové scéně, a pravděpodobně také prezidenta či předsedy Evropské rady, jež sdružuje premiéry a prezidenty jednotlivých zemí.
Někteří odpůrci ústavy budou argumentovat tím, že rozhodovací mechanismy lze reformovat i bez přijímání rozsáhlé smlouvy. Pozornost všech bude směřovat do Francie, kde se na jaře uskuteční prezidentské volby. Pravicový kandidát Nicolas Sarkozy se vyslovuje pro jakousi minismlouvu, v níž by se zachovaly jen klíčové pasáže současné ústavy. Angela Merkelová se asi bude snažit využít kontaktů, jež mají v Paříži nejen její křesťanští demokraté, ale také koaliční sociální demokraté, kteří by zase mohli „příznivě“ působit na socialistickou kandidátku Ségolène Royalovou. A za francouzského předsednictví v EU ve druhé polovině roku 2008 (tedy před tím českým) by se měl celý proces schvalování nové smlouvy završit. Naučí se kvůli tomu v Paříži zvládat kotrmelce?
