Jistota výnosu solárních panelů láká občany investovat
Různé investiční modely budování solárních střech na obytných domech se šíří Německem a nalézají stále větší podporu městských a obecních úřadů i bank a umožňují občanům investovat nevelké částky s minimem podnikatelského rizika. Vlna zájmu o občanské solární střechy se z Německa rozšířila i do Rakouska, Itálie a zejména do Španělska, které je pro solární energii zemí zaslíbenou. Všude se solární elektrárny podílejí na snižování emisí skleníkových plynů. A občanům nabízejí jistotu šestiprocentního, někdy i sedmiprocentního zisku na dvacet let. Ačkoli i nový český zákon na podporu obnovitelných zdrojů umožňuje vznik tohoto druhu drobného podnikání, převládá v zemi skepse a strach z podnikatelského rizika. Vedle liknavosti českých úřadů i bankovních domů a vedle otálení takřka monopolního distributora elektřiny s připojováním solárních elektráren do sítě za to může i velká informační bariéra. Tu se nyní snaží prolomit nevládní a nepodnikatelská Liga ekologických alternativ.
Občan vyžaduje důvěryhodnost.
Také v Německu stály u nástupu takzvaných občanských solárních střech nevládní organizace. Šéf jedné z nejúspěšnějších společností Rolf Fahle dokonce tvrdí, že bez osvěty neziskového sektoru by žádný projekt občanských solárních střech nikdy neodstartoval.
Vzpomíná, že ještě v roce 1999 provázela v Německu nápady budovat střešní elektrárny s finanční účastí obyvatel stejná nedůvěra jako nyní v Česku. Přesněji: takřka nikdo o nich nevěděl a ani vědět nechtěl. „Probudit zájem o ně mohla jen důvěryhodná nevládní organizace,“ tvrdí Fahle. „Jestliže s informací vyrukovala sebelepší obchodní společnost, příjemce byl okamžitě ve střehu. Když tu informaci sdělila nevládní organizace, snáze našla důvěru,“ tvrdí Fahle. Členové nevládní organizace měli osobní zájem na úspěchu projektu, přestože z něj nebudou mít žádný zisk. A především organizace byla z řešení předchozích ekologických kauz důvěryhodná. K ekologickému hnutí se však záhy připojily i sportovní spolky a ženská organizace, a tak se solární střechy nečekaně staly předmětem širokého zájmu nevládních iniciativ.
Tento model nelze v Česku beze zbytku převzít, protože autoritu českých nevládních organizací, zejména ekologických, mnoho politických veličin neuznává. V Německu má občanská společnost zřejmě pevnější kořeny, iniciativy tu přicházejí zdola, a tak se tímto způsobem zrodily i občanské solární střechy. Projekty připravují místní společnosti, podporují je v místě působící nevládní organizace a investují do nich a posléze inkasují zisk především lidé z místa a okolí. Prvními přihlášenými často bývají osvícení starostové.
Veskrze lokální činnost má ovšem velký společenský a politický přesah. „Někdo vydělává a vypouští emise - a celá společnost, my všichni daňoví plátci, dáváme peníze na zmírnění škod. U občanských střech je to naopak: vyrábíme elektřinu bez negativních vlivů na životní prostředí a občané mají účast na zisku,“ vysvětluje Fahle.
Cesty k jistotě zisku.
Rolf Fahle vede obslužnou a montážní firmu Solar, zabezpečující činnost i ekonomiku občanských solárních střech v třítisícovém bavorském Furthu a v okolním regionu nedaleko Landshutu. Thomas Prudlo se jako hlava společnosti Green City Energy o totéž stará v Aleo-Solarparku ve více než milionovém Mnichově. Každá z obou firem spravuje zhruba dva megawatty instalovaného výkonu solárních elektráren různě roztroušených po střechách ve městě či po regionu. Vazby občanských vkladatelů vůči oběma obhospodařujícím společnostem jsou však dost rozdílné a liší se i od dalších systémů. To je opětovný důkaz, že iniciativy přicházely zdola, nikým centrálně neřízeny ani neomezovány.
„Jedno však mají oba systémy společné. O investici, která váže finanční prostředky minimálně na dvě desetiletí, se rozhoduje v Mnichově pouhé dny, a ve Furthu dokonce hodiny,“ zdůrazňuje Jiří Dvořák z české Ligy ekologických alternativ. „Zájem je velký. Ve Furthu se zprvu počítalo jen s dvaceti kilowatty, ale pak místní hledali nové a nové střechy, aby mohli instalovat dál. O podobném zájmu se v Česku dosud nikomu ani nezdá,“ dodává Dvořák.
Mnichovský systém funguje na bázi kombinace komanditní společnosti a společnosti s ručením omezeným. Společnost Green City Energy, s. r. o., plní funkci komplementáře, občanští vkladatelé jsou komandisty. Na rozdíl od společnosti, která coby komplementář ručí celým svým jměním, komandisté ručí jen do výše svého vkladu. Dostávají smluvené procento a podíl na výnosech, ale nemají rozhodovací hlas.
Ve Furthu je však každý zainteresovaný občan samostatným výrobcem a podnikatelem. Vyrobená elektřina přichází k jeho samostatnému měřiči. Obslužná společnost je ovšem jediným dodavatelem do rozvodné sítě, jediným nájemcem střechy, jediným plátcem nájmu a jediným partnerem pro pojišťovnu, protože se to vyplácí. Drobní výrobci mají s touto společností smlouvy, každý sám za sebe. Tento systém se šikovně vyhýbá mnoha zvýšeným nákladům, které musejí platit komanditní společnost nebo s. r. o., a je proto často napodobován.
„Podívejte se na střechu a uvidíte jednu jedinou velkou solární elektrárnu. A podívejte se znova a můžete vedle sebe vidět pět nebo deset malých elektráren. Záleží na momentálním pohledu,“ komentuje svůj model solárního systému Fahle.
Existují však i fungující systémy občanských solárních střech na základě uzavřeného podílového fondu, družstva nebo společnosti dle občanského práva a tak dál.
Thomas Prudlo za všechny podobné projekty uzavírá: „Zatímco ve kterékoli spořitelně dostane občan na vklad dvouprocentní úrok, u nás má na dvacet let bezpečně zajištěn příjem šesti procent. Protože jsem původem bankéř, odvážím se to srovnávat i s nákupem akcií - to je spekulativní kapitál, na němž se dá hodně získat, ale taky všechno ztratit. Ve srovnání s tím je investice do solární elektrárny až neskutečně bezpečná.“
Ryze české překážky.
Český zákon má pro fotovoltaiku nižší zaručenou výkupní cenu -jen třináct korun vůči německým osmnácti - a taky o pět let kratší zaručenou dobu tohoto zvýhodněného výkupu, tedy jen patnáct let. Navíc některé banky spolehlivost té české patnáctileté záruky zpochybňují. To jsou jistě objektivní překážky, ale oslovení němečtí partneři se přesto diví, že to ještě nikdo s občanskými střechami v České republice nezkusil.
„V Česku stále přetrvává natažená ruka ke státu. Státe dej dotaci, já pak milostivě začnu do té fotovoltaiky investovat,“ ironizuje situaci Karel Merhaut z Ligy ekologických alternativ. Jenže skutečný stav mu dává za pravdu. „Mezi většími systémy od výkonu jednoho kilowattu výše se žádná instalace bez dotace vůbec nevyskytuje,“ zjistil Merhaut.
Občanské solární střechy se v Německu často řadí k nízkonákladovým systémům. Jejich investice na jeden instalovaný kilowatt často vycházejí kolem 4700 eur, tedy v přepočtu 141 000 korun. Merhautův kolega Dvořák k tomu poznamenává: „To je v rozporu se situací na českém trhu s fotovoltaikou, kde většina firem nabízí zařízení na jeden kilowatt za 180 000 až 200 000 korun, a to bez instalace. Argument českých firem o nereálných německých cenách či o podřadnosti a neúplnosti těchto levnějších zařízení nutí k otázce, zda by v takovém případě německé banky systém ze dvou třetin úvěrovaly. Vždyť je známo, že právě banky přinesly do oboru významné zvýšení jistoty pro nezkušené investory z řad občanů,“ myslí si Dvořák.
Za pravdu mu dává zejména Umweltbank z Norimberka, která si nechává na každou žádost o podporu financování takového projektu vypracovat dva nezávislé posudky na kvalitu zamýšlené solární instalace. A sama banka si pak k tomu ještě zpracovává vlastní posudek na kvalitu měničů ze stejnosměrného na střídavý proud před připojením elektrárny do sítě.
Nedostatek spolehlivých levných systémů na českém trhu vede Dvořáka k smutnému závěru: „Nepřiměřená nabídka na českém fotovolatickém trhu se může stát brzdou vzniku občanských solárních střech.“
Na pospas monopolu.
Obavy z budoucnosti českých občanských solárních střech dokládá Dvořák dvěma příklady z praxe. Jedna ze dvou největších českých čtyřicetikilowattových solárních instalací, kterou na střeše Pedagogické fakulty brněnské Masarykovy univerzity prováděla rožnovská firma Solartec, stála 19 milionů, takže jeden instalovaný kilowatt vyšel na 475 000 korun. Opakem je instalace uherskohradišťské společnosti HiTechMedia Systems na drůbežárně v Opatově na Svitavsku. Je šedesátiwattová, tedy jedenapůlkrát větší než dosavadní rekordmanka, ale přitom se 150 000 korunami na kilowatt více než třikrát levnější.
Co je však platné, že se nákladově blíží levnějšímu německému příkladu (viz 141 000 Kč/kW) a že je schopna využít šedesátiwattového výkonu, když od svého dokončení dva měsíce nečinně stojí. „Smlouva, která stanovila připojení 11. dubna, jako by úplně vyšuměla. Monopolní ČEZ odolává jakémukoliv pokusu o partnerskou domluvu. V rámci urychlení prací jsme na svá bedra vzali vypracování projektové dokumentace na výměnu přívodního kabelu a vyřídili stavební povolení. Stálo nás to 30 000 korun, ale nikoho to nezajímá,“ upozorňuje na přezíravé praktiky distributora, který má ze zákona povinnost obnovitelný zdroj připojit do sítě, majitel a jednatel firmy HiTechMedia Vladimír Mléčka. „Předávání žádostí na různá pracoviště a úředníky je úmorné. Už mám seznam osmadvaceti navštívených úředníků, za řadou z nich jsem musel opakovaně. Šokovala mě slova pracovníka energetiky, který mě místo pomoci odmítl: Nic nám neposílejte poštou. Ta k nám stejně většinou nedorazí. A když, tak do měsíce,“ říká Mléčka. „K 31. květnu nám narostla škoda už na 100 000 korun a roste dál. Stěží si lze představit, že by se tak chovala jiná společnost. To dokáže jen monopol,“ konstatuje Mléčka.
Není zřejmé, zda toto chování lze přičíst pouze aroganci zástupců ČEZ, a. s., nebo je to pokus bojkotovat zákon o obnovitelných zdrojích. „To je děsivá vyhlídka pro rozvoj občanských solárních střech v Čechách,“ myslí si Merhaut.
To je moje elektrárna.
Prudlo má příjemnější starosti: „Když po Mnichově hledáme nové střechy pro další solární panely, dáváme si záležet, aby byly pokud možno lidem na očích. Ti si pak mohou vychutnávat pocit: To je moje elektrárna. A tahle hrdost k nám přivádí další občany. Jiné si získáme naší stálostí. Působíme v Mnichově už šestnáct let, jsme odsud, a tak žádného klienta nepopadne strach, že bychom ho mohli zkasírovat a zmizet s jeho penězi na Maledivách,“ líčí Prudlo.
Každoročně připravovaný nový solární park by měl mít 50 až 100 účastníků. Vysoký počet podílníků není samoúčelný, jedním z cílů projektu je umožnit městským obyvatelům hmotně projevit jejich odpovědnost k životnímu prostředí, protože jako běžně situovaní nájemníci k tomu většinou mnoho příležitostí nemají. Přitom dvacet procent Mnichovanů volí jen strany se silným ekologickým programem, jsou orientovaní na trvale udržitelný život a snaží se svůj postoj projevit. Aby byl dostatečný prostor pro zájemce, smlouva nedovoluje jedinému klientovi zakoupit víc než deset procent připravené solární plochy. Nejnižší hranice vkladu je dva a půl tisíce eur. „Chceme, aby zájem o občanské solární střechy rostl zezdola. A od příštího projektu připravujeme takzvanou solární vkladní knížku, do níž budou rodiče ukládat dětem výnosy ze solárního systému,“ uvádí Prudlo.
Střechy v číslech.
V letošním roce bude Prudlovo Green City Energy na mnichovských a ausburských střechách instalovat 413 kilowattů solárních článků, rozdělených do dvanácti systémů ve dvanácti ulicích skoro za dva miliony eur. Částku 580 000 posbírali občané, zbytek je europůjčka se zvýhodněným úvěrem na patnáct let s úrokovou sazbou 4,2 procenta. Nájem ze střech činí procento až jeden a půl procenta z výnosu. Z každého instalovaného kilowattu se předpokládá roční zisk 950 kilowatthodin.
Malý Furth počítá jinak: občanské střechy jsou řešením pouze pro ty občany, kteří nemají technické podmínky pro vlastní instalace, kterých je v třítisícové obci šedesát. Na všech školních a na farní střeše, na obchodním středisku či sportovním stadionu, tedy na všech využitelných veřejných střechách, je instalováno 119 kilowattů pro 27 rodin. Systém se rozrůstá připojováním dalších obcí. Šéf Solaru Fahle spočítal, že se systém vyplácí až od velikosti 1,2 megawattu, ale ta už je výrazně překročena. Všechny solární elektrárny ve Furthu pokrývají osm procent místní spotřeby elektřiny.
Některé občanské solární systémy v Německu byly zbudovány i na zelené louce, fotovoltaické střechy jsou však proti nim až o čtvrtinu výkupní ceny výhodnější. Jedna obří elektrárna příznačně stojí na svahu obce Slunce (Sonnen), má výkon 1,75 megawattu a formou uzavřeného podílového fondu se na ni podílí 232 osob.
Čekání na český systém.
Svět občanských slunečních střech je po všech stranách velice rozmanitý - z právního, technického i společenského hlediska. Česko ovšem na svou první občanskou solární střechu teprve čeká. Dvořák tipuje, že vzejde z chomutovské firmy NELUMBO, avšak její šéf Vladimír Haška start stále odkládá a přípravy pečlivě tají, aby mu chystaný unikátní systém nevzala konkurence. A tak se může stát, že na chystaném summitu solárníků 14. června v Brně nečekaně vyjede nějaký černý kůň. Doba pro zahájení skupinového financování solárních elektráren v Česku už je velice napjatá.
