Za loňský rok registrovala Českomoravská konfederace odborových svazů 12 tisíc nových členů. Podle jejího předsedy Josefa Středuly to znamená, že je něco ve firmách v nepořádku, ale i to, že zaměstnanci vědí, jak se bránit.
Máte představu o tom, v kolika menších či středních firmám fungují odbory?
Odborové organizace, které v rámci Českomoravské konfederace odborových svazů zastřešujeme, působí v asi 5500 subjektech. Máme 330 tisíc členů a ti reprezentují vše od státních orgánů až po velké nadnárodní společnosti. Drtivá většina ale působí v malých a středních podnicích. V odborovém svazu Kovo, ve kterém jsem působil jako předseda, většina členů nebyla z mamutích podniků, i když měly početně velké zastoupení, ale z menších a středních firmem o 50 až 350 zaměstnanců. Odbory působí ve velkém množství malých a středních podniků i díky tomu, že jedna odborová organizace může působit ve více firmách, z důvodu efektivity či koncentrace zdrojů.
A v kterých dalších organizacích kromě Kova jsou malé a střední firmy nejvíce zastoupeny?
Tak třeba v odborovém svazu Stavba nebo Unios, to jsou bývalé podniky zabývající se službami, potom i odbory chemiků, to nejsou jen mamutí společnosti, ale i menší, pak jsou zde potravinářské firmy, jsou to také banky, ty sice nelze považovat za malé podniky, ale do stejné kategorie spadají i menší pojišťovny. Řada podnikatelských subjektů, kde máme odbory, jsou i ve zdravotnictví. Škála firem, ve kterých působíme, je obrovská a většinou jsou to malé či střední podniky.
Dá se tedy údaj o členech z kategorie malých a středních firem nějak jasně vyčíslit?
Bude zde rozdíl. Ten je způsobený tím, že se můžeme bavit o počtu členů a počtu odborových organizací. Na počet odborových organizací je podle mého odhadu zhruba 70 procent malých a středních podniků, možná to bude i více. Co se týká počtu členů, tak zde bude rozdíl, protože některé velké firmy mají hodně členů odborů. Na členy tak mám zhruba třicet nebo čtyřicet procent odborářů koncentrováno v malých a středních firmách. Někdy je to například i tak, že se velké firmy s odbory rozpadly na menší subjekty. Co si tak vzpomenu, tak například firma MESIT Uherské Hradiště. Prapůvodně to byl velký celek, teď jde o několik různorodých firem. Nebo Sigma, která se rozdělila na menší subjekty.
Registrujete i nové odborové organizace v menších firmách?
Máme obrovské množství nových odborových organizací. Například za loňský rok jich bylo osmdesát. A ty jsou zpravidla zakládány v nových firmách. U obou nových automobilek na našem území existovala odborová organizace dříve, než vyjel první automobil z bran závodu. I to je možná zajímavost, že lidé mají v České republice dobrý vztah k odborům. Jestliže ročně odborové svazy přijímají 12 tisíc nových členů, tak pokud bych to srovnával s členstvím v politických stranách, můžu říct, že být odborově organizovaný je více sexy než být organizovaný v politické straně.
Takže si nemůžete stěžovat, zájem o odbory je a trend je rostoucí?
Teď se na to zkusím podívat úplně z vesmíru. Pozitivní by bylo, kdyby lidé nemuseli zakládat odborové organizace k obhajobě svých práv. To je společensky nejlepší situace. Znamenalo by to, že se cítí dobře, že jsou respektována jejich práva, že je dodržovaný zákon a dostávají odměnu, kterou si zaslouží, a i oni jsou si toho vědomi. Nikdo se je nesnaží vydírat nebo nutit do nějakých krkolomných pracovních situací. Z toho pohledu by byla nejlepší zpráva, že odbory postupně končí, protože by byli lidé spokojení. Prapůvod vzniku odborů je vždycky nějaký typ nespokojenosti s něčím. Se mzdou, s chováním, s pracovními podmínkami a podobně.
Založení odborů tedy signalizuje, že ve firmě probíhá špatná komunikace mezi vedením firmy a zaměstnanci?
Bohužel to tak většinou bývá. Neznamená to, že měsíc po založení odborů je situace stejná, ale lidé už vědí, že je to jejich organizace a pomáhá jim. Navíc odborové organizace jsou jediné, které mohou uzavírat kolektivní smlouvy. To znamená nárůst mezd, různé dovolené, příplatky, řešení pracovních situací. Je tedy rozdíl mezi momentem vzniku a dlouhodobým působení. Na začátku bývá konflikt, spor, něco, co je velmi špatné, ale pokud odbory působí delší dobu, je nejčastější téma spolupráce. Nikdo nemá čas na to, aby se jen hádal. Většinou jde o snahu se dohodnout. Dokonce se uzavřená kolektivní smlouva považuje za bonusovou věc při uzavírání žádosti o úvěr nebo nějakou podporu pro firmu. Protože pro bankovní ústav to signalizuje, že je ve firmě klid. Naším cílem proto není vyvolávat konflikt. Naším cílem je ochraňovat dobrého zaměstnance před špatným zaměstnavatelem, ale také dobrého zaměstnavatele před špatným zaměstnancem. Neexistence pracovního místa je totiž škodlivá.
Dvanáct tisíc nových členů odborů za loňský rok. Je v tuzemsku hodně problémů ve firmách?
Může to mít minimálně dvě vysvětlení. První je to, co říkáte, něco není v pořádku. To je ta negativní interpretace. Lze to ale vysvětlovat i velmi pozitivně – lidé vědí, jakým způsobem se mohou proti určitým postupům bránit. Je to organizace zaměstnanců a je od toho, aby je ochránila a vyvážila jejich nevýhodné postavení vůči tomu, kdo kapitál vlastní. Z mého pohledu je nárůst počtu členů pozitivní v tom, že našli způsob, jak se bránit, a to je hodně dobře. Druhý můj pohled je, že tady jsou problémy. Dvanáct tisíc lidí jen tak nevstoupí do nějaké organizace, obzvláště ne v současné době. Já si to můžu vysvětlovat ještě jiným způsobem. Že jsou dnes odbory vnímány úplně jinak, než tomu mohlo být před deseti či patnácti lety.
Vnímá vás jinak i vláda?
Byl jsem velmi potěšen, když jsem si přečetl první návrh programového prohlášení vlády, které bylo v tomto smyslu stejné i ve finálním znění, kde popsali, co v zemi momentálně chybí a co se musí udělat. Šlo skutečně o soupis toho, co se odložilo, co jsme neřešili. Nás mrzelo, že i za minulých vlád zde byli politici také z vládnoucích stran, kteří to chtěli napravovat, ale protože se to zrovna ideologicky nehodilo, nešlo třeba i racionální krok vůbec přijmout. Co se sociálního dialogu týče, dialogu zaměstnavatele se zaměstnanci, nebo tripartitního dialogu, tak vám můžu říct, že došlo k obrovskému rozdílu. Zažil jsem Kalouskův a Nečasův přístup, zažil jsem Rusnokův přístup a zažívám Sobotkův. Je to gigantický rozdíl.
A v čem je ten rozdíl? Ve vstřícnosti?
Nejde o vstřícnost, ale o ochotu naslouchat. Poslouchat, čím argumentujeme, hledat společná řešení. Někdo říká, že teď máme vládu, která nám jde na ruku, ale tak to není, na ruku by nám snad mohla jít jednobarevná vláda, s koaliční vládou musíme umět najít konsenzus. A to jak zaměstnavatelé, tak odbory. A i se zaměstnavateli máme, podle mého dlouhodobého odhadu, 95 procent témat úplně společných. Dokonce i ta východiska jsou stejná, když se bavíme o exportní politice nebo podpoře malých a středních podniků. Ano, když přijde řeč na téma zákoníku práce a někdo navrhne, že zredukujeme práva, tak v tom se neshodneme. Pro téma minimální mzdy je také těžké najít společné řešení.
Otevřel jste téma proplácení nemocenské v prvních třech dnech. Došlo na dialog? Je to v tripartitě průchozí?
Jde o takzvanou karenční dobu a její zrušení. Dialog se otevřel. Ministerstvo práce předloží podklad, který bude i odborně vybavený, budou tam čísla a my budeme moci argumentovat podle těchto čísel. To je první předpoklad. Někdo to připraví. Druhým předpokladem je, že o tom budeme mluvit. A třetím předpokladem je senátní návrh na zrušení karenční doby, což nás k dialogu také nutí. I když jsme téma otevřeli ještě dříve, než přišel tento návrh.
Čím budete podporovat svůj názor, že by se karenční doba měla zrušit?
Důvodem by měl být celospolečenský aspekt. Karenční doba byla zavedena mimo jiné proto, že se někdo domníval, že se nemocenská zneužívá. Já si ale myslím, že člověk jen tak nemůže zneužít nemocenskou. Já si sám sobě nenapíšu chorobopis. To mi musí napsat lékař. Pokud někdo napíše, že je člověk nemocný, a on není, tak za to zodpovídá. Samozřejmě jsou nemoci, které lze jen těžko identifikovat, ale v takovém případě je tady léčebný režim, který když někdo poruší, tak má smůlu a přichází sankce. Zavedení karenční doby ale způsobilo, že lidé nejdou s kvazibanálními nemocemi k lékaři. Chodí místo toho do práce. V úterý mají symptomy. Dovolenou si ale vezme až v pátek. Mezitím nakazí další lidi. Pak se to snaží vyléčit přes víkend. Zaměstnavateli ale způsobí sekundární škodu, protože mu odpadne celá část týmu. Nemocný člověk nemůže podat odpovídající výkon. Navíc pokud pracujete na stroji a budete mít menší pozornost, tak se může stát nějaký fatální problém, v lepším případě zkazíte výrobek, sérii výrobků a v horším případě někoho můžete připravit o život nebo mu způsobit ujmu. Zdaleka to tedy není diskuse o tom, zrušit, či nezrušit tři dny, ale o celospolečenském důsledku.
Navrhujete pro první tři dny nemoci vyplácet 25 procent mzdy. Je to podle vás dostatečný důvod pro zaměstnance, aby místo do práce šli k lékaři?
Ne, není. Ona by správně měla být i diskuse na téma, kolik ten člověk má dostat. V řadě firem se při kolektivní smlouvě řešilo i to, že během prvních tří dní nemoci dostane průměrný výdělek. Důvod je, že si zaměstnavatel uvědomuje, že je pro něj lepší, když se pracovník bude léčit, než aby chodil do práce. Je také nutné připomenout, že ústavní soud karenční dobu zrušil. Není přece možné, aby zaměstnanec, který si platí pojistné, nedostal nějakou dávku. Stát to tehdy obešel tak, že řekl, že zruší pojistné pro zaměstnance. Takže se zrušila platba zaměstnancům a karenční doba je zákonná. Je to v pořádku z pohledu konformity s ústavou, ale z lidského pohledu odkládáme problém.
Josef Středula (47) |
---|
Po absolvování střední školy pracoval ve vítkovických železárnách. V letech 19901993 byl místopředsedou základní organizace Odborových svazů Kovo Vítkovice – závod 2. Následně od roku 1993 do roku 2005 působil jako místopředseda celorepublikovného Odborového svazu Kovo. V červnu 2005 byl zvolen předsedou Kovo, post dvakrát obhájil. 25. dubna 2014 byl zvolen předsedou Českomoravské konfederace odborových svazů. |
Na jaké schůzce tripartity budete tedy tento problém řešit?
Osobně předpokládám, že to bude na programu v březnu nebo v dubnu. Bude záležet na tom, jak rychle ministerstvo zpracuje podklad, protože potřebujeme data. Je třeba se dohodnout a po pravdě argumenty každé ze stran můžou být odlišné.
V rámci tripartity máte možnost diskutovat i nad připravovanou obchodní dohodou mezi Evropskou unií a S pojenými státy americkými o Transatlantickém partnerství pro obchod a investice, zkráceně označované TTIP. Vidíte zde nějaké třecí plochy?
Otázka TTIP je v České republice složitá záležitost. Hodně záleží na přístupu vlády k těmto dohodám. Když se uzavírala dohoda s Koreou, měli jsme poměrně velké konflikty s ministerstvem průmyslu a obchodu, kdy jsme nesdíleli jejich liberální přístup. Bylo tam dosti velké nebezpečí, že se zhorší postavení českých výrobců, protože se příliš liberálně otevíraly hranice Evropské unie. To je příběh, který předcházel diskusi o TTIP. Kolem něj je také několik problémů. Největší je, že je vyjednávání netransparentní. Členské státy sice něco vědí, ale nevědí všechno. Občané nevědí vůbec nic. Připadá mi to, že se zde hraje nějaká zvláštní hra. Všichni jsou informovaní, jen občané nejsou. A to je divné. To je první bod. Druhý bod je, aby ta dohoda byla vyvážená. Obáváme se, že bude jeden vítěz a jeden poražený. A zatím to vypadá, že vítězem budou Spojené státy a my budeme ti, kteří na tom nebudou tak dobře. My chceme, aby byla ochráněna pracovní místa, a žádáme vládu, aby si udělala dopadovou studii. Dosavadní studie se totiž spíše zaměřují na to, jak podpořit TTIP, aby byla smlouva uzavřena. Myslím si, že je třeba mít i objektivní analýzu dopadů pro Českou republiku.
Z toho, co říkáte, ale plyne, že diskuse probíhá na obecné rovině. To skutečně nemáte k dispozici nějaké konkrétnější informace ani v rámci expertní skupiny v tripartitě?
Některé informace se dozvídáme od přímých účastníků. Například zde byla konference, které se zúčastnil hlavní vyjednávač Evropské komise. I on velmi vnímal netransparentnost. Jenomže je problém, že pokud se obě strany nedohodnou na otevřenosti, není šance jednání odkrýt. Jedna strana se vymlouvá na druhou, že nesouhlasí se zveřejněním.
A zatím to tak tedy dělají?
Zatím to tak bohužel je. Ale řeší se i různá podnikatelská kultura, která se historicky vytvořila v Evropě a ve Státech. Někdy je to velmi nekompatibilní. Jeden příklad za všechny: máme stanice technické kontroly, kde když získáte certifikaci auta, bude platná pro celou Evropskou unii, protože je to úřad pod státní direktivou. Ale ve Spojených státech to není. Evropské auta budou zaparkovaná u nějakého soukromého subjektu, na který nemá vláda Spojených států žádný vliv. Takže u nás se budou prodávat americká auta, ale my naše auta prodávat nebudeme, protože je neschválí. A to je problém, a docela vážný. Protože to je nevyvážené.
Hospodářská komora otevřela téma povinné registrace s tím, že by převzala část pravomocí od živnostenského úřadu, odbory v minulosti fungovaly i tak, že vyplácely členům dávky v nezaměstnanosti. V dubnu budete rok ve své pozici. Máte vizi, kam byste chtěl konfederaci odborových svazů směrovat?
Chtěl bych, aby největší společenská organizace v České republice byla také nejvýznamnější. A to není tak jednoduché. Zatím mám ale dobrý pocit, udělali jsme obrovský kus práce. Agentura STEM v rámci pravidelného výzkumu veřejného mínění na téma odbory zaznamenala změnu trendů v oblasti akceptace. Na otázku, která přibližně zní, zda jsou odbory v České republice potřebné a prospěšné, 64 procent odpovědělo kladně. Chci, aby každý, kdo bude s odbory spolupracovat, to považoval za moudré partnerství. Podstatné ale je, aby byla Česká republika bohatší. A to určitě nebude díky kurzu české koruny. To opravdu nevypadá. Jediná forma, jak zvýšit životní úroveň, je zvyšovat mzdy a platy. A jestliže se z České republiky na dividendách vyvádí ročně částka převyšující 320 miliard korun, což je osm procent HDP, tak si chceme říct o významný díl těchto peněz. Myslím si, že Česká republika už pro majitele vydělala hodně a teď je potřeba dát část i zaměstnancům.