F r a n t i š e k F r i e d r i c h
Stále a stále znovu se mi vrací na mysl prvé návrhy takzvaného „revitalizačního programu ministra Grégra k ozdravění vybraných průmyslových podniků. Jsem si jist po zkušenostech, které mám z poradenské činnosti a oceňování podniků, že ať již bude zvolen jakýkoli model ozdravování s ingerencí státu, půjde o rozhodnutí špatné.
Jsem si jist tím, že oživovací infuze do nerestrukturalizovaných podniků, beze změn ve způsobu jejich řízení, budou vyhozenými penězi a jediným důsledkem této politiky bude skutečnost, že se ztratí nenávratně prostředky, které by mohly zemi jinak skutečně pomoci. Proč si to myslím?
Protože struktury našich velkých podniků zůstaly v zásadě v podobě, která byla poplatná státně byrokratickému způsobu hospodaření, ale hlavně jsou stále všeobjímajícími, široko sektorovými a široko sortimentními kolosy, konstituovanými systémově na to, aby si v maximální míře vše obstarávaly v rámci jednoho podniku samy.
Není ani dnes zvláštností, že průmyslový podnik vlastní farmy, hotely, noviny, sportovní kluby a řadu dalších aktivit, které s jeho činností vůbec nesouvisí. Široko sortimentní produkce neumožňuje podniku soustředit prostředky na základní vývoj a výzkum rozhodujících produktů, které v jeho sortimentu mají naději na úspěch na trhu. Nízká výkonnost a nedostatek zdrojů pak podniku znemožňuje koncentrovat své síly na produkty s vysokou přidanou hodnotou, jejichž úspěch na trhu je však podmíněn silnou a finančně náročnou marketingovou prodejní strategií. Je potřeba vědět, že ani probíhající decentralizace řízení některých podniků vůbec nic na výše uvedeném problému neřeší.
Musím bohužel konstatovat trpkou pravdu, že krom několika málo českých podniků se zahraniční majetkovou účastí nemá ani jeden z českých podniků na to, aby se stal tvůrcem nadnárodního trhu ve svém oboru.
Pokud se podíváme na procentuelní podíl typů podniků na tvorbě HDP a podíváme se na to, jak se podílejí na exportní výkonnosti země, dojdeme ke zjištění, že především české podniky se zahraniční majetkovou účastí mají výkonnost, která jim umožňuje konkurovat na světových trzích. Při bližším zkoumání těchto podniků zjistíme, že až na specifické výjimky jde o podniky s globálním přístupem na světové trhy.
Tyto podniky měly štěstí, že byly zahraničními investory vybrány, aby se staly součástí jejich velkých značek. Kladu si již dlouhou dobu otázku, kolik tato země má dalších průmyslových oborů, které skýtají předpoklady, aby se staly předmětem zájmu sítí nadnárodních velkých podniků. Myslím si, že je ve hře maximálně dalších deset až patnáct procent z celého průmyslového potenciálu země.
Co bych tedy vládě doporučil? Poskytnout v maximální míře investiční výhody těm zahraničním investorům v našich podnicích, kteří svojí další investiční aktivitou posílí výrobní a vědecko-technickou pozici produktu v České republice, a posílí tak i svoji pozici na světových trzích. Ideálním stavem by bylo, kdyby se některý z těchto nadnárodních kolosů rozhodl právě z důvodu podpory českého státu vytvořit v České republice svoji domovskou takzvanou produktovou základnu.
Co bych dále vládě doporučil? Nelpět strnule na výkladu antimonopolního zákona u těch českých podniků, jímž jejich značková světovost a ekonomická síla umožní úspěšně působit na všech světových trzích, a umožnit jim bez průtahů fúze či akvizice do větších celků. Takových podniků, jako je například Plzeňský prazdroj, jehož obchodní značka je synonymem kvality produktu po celém světě, nemáme opravdu mnoho. Je jen škoda, že právě takovéto podniky s přirozeným monopolem značky a kvality se musí potýkat s problémem své velikosti na malém a světově zcela nepodstatném českém trhu.
To poslední, co bych české vládě doporučil, je co nejrychleji zapomenout na legendy a iluze o podnicích spojených s výrazem české stříbro. Jde totiž nepochybně o utopii. Čím déle takovéto podniky budeme v této iluzi živit, tím hrůzostrašnější pád do zapomnění zažijí. Bohužel jednou promeškané příležitosti se již nikdy nevrátí. Trh již byl totiž obsazen těmi, kdo nezaváhali. Do propadliště dějin se tak propadly světové značky, o kterých dlouhá léta nikdo nepochyboval, že jsou nositeli úspěchu a prosperity. Kde však jsou dnes značky jako například Norton? Jawa měla v roce 1992 šanci. Bohužel si tehdejší vláda myslela, že patří k českému stříbru, a proto odmítla nabídku Hondy na využití kapacit Jawy jako svého montážního závodu. A mohl bych pokračovat dále.
Kde je tedy naše šance? Platí, že síla je výsledkem specializace. Po krocích podpory velkých značek, jak jsem uvedl výše, je třeba všechny prostředky soustředit na podporu malého a středního podnikání. Na troskách nerestrukturovatelných podniků by měly s pomocí vládních programů podpory malého a středního podnikání vzniknout tisíce nových podniků, úzkých specialistů na kvalitní a cenově přístupné výrobky pro finální uživatele, nebo výrobkové řady světových výrobců, které z důvodu krátkých sérií jsou pro ně ekonomicky nevýhodné, nebo i luxusní výrobky, kde může být zhodnocena tradiční manuální zručnost českých dělníků a techniků, cílově umísťované do oblastí s vysokým procentem nezaměstnanosti. Máme ojedinělou šanci. Pokud se vláda již skutečně rozhodla investovat 60 miliard korun, tak ať to udělá efektivně. Oživování mastodontů je ztrátou času, peněz a sil.
