Pražský rodák odešel po základní škole do barrandovských studií, kde se učil filmovým laborantem a zároveň chodil na grafickou školu. „Byl jsem kluk ze Žižkova, čtyři obecné, pět měštanek a nazdar tvá Máňa. Byla to škola ulice. Učil jsem se tak, že jsem se chodil každý večer dívat na filmování,“ vyprávěl Milota před deseti lety v magazínu Vital. Po vojně se na Barrandově stal druhým kameramanem a jeho kariéra se protnula s cestou scénáristy Jana Procházky, s nímž natočil několik snímků.
V roce 1961 se Milota při natáčení budovatelské komedie Spadla s měsíce seznámil s Vlastou Chramostovou, s níž se o deset let později oženil. Mezitím přišla srpnová okupace, která zruinovala nejen společnost, ale i takzvanou novou filmovou vlnu, jíž byl Milota jednou z nejdůležitějších součástí. Mimochodem příjezd sovětských tanků Milota točil a Chramostová ho na Václavském náměstí průběžně zásobovala novými filmovými pásky. Z bytu nad Národním muzeem to měli kousek.
Po roce 1968 musel Milota od filmu odejít. Točí na vlastní pěst - třeba pohřeb Jana Palacha. Chramostová má pro změnu zakázané divadlo. Jedním z center alternativního života - samozřejmě bedlivě sledovaným StB - se stává jejich byt. Estébáci vyslýchají každého, kdo je chodí navštěvovat, což se stupňuje od října 1976, kdy manželé začali ve svém „dvoupokojáku“ provozovat bytové divadlo. Vůbec prvním představením bylo předčítání z díla Všecky krásy světa pozdějšího nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta. V bytě se scházelo i padesát lidí najednou.
Když je v normalizační Praze nejhůř, Milota s Chramostovou odjíždějí na chalupu v Prysku u České Kamenice. Tam, na skládce v Novém Boru, sbírají skleněné střepy. Sestavují z nich lampy, jejichž prodej je zachraňuje před nejhorší bídou.
Po revoluci se Stanislav Milota stal na pár let šéfem sekretariátu prezidenta Václava Havla, k práci kameramana se už ale nikdy nevrátil. V pražské nemocnici na Karlově náměstí podlehl před týdnem zápalu plic. „Vážím si života jako takového. Jsem rád, že jsem ve své profesi zažil éru, kdy ještě kameramanství mělo nějaký smysl. Kdy tam šlo o výtvarno,“ svěřil se před časem.
O autorovi| Ondřej Stratilík, stratilik@mf.cz
