Strmé pády manažerských hvězd

27. 3. 2002

Oslavovaní hrdinové měli často příliš velké oči

Jako by to bylo včera. Celá Francie je oslavovala jako galské superhvězdy, které z Paříže dobývaly svět: Jean-Marie Messier z Vivendi Universal, Bernard Arnault z LVMH, Michel Bon z France Télécomu a François Pinault z Pinault-Printemps-Redoute, což je skupina zastřešující slavné značky od Gucci až po Samsonite. Díky rozsáhlé medializaci hrdinských výbojů těchto generálních ředitelů se francouzská privátní sféra po dlouhých desetiletích konečně dočkala potlesku. Šéfové úspěšných soukromých firemn se stali symbolem moderní Francie, a vytlačili tak výřečné politiky i intelektuály s typickou gauloiskou v ústech.
Bohužel, čím výše člověk vyšplhá, tím tvrdší je potom pád. A že si natloukli pořádně. Messier, který zorganizoval nejagresivnější francouzské tažení v Americe od dob generála Lafayetta, se počátkem března postaral o největší ztrátu v historii Francie. Hodnota „jeho“ skupiny Vivendi poklesla o rekordních čtrnáct miliard dolarů. Michel Bon má nejlepší předpoklady tento rekord překonat, protože France Télécom se utápí v pětapadesátimiliardovém dluhu. Dodavatel luxusního zboží Arnault musí poslední dobou neustále ohlašovat snížení odhadů očekávaného zisku, stejně jako jeho úhlavní rival Pinault, jehož miliardy vytrvale proudí do bezedné Gucci. Od začátku května 2001 klesla cena akcií France Télécomu o 61 procent. Vivendi za stejnou dobu ztratila 41 procent tržní hodnoty a Pinault-Printemps 32 procent. Dokonce i LVMH, jehož luxusní zboží by mělo být odolné vůči recesi, postihl jedenáctiprocentní pokles.
Propad akcií a zdecimovaný hospodářský výsledek jsou v poslední době jistě problémem mnoha evropských firem - stačí se podívat na Deutsche Telekom, Swissair, ABB a další. Ovšem Francie se mnohem víc než kterákoli jiná země v Evropě snažila své ředitele vyzdvihnout na piedestal. „Tradice vytváření národních hrdinů byla ve Francii vždycky silná, ale teď se tu nově objevily postavy považované za hrdiny globální,“ komentuje šéfredaktor ekonomického měsíčníku L’Expansion Jean-Marc Vittori.
Samozřejmě že tak zdatní hráči, jako Messier, Bon, Arnault a Pinault, nejsou zdaleka odrovnaní. Navíc slovo byznys zatím ještě nestačilo znovu nabýt pejorativního nádechu. Hrozí tu však nebezpečí, že trable těchto generálních ředitelů budou hřebíkem do rakve rozvoje volného trhu ve Francii. Už tak jsou slyšet reptající hlasy, že postupná privatizace France Télécomu byla chybou.
Pokud mají Messier, Bon, Arnault a Pinault něco společného, pak je to přehnaný důraz na rozšiřování svých impérií. Hojně medializované akvizice, jako například koupě společnosti Seagram s jejím zábavním průmyslem, britského mobilního operátora Orange nebo firem Donna Karan a Gucci, Francouze opět přesvědčily, že jejich země neztratila pozici světové ekonomické a politické velmoci. Ironií je, že Messier a jeho kolegové rozšiřují své skupiny právě proto, že si správně uvědomili, že Francie představuje pro ukojení jejich ambicí příliš malý trh. Ve své horlivosti však mnohé ze svých zahraničních kořistí přeplatili. Arnault před časem se ztrátou prodal aukční síň Philips, do které předtím stačil napumpovat více než 100 milionů dolarů. Michel Bon v polovině roku 1999 zaplatil 5,5 miliardy dolarů za čtvrtinový podíl v britské společnosti NTL provozující kabelové sítě. Firma již připouští, že nyní je tento balík akcií prakticky bezcenný.
Stejně jako jejich protějšky v amerických telekomunikačních společnostech Nortel Networks nebo WorldCom nedokázali tito šéfové odolat vábení velkého kšeftu. Dokud investory na obou stranách Atlantiku držel záchvat nákupní horečky, zdálo se, že vše běží jako na drátkách. Když ovšem euforie opadla, ukázalo se, že pro Francouze bude vystřízlivění podstatně těžší. Francie je méně připravená na neúprosnou finanční analýzu, která se dostala do popředí zájmu po zkušenostech s Enronem. Proč? Jedním z důvodů může být to, že ve Francii není příliš zakořeněná tradice odměňování akcionářů, i když se situace pomalu začíná měnit.
Přesto by bylo od investorů nerozumné obracet se teď k Vivendi Universal, LVMH, Pinault-Printemps a France Télécomu zády. Jejich šéfové jsou rozhodně bystří žáci a vše nasvědčuje tomu, že se ze svých chyb rychle poučili. Michel Bon se chystá omezit výdaje. Bernard Arnault se zase po prodeji svých aukčních aktivit hodlá zbavit kosmetického řetězce Sephora.
Nesmíme zapomínat, že se Francie může pochlubit řadou úspěšných, i když méně opěvovaných firem. Skupina L’Oréal se pod vedením Lindseyho Owen-Jonese v tichosti stala černým koněm na světovém poli kosmetiky. Carlos Ghosn z Renaultu se pustil do restrukturalizace japonské automobilky Nissan. Thierry Desmarest z TotalFinaElf trpělivě vybudoval třetí největší energetickou společnost na světě. Francie zkrátka nebude mít o manažerské hvězdy nouzi. Jen jimi nebudou vždy nutně ti, co jsou nejvíc vidět.