Martin Stropnický následuje svého syna a vyklízí českou politickou scénu. Konec bývalého ministra obrany připomíná útěk kastelána z ruin hradu, který předtím sám devastoval.
Marně si vybavuju jediného politika nebo úředníka, který by z křesla ministra obrany odešel v lepší kondici, než když do něj usedal. A stejně tak marně pátrám v paměti, kdo se po odchodu z čela resortu rozplakal. Tedy až do minulého týdne. To se v Lidových novinách rozbrečel Martin Stropnický.
Přestože šlo o mírumilovný a nijak konfrontační až kolegiální rozhovor, Stropnický si nenechal ujít příležitost, aby dal jasně najevo, jak se jeho povaha chrabrého rytíře nedokáže smířit s dnešním „kazisvětem“. S realitou, kdy proti němu stojí opozice a kritici, kterým jeho styl právě neimponuje.
Jako by sám uvěřil myšlence, že nebyl jen nejdéle sloužícím a nejnerozhodnějším ministrem v moderních dějinách České republiky. Ale také tím nejlepším. Uřídil přece nejen samotný resort, ale i tři nemocnice, čtyři státní podniky, vojenské lesy, sportovce v Dukle, podepsal prodloužení pronájmu gripenů a navrch za čtyři roky utratil přes čtyřicet miliard. To chce potlesk!
Ovšem Stropnického argumentace jako vždy pokulhává. Podpis gripenů dostal připravený „v mašličkách“ po předchozím vedení resortu (jen pro pořádek – takhle Stropnický mluvil, když uváděl do resortu svou nástupkyni Karlu Šlechtovou a snažil se tvrdit, že uzavření kontraktu na izraelské radary MADR vůbec nic nebrání).
Čtěte komentář: Jeruzalémský syndrom
I slova o utracených 40 miliardách je třeba brát s rezervou. Stropnický do nich musel započítat i tolik samozřejmé sumy, jako jsou nákupy jídla, energií či opravy budov. Mnohem zajímavější by bylo říct, kolik reálně proinvestoval ve strategických kontraktech a modernizacích. Stropnický má vlastně jen jeden zářez – pořízení letištních radarů firmy Eldis za půlmiliardy korun.
A pokud Stropnický stále opakuje frázi, že po něm nezůstal jediný skandál, i tohle se může změnit. Vystupování současné ministryně - byť může jít o boj uvnitř hnutí ANO - nasvědčuje, že s nákupem izraelských radarů MADR za 3,6 miliardy není všechno tak v pořádku, jak se Stropnický celý loňský rok snažil tvrdit. Tak uvidíme.
„Co je asi ta nedůležitější povinnost ministra? Vyboxovat pro resort peníze. A to se povedlo,“ říká Stropnický v Lidových novinách. Bohužel opět nemluví pravdu. Návrh programového prohlášení nové vlády ANO a ČSSD už totiž nemluví o tom, že by měl český obranný rozpočet vystoupat na 1,4 % HDP do roku 2020, jak se plánovalo (dokument posouvá termín minimálně o rok), a neobsahuje ani žádný náznak růstu na potřebná 2 % HDP.
I to je vina Stropnického. Oddaloval potřebné nákupy, kupily se mu peníze, a proto ministerstvo financí prostě ztratilo chuť dávat armádě tolik, kolik potřebuje. Jeho konec tak měl přijít mnohem dřív.
Přečtěte si další komentáře Ondřeje Stratilíka: