Stephen Hawking by to nerad slyšel, ale jeho práce je stejně silnou inspirací pro exaktní vědu jako pro filozofii a víru.
Fyzik Stephen Hawking se narodil v humanitně zaměřeném Oxfordu a zemřel v exaktně orientované Cambridgi. Symbolicky je to zcela správně. Matka Isobel studovala filozofii, dějiny a ekonomii; jejím švagrem byl básník Robert Graves, autor románů Já, Claudius a Král Ježíš.
Hawking sám na takové věci nedal. Říkal, že díky postupu vědy (v angličtině obecně a v jeho slovníku obzvlášť se slovem věda myslí prakticky výhradně věda exaktní) je dnes již filozofie zbytečná, o víře v Ježíše nemluvě. „Dokud nerozumíme vědě, je přirozené věřit, že vesmír stvořil Bůh. Věda však dnes přináší uspokojivější odpovědi“ řekl v roce 2014 španělskému časopisu El Mundo. Sám patřil k těm, kteří ony odpovědi hledali úspěšněji než většina ostatních. „Vždycky se ptám jak a proč“ říkal, „občas na nějakou odpověď přijdu.“
Když minulý týden v Cambridgi Stephen Hawking zemřel, není velká nadsázka říci, že mu tak či onak vzdal hold celý svět. Je to trochu ironické, uvážíme-li, že skoro nikdo nerozumí tomu, čím se zabýval. Máme Bekensteinův-Hawkingův vzorec, Gibbonsův-Hawkingův efekt a Penroseův-Hawkingův teorém; po spoluautorech však mimo jejich branži neštěkne pes, kdežto Hawking byl globální celebritou se vším všudy. (Určitě někde existuje ženský časopis s článkem typu „propočítejte se k orgasmu jako Stephen Hawking + pravé anglické úplety“.)
Kosmos pro každého
Důvody k tomu jsou dva; oba jsou zřejmé a navzájem spolu souvisejí. Zaprvé měl Hawking schopnost zjednodušit výklad svého bádání v oblasti teoretické fyziky a kosmologie na dřeň tak, aby byla plus minus pochopitelná i lidem, kteří s fyzikou nemají nic společného a jejich poslední kontakt s ní představuje reparát na střední škole (hle, zde důkaz: ať děláte, co děláte, vždycky stejně píšete sami o sobě).
Čtěte: 5 výroků Stephena Hawkinga, které stojí za to si pamatovat
Tím není řečeno, že by po přečtení Stručné historie času (1988) či jiné jeho knihy věděl laik byť jen zlomek toho, co Hawking sám, ale přinejmenším získal představu, oč v jeho práci jde - plus, jako prémii, proč je to důležité. Schopností takto vysvětlit své konání se může pochlubit málokdo, včetně lidí pracujících v oborech stravitelnějších než kosmologie. Zeptejte se ve vládě a polovina ministrů řekne „no comment“ (ta soudnější polovina).
Hawking tedy byl mimořádně dobrý nejen v matematice, jež mu umožnila předpokládat i věci experimentálně neprokazatelné, nýbrž také v nakládání se slovy. Mnoho jiného mu nezbývalo, což je ten druhý důvod jeho mimořádné komunikační šikovnosti. Když v půli osmdesátých let definitivně přišel o hlas a byl donucen spoléhat se na syntezátor (mimochodem ten přístroj dala dohromady firma Intel přímo pro něj a na jeho žádost je jeho software zdarma dostupný komukoli), jeho do té doby proslulá výřečnost musela ustoupit obsahu. Když jste schopni říct zhruba patnáct slov za minutu namísto obvyklých tří set, přiměje vás to dobře vážit, která to budou.
Radost ze života
Tady se příběh začíná komplikovat. Hawking se dozvěděl diagnózu (ALS, amyotrofická laterální skleróza či Lou Gehrigova nemoc), když mu bylo jedenadvacet let. Spolu s ní mu bylo řečeno, že mu zbývají zhruba dva roky. Stalo se však něco nečekaného. „Najednou jsem zjistil, že mám větší radost ze života,“ popisoval to Hawking o mnoho let později v rozhovoru s časopisem Wired. Pustil se do postgraduálního studia s vervou, která mu předtím scházela. Byl zuřivě samostatný a odmítal jakoukoli pomoc; když se v sedmadvaceti už musel smířit s existencí na invalidním vozíku, jezdil s ním tak divoce, že měl opletačky s policií.
Jak jeho tělo odumíralo, jeho mozek sílil. Jako by byl moderním vtělením Doriana Graye, namísto něhož stárla jeho podobizna. Říkal, že místo aby jej nemoc odsoudila do vězení fyzické nemohoucnosti, osvobodila jej od starostí, jež většina z nás považuje za denní chleba, jako v kolik jede tramvaj a kam zmizely klíče. „Šel jsem si lehnout do postele. Díky mému postižení to trvalo poměrně dlouho, což mi dalo čas myslet na černé díry,“ popisoval moment, v němž jej navštívila myšlenka vedoucí k jednomu z jeho největších objevů, „napadlo mě, co se stane, když se dvě černé díry srazí.“ Což tak člověka před spaním běžně napadá.
Když přišel o schopnost psát, a nemohl tedy přemýšlet za pomoci složitě zaznamenaných rovnic, zjistil, že mu stejnou službu prokáže přemýšlení po geometricku (ano, vám a mně by taková věc moc nepomohla). Z toho plynou ty obrázky, nad kterými si lámou hlavu čtenáři Stručné historie času: zespodu nahoru vede čas, zleva doprava prostor. Jasné, ne?
Oblíbené černé díry
Schopnost geometricky vnímané matematické abstrakce, nerušené tramvajemi a klíči, mu umožnila přijít na několik zásadních věcí, jež do té doby teoretická fyzika neznala či znala jen sporadicky. Matematicky dokázal existenci zmíněných černých děr, tedy shluků hmoty tak absurdně těžkých, že pohltí všechno, co se kolem nich šustne včetně světla (pročež nejsou vidět).
To však nesouhlasilo se základním fyzikálním předpokladem, že když jednou něco existuje, lze to takřka libovolně převádět z hmoty na energii a zpět, ale nelze to zcela zničit. Hawking tedy přemýšlel dál - a přišel stejně teoretickým způsobem na záření, jež z černých děr vychází (ve zdánlivém rozporu s výše popsanou povahou jejich existence). Ta věc se na jeho počest jmenuje Hawkingovo záření, a kdyby šla dokázat experimentálně, byl by jistě za její objevení dostal Nobelovu cenu.
Aby toho nebylo málo, vymýšlel Hawking dál. Sestrojil teoretický předpoklad kosmologické teorie všeho, která má smířit Einsteinovu obecnou teorii relativity s kvantovou mechanikou. Věnoval se věcem, jako je M-teorie, jež by měla (protože ještě zcela formulována nikdy nebyla) popisovat pětirozměmé předměty a její „nízkoenergetickou limitou je jedenáctirozměrná supergravitace“, pokud to věc dostatečně objasní.
Kdyby však Hawking byl pouze pekelně nadaným teoretickým fyzikem, nejspíš byste si o něm tady teď nečetli. Slávu mu zajistila až právě kombinace brilantního teoretického uvažování, strašlivé nemoci a ochoty mluvit navzdory tomu všemu řečí srozumitelnou i laikovi (platnost posledně zmíněného tvrzení je samozřejmě relativní - nebo možná kvantová, kdo ví?). A právě ona ochota dovedla Hawkinga přímo doprostřed jinak trochu nudně vedené debaty o tom, jestli existuje Bůh a k čemu je vlastně dobrý.
Boží mysl
První poprask na to téma spustil Hawking sám ve Stručné historii času, kde napsal, proč je vzrušující studovat teorii všeho: „Pokud takovou kompletní teorii objevíme, byl by to konečný triumf lidského rozumu - protože bychom věděli, co si myslí Bůh.“ (I anglický originál kolísá mezi budoucím časem a kondicionálem, což interpretaci dodává na kýžené neurčitosti.)
Přečtěte si další eseje Daniela Deyla:
Inteligence a opium
Svatý grál na dosah
Představte si, co se asi stane, když něco takového čte třeba Petr Hájek, který „fakt nepochází z opice“ - a přesně to se také stalo. Náboženští aktivisté se mohli přetrhnout, aby ukázali prstem: Podívejte, vy bezvěrci, tenhle Hawking je samé číslo sem a číslo tam, ale nakonec v Boha věří. Zde je řeč o křesťanských fundamentalistech, kteří trpí sklonem vysvětlovat si cokoli napsaného doslova, ať je to Hawking, nebo evangelium. Naopak muslimové byli rozladěni, protože Bohu podle nich nevidí do hlavy nikdo, tím méně nějaký chromý anglický ďaur.
Hawking proto strávil hodně svého vzácného času vysvětlováním. Říkal, že zmiňovanou větu o Bohu myslel metaforicky, nikoli doslovně; že sice nevylučuje existenci Stvořitele, ale ke své teorii o vzniku vesmíru jej nepotřebuje. Jak však debata začala houstnout (především v podobě hlasitého konfliktu mezi věřící a ateistickou částí americké populace), přitvrdil i Hawking: „Nejjednodušší možná odpověď je, že podle mne Bůh neexistuje. Jsem ateista.“
„Hawking je v pekle“
Reakce byla očekávatelná. Vědecké společenství, jehož 93 procent tvoří ateisté (říká BBC), Hawkingovi s úlevou zatleskalo, kdežto „pobožníci“ všech odstínů aktivovali dštění síry a žhavého železa.
„Jak mohou muslimové psát Stephenu Hawkingovi RIP, když vše, co kdy řekl, bylo proti islámu? Sorry, ale Hawking nebude odpočívat v pokoji. Až bude v hrobě vyslýchán, zjistí, že Bůh existuje,“ napsala na Twitter jakási přesvědčená muslimka. „Cesta, pravda a život je v Kristu. Nikdo nevejde do nebe bez něho. Stephen Hawking je v pekle,“ notoval si s ní ve vzácné shodě jiný bigotní, pro změnu křesťanské provenience.
Pavěda, nebo seriózní výzkum? Umělá inteligence rozpozná homosexualitu
Když se proto na konci roku 2016 setkal Hawking s papežem Františkem, čekalo se, co z toho vzejde. Hawking krátce předtím vyhlásil, že otázka, co se stalo před velkým třeskem, dává stejně málo smyslu jako ptát se, co je na jih od jižního pólu. Koncept času, jak jej známe, vznikl až se vznikem vesmíru. František to vyřešil diplomatickým výrokem, že „velký třesk byl aktem Boží lásky“. Oba muži se rozešli v dobrém, ovšem s přesvědčením o vlastní pravdě nijak neporušeným.
Otázky na to, co se dělo před - nebo „před“ - velkým třeskem (předpoklad, jehož existenci poprvé formuloval v roce 1927 Georges Lemaitre, shodou okolností katolický kněz), tím nemizejí. Hawking tvrdí, že v důsledku existence fyzikálních zákonů mohl vesmír vzniknout nahodile a navíc sám ze sebe, bez vnější intervence. A že tak vzniká mnoho vesmírů, jen my máme ve vztahu k tomu našemu onu výhodu, že jej sledujeme zevnitř.
Zároveň říká, že člověk je pouze nejvyšším tvorem z řady zvířat, má však jeden pozoruhodný rys: „rozumí vesmíru“. A také říká, že člověk je sice schopen teoreticky zkonstruovat podmínky vícerozměrné reality, ale že není schopen vizualizace ani čtvrtého prostorového rozměru, natož těch dalších.
Galileova ramena
Doufejme tedy, že by Hawking zhruba souhlasil s následujícím shrnutím: Vesmír vznikl za uplatnění zákonitostí, jejichž existenci a principy fungování tušíme, ale úplně jim nerozumíme. Je možné, že v budoucnu budeme schopni je pochopit na teoretické úrovni, budeme-li o to dostatečně intenzivně usilovat. Člověk je jediný ze všech tvorů na Zemi, jenž je takového usilování vůbec schopen. Jeho výlučná pozice mezi ostatními tvory ho k takovému snažení zavazuje. Přes to všechno je člověk ze své podstaty tvor trojrozměrný, pročež úspěch jeho snahy může být pouze dílčí.
Co z toho by mělo rozumného křesťana v 21. století pobuřovat, není zjevné. Tím méně berou Hawkingovy poznatky práci filozofům snažícím se zodpovědět - či alespoň slušně zformulovat - otázku po smyslu lidské existence. Jak si vtipně vzpomněl The Economist, Hawking se narodil v den třístého výročí smrti Galileovy; toho muže, jenž říkal, že mu Bůh přece nedal rozum proto, aby ho nepoužíval. Hawking, jehož samotná fyzická existence dodává roli vědomí v imaginárním souboji s hmotou nebývalé prominence, stojí na Galileových ramenou právem. Pokud jej však bigotně věřící svou zatvrzelou neochotou používat mozek tlačí k argumentaci, která je pro jejich smýšlení nepřijatelná, konají tak na vlastní nebezpečí a koneckonců kvlastní škodě. Pro Boží lásku je i na vrcholku teoretické fyziky prostoru - byť by byl zakřivený - dost a dost.
Dále čtěte:
Jak si žije a za co utrácí Mark Zuckerberg
Mluvte sprostě, prospěte víkend. Které neřesti vás posunou dál?
Buďte jako Buffett a Gates. Alespoň pět hodin týdně studujte
