Oživení je pozvolné a neakceleruje. Takový je názor České národní banky po posledním zasedání k měnovému vývoji. To je na jednu stranu špatná zpráva, protože pořádný růst už bychom potřebovali. Na druhou stranu je tento názor povzbudivý, protože dává naději, že úrokové sazby nepůjdou zatím nahoru. Ačkoli celý svět začal tahat za brzdu a centrální banky už neuvažují, jestli peníze zdražit, ale vedou diskuse, o kolik by základní sazby měly vyskočit. Čeští bankéři však stále cítí chlad od nohou, a tak drží měnové otěže dost volně.
Americké úroky jsou neuvěřitelně vysoko nad korunou a odstup, který udržujeme od eura, je již zcela minimální. Pro řadu termínů splatnosti je už dokonce pod jedním procentním bodem. ČNB se zdá, že zatím nic nehoří. Odtok kapitálu ze země, který zaznamenáváme již více než půl roku, zatím nenabyl rozměrů ohrožujících platební bilanci. Jenže co není, může být. Rovnováha ve světových financích je nyní křehká a hodně záleží na tom, zda evropská ekonomika získá důvěru světových investorů. Pokud by se americké hospodářství dostalo do nějakých turbulencí, tak jak to naznačují někteří pesimisté, a jeho úlohu světového tahouna nepřevzala alespoň z malé části eurozóna, budou nové trhy opět na skluzavce.
Konkurenceschopnost české ekonomiky se sice v současnosti slibně rozvíjí s příchodem zahraničních investic. Export utěšeně roste a začíná se zvedat i domácí poptávka, dokonce snad i investiční. Razantní toky kapitálu ven ze země v případě světových otřesů by však mohly naděje snadno udusit. Doby vysokých úrokových sazeb se tak mohou vrátit velmi neočekávaně a nevhod. Pak bude pozdě litovat, že změny konkursního zákona trvaly tak dlouho a skončily polovičatě, že strukturální změny v průmyslových gigantech zbrzdily spory o charakter revitalizace přinejmenším o rok. Možná i proto ten český export až tak úplně nekopíruje růst domácích ekonomik našich hlavních obchodních partnerů v Evropské unii. Nabízené šance stále ještě nedokážeme pořádně chytnout za pačesy.
Přes zmíněné hříchy, které jdou na hlavu současné vlády, by bylo nespravedlivé nevzpomenout, že základní příčinou strachu z toho, že se svět může změnit v nejméně vhodnou dobu, jsou pochybení mnohem starší. Především doplácíme na Klausův způsob privatizace a jeho neochotu privatizovat banky v zájmu udržení českých dinosaurů při životě. Právě vytrvalé zavírání oken před světovými bouřemi po větší část devadesátých let je dnes klíčovou příčinou toho, že i malý průvan hrozí přivodit hodně velkou rýmu. A proto si říkejme, růst je malý, ale náš a ať nám vydrží, než se mraky přeženou.