Dotování cen potravin a pohonných hmot nejen pokřivuje trh, ale mnohdy ani nepomáhá těm, jimž je ostentativně určeno
Není mnoho programů, při nichž by se dobré hospodaření dostávalo do tak přímého střetu s dobrou politikou jako v případě subvencování potravin a energií.
Problém finančně neudržitelných subvencí je teď v popředí zájmu tří nejvýznamnějších nových lídrů světa: egyptského prezidenta Abd alFattáha asSísího, indonéského prezidentačekatele Joko Widoda, zvaného „Jokowi“, a indického premiéra Nárendry Módího.
Sísí se k nutnosti seškrtat subvence staví lépe, než se dalo čekat. Módí si naopak vede hůř, než se předpokládalo – dokonce torpéduje dlouho očekávanou dohodu se Světovou obchodní organizací. U Jokowiho je na hodnocení příliš brzy. Sísí v červenci dokázal něco, co se v severní Africe a na Blízkém východě podařilo jen hrstce lídrů: zostra osekal dlouholeté palivové subvence a nechal ceny stoupnout o 41 až 78 procent. Mnoho protestů se kupodivu nekonalo.
Reformu naléhavě potřebuje i egyptský program potravinových subvencí, který stojí přes pět miliard dolarů ročně. Cena chleba je držena tak nízko, že se jím často krmí dobytek. Dřívější pokusy omezit takové subvence vyústily v severoafrických zemích v nepokoje, či dokonce ve svržení vlády. Sísího vláda však, zdá se, postupuje i v této věci. Subvencování pečiva už bylo sníženo o 13 procent.
Sísí neměl na vybranou. I při současných škrtech v subvencích počítá současná vláda pro nadcházející fiskální rok s rozpočtovým schodkem ve výši deset procent HDP (jinak by šlo o 14 procent). Přesto od generála Sísího, který se ujal úřadu v politicky křehkém prostředí, málokdo očekával, že bude postupovat rychleji než Módí, zvolený ohromnou demokratickou většinou na vlně nadějí na pronikavou hospodářskou reformu.
Až se Jokowi v Indonésii ujme v říjnu úřadu, zdědí dlouhou historii subvencí do paliv ve výši 21 miliard dolarů ročně, jež si země nemůže dále dovolit. První odvážný krok udělal odcházející prezident Susilo Bambang Yudhoyono, když před rokem zvýšil ceny paliv. Jokowiho poradci prosazují odstranění zbývajících subvencí a on sám už otevřeně řekl, že má v plánu tak postupně během čtyřletého období učinit.
JISTÁ VĚC V odporu k subvencování komodit se ekonomové cítí sebejistě, protože zemědělské a energetické trhy se zpravidla blíží ideálu dokonalé konkurenční soutěže, kde na straně poptávky je velký počet spotřebitelů a na straně nabídky velký počet producentů. Tam, kde je soutěž nedokonalá, příčinou je obvykle vláda, nikoli velké soukromé monopoly.
Kritici neviditelné ruky poukazují na to, že ponechajíli se trhy samy sobě, mohou mnoha způsoby selhat. Dvěma hlavními důvody k vládní intervenci jsou například příjmová nerovnost a environmentální externality.
Na subvencích do potravin a fosilních paliv je pozoruhodné, že se často prosazují ve jménu životního prostředí či rovnosti, ale obvykle pro dosažení těchto cílů neudělají mnoho, ba často mají opačný účinek. Ku prospěchu chudých jde necelých 20 procent egyptských potravinových subvencí. Subvence do pohonných hmot ve většině zemí prospívají střední třídě, zatímco chudí chodí pěšky nebo jezdí veřejnou dopravou. V Indii na nejchudší vrstvu připadá méně než 0,1 procenta subvencí do LPG, kdežto na vrstvu nejbohatší připadá 52,6 procenta. Celosvětově nejchudších 20 procent populace čerpá mnohem méně než 20 procent subvencí do fosilních paliv.
Potravinové a energetické subvence mohou také pokřivovat veřejnou politiku, jak dokládá Módího vláda usilující o ochranu indických zemědělských subvencí. Její veto proti kompromisu WTO zmařilo nejdůležitější pokrok v mnohostranných obchodních jednáních za posledních deset let.
Zemědělské subvence se někdy snaží zvýhodnit spotřebitele na úkor producentů, zejména v chudých zemích, a někdy producenty na úkor spotřebitelů, zejména v zemích bohatých. Indické programy se snaží o obojí. Indii se tak podařil mimořádný kousek, neboť u obilí spotřebitelé dostávají příděly za uměle nízké ceny a zároveň země trpí nadbytečnou nabídkou, protože zemědělcům jsou vypláceny vysoké ceny. Vláda by subvence i zásoby potravin ráda zachovala. Ví ale, že by tím porušila pravidla WTO. Když Módí nedostal výjimku z pravidel, vetoval dychtivě očekávanou Dohodu o usnadnění obchodu.
MŮŽE ZA TO VLÁDA Zavedené subvence se mimořádně špatně ruší. Když vzrostou světové komoditní ceny, což se v uplynulé dekádě stávalo často, občané uvyklí, že domácí cenu určuje trh, se mnohem pravděpodobněji smíří se skutečností, že je stát nemůže před šokem ochránit. Lidé navyklí na úředně stanovené ceny potravin a energií však svalují vinu na vládu.
To je dostatečný důvod vůbec takové subvence nezavádět. To ale nutně neznamená, že tím nejlepším, co mohou politici s rozumem v hrsti dělat s už zavedenými subvencemi, je nechat je platit dál. Jeli alternativou ke zvýšení ceny nedostatek zboží nebo přídělový systém, mohou se masy mobilizovat i tak.
Ideálně by se současně se škrtáním potravinových a energetických subvencí měly zavést jiné, účinnější způsoby podpory příjmů chudší části populace. V zemích, kde ke korekci dojde, až když si ji vynutí rozpočtová krize, však na transfery, které by tlumily bolest, nemusí být dostatek peněz.
Chytrý politik by nejspíš měl nepříjemné korekce oznámit, jakmile se ujme úřadu. Jokowi a Sísí se tímto přístupem podle všeho řídí. Módí, vzdor silnému mandátu z voleb a humbuku kolem tržních reforem, zaostává za očekáváním.
Z angličtiny přeložil David Daduč
O autorovi| JEFFREY FRANKEL, profesor tvorby kapitálu a r stu na Harvardov univerzit