S Radegastem Kaňák prošel privatizací, několikerou změnou
vlastníků i letošními turbulencemi způsobenými vládními opatřeními proti šíření
koronaviru. V rozhovoru, který s ním týdeník Euro vedl v ředitelství pivovaru,
přišla řeč nejen na minulost, ale třeba i na to, jak se Radegast popasuje s koncem
těžkého průmyslu v kraji. „Už tu nejsou lidi, kteří si po směně dají pět nebo
deset kousků a jdou spát,“ ví Ivo Kaňák.
Pokaždé když jedu do Mostu, na bývalém pivovaru v Sedleci si jako slezský
rodák s radostí všimnu zeleného retro nápisu Radegast.
Byl jsem tam dokonce členem představenstva a docela často jsem tam také
jezdíval. Pivovar Most pro nás sehrál významnou roli v 90. letech, protože to
byla v té chvíli nejlevnější kapacita.
Pořídili jsme si kapacitu v jiném místě než na Moravě a měli jsme ji k
dispozici hned. Využívali jsme jej velice efektivně, majitelé z Nomury pak ale
rozhodli, že se do pivovaru investovat nebude a výroba se utlumí.
Proč tam byla v roce 1998 výroba vašeho piva ukončena?
Mělo to spojitost s tím, jak Nomura spojovala svá jednotlivá aktiva - Velké
Popovice, Plzeňský Prazdroj a Radegast - do jedné skupiny.
Dnes by se Radegast mohl vyrábět jinde?
Po fúzi s Plzeňským Prazdrojem jsme čelili obrovské výzvě, tedy interní licenční výrobě, aby se ušetřily dopravní náklady. Museli jsme se naučit některé značky vyrábět na různých místech.
Které?
Pokud kapacita v domovských pivovarech nestačí, jsme schopni v Nošovicích
uvařit Gambrinus a Velkopopovického Kozla.
V Plzni jsou v případě nutnosti zase schopni vyrobit Radegast. Jedinou
výjimkou ve skupině je Pilsner Urquell, který je technologicky nekopírovatelný
díky speciální technologii na varně a vaří se pouze v Plzni.
O Kozlovi je známo, že se pod licencí vaří na mnoha místech po světě. Co
Radegast?
Radegast se vyrábí pouze v České republice. A hlavně v Nošovicích - ve
zmiňované Plzni jej vaří naprosté minimum, když nám nestačí kapacita. Ale
vždycky platí, že přísně hlídáme všechny postupy a výslednou chuť piva.
Nejdůležitější surovinou pro výrobu piva je voda. Vy dnes v průměru
spotřebujete na jeden litr vyrobeného piva 2,5 litru vody, před deseti lety to
bylo 3,8 litru. Na čem jste uspořili?
Šetří se na organizačních věcech v technických úsecích, důležitá je
recyklace či zpětné využití vody. Tedy věci spojené s investicemi. U každého
procesu, který jsme měnili, jsme se vždy dívali na spotřebu vody a na to, jak
ji snížit.
Obrovský kus práce jsme udělali v chladicím procesu, který generuje vzduch, chlad i páru. Velká část z úspor je generována právě touto energetikou. A všude maximalizujeme využití vody - kde se dá znovu použít, třeba při oplachu KEG sudů, tam ji znovu využíváme.
Je reálné jít ještě níž?
Je to hodně složité. Jedině že by zaměstnanci nosili v kapsách vodu do
práce. (smích) >* Výročí letos neslaví jen pivovar, ale i vy -do Nošovic
jste nastoupil před 35 roky.
Po promoci jsem byl vybrán na postgraduál a pak jsem v roce 1985 přišel do
Radegastu. Hodili mě na sladovnu, odkud jsem po dvou měsících odešel na vojnu k
Benešovu, kde jsme střežili munici pro Prahu. Dnes je tam krásné golfové
hřiště.
Co bylo za těch 35 let nejhezčí?
Každé období bylo velice zajímavé. Člověk vždy všechno posuzuje v kontextu
svého života. Jste mladý, dostanete velkou příležitost. Devadesátá léta byla
pro nás krásnými roky, budovali jsme firmu, která vypadla z direktivního
systému, a začali jsme se jinak chovat a jinak přemýšlet. Pak nastala doba, kdy
jsme začali být součástí světové korporace.
I když to může být dneska někým hodnoceno pejorativně, pro nás to bylo
úžasné v tom, že přišla standardizace a systemizace. Učil jsem se ve světě,
projel jsem plno pivovarů.
A co nyní?
Teď, řekl bych, jsme zase v letech, kdy tu opět něco vyrůstá, firma
investuje. Dokázali jsme majitele přesvědčit, že má cenu tady v Nošovicích
investovat. Samozřejmě ale nejhezčí roky jsou spojené s tím, když se povede
něco těžkého. Když do toho člověk dá všechno. Bez vášně se totiž pivovarství dělat
nedá.
Co tím myslíte?
Úžasná věc je třeba Birell. Vznikl v hlavách pár lidí. Dneska máme 70
procent trhu s nealkoholickým pivem, teď se to obohatilo o ovocné mixy, hitem
je čepovaný Birell pomelo-grep. O takovém odklonu od pivního fundamentalismu se
nám nesnilo. Když jsme s Birellem začínali, skomíralo pito a nebylo nic.
Začali jsme na dvou tisících hektolitrů prodaného Birellu ročně, bez jakékoli marketingové podpory jsme vytvořili produkt a on si udělal své místo na trhu. Z obchodů jsme šli do benzinek, potom do sudů. Pak i konkurence kolem nás zjistila, že je to neobsazená kategorie, a byznysově hodně zajímavá. Dodnes - i přes velkou konkurenci - těžíme z toho, že jsme byli první.
Byly i momenty, kdy se ten zápal vytrácel?
Samozřejmě se objevily nabídky od konkurence. Pro mě je ale strašně
důležité, s kým dělám. To, jestli je manažer úspěšný, záleží na lidech, které
si k sobě vybere, to je taková moje druhá rodina. Další hledisko je struktura
nad vámi, jestli vám přímý nadřízený věří. A na to jsem měl a mám velké štěstí.
Radegast byl jedním z prvních československých pivovarů, který prošel
privatizací. Proč jste do toho hned v roce 1990 praštili?
Bylo to o lidech. Měli „drive“ a jasnou představu, co chtějí dokázat.
Majitel managementu uvolnil ruce, věci jsme začali dělat jinak a povedly se.
V Radegastu se vystřídalo několik zahraničních vlastníků, vnímal jste
obavy tradičních konzumentů z tohoto vstupu zahraničního kapitálu?
Je to tak vždycky, dodneška tady slýchávám, že rodinné stříbro se neprodává,
nebo že to klidně mohlo být naše. Určitě mohlo, ale nebyli bychom tam, kde
jsme. Po letech mám jednoznačný názor - prodej do velké firmy prospěje, jedna
chyba pak nemusí být fatální. Což u menších subjektů neplatí.
Měl ten přechod k zahraničním vlastníkům - ať už k japonské Nomuře, či v
roce 2001 k jihoafrické firmě SAB Miller -citelný dopad v tom, že by se od vás
pijáci odvrátili?
Do každé hospody nevidím. Samozřejmě se vždycky najde nějaký ten sýček,
obzvlášť na Moravě. Dneska je jednoduché si na někoho plivnout, ten druhý se
jen těžko brání. Základem ovšem je, že lidi stejně přesvědčí jen produkt.
O zákazníka bojujeme každý den, a kdyby to pivo nebylo dobré, nemáme dobré
výsledky. Jsme malý národ a vždycky stojíme na straně toho, o kom si myslíme, že
je slabší. V českém pivovarství však nejde o nějaký boj na život a na smrt.
Třenice tu ale jsou viditelné pořád.
Plzeňský Prazdroj jako lídr trhu svým způsobem vytváří i prostor pro
rozmanitost českého pivovarství. Věříme si natolik, že podporujeme rozumný a
udržitelný rozvoj celého českého pivovarství, a tam už si svou cestu najdeme.
V devadesátých letech řada pivovarů zanikla. Jak se Radegast takovému
osudu vyhnul?
Nechci odpovídat jako nějaký kouč na Youtube, který radí, jak zvládat krizi, ale životní pravda je tahle: pokud dáte dohromady lidi, kteří dělají práci s vášní, a dostanete je do „flow“, úspěch se musí dostavit. Jde jen o to, ty lidi najít, spojit je a nadchnout je.
| Ivo Kaňák (59) |
| • Do nošovického pivovaru nastoupil v roce 1985 ihned po absolvování Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, začínal ve sladovně.
• V letech 1996 až 1999 byl sládkem pivovaru, od roku 1999, kdy Radegast začal fungovat jako součást skupiny Plzeňský Prazdroj, se stal jeho ředitelem. |
Nezáleží jen na pivovaru, hodně věcí - včetně kvality piva - ovlivní i
hospodský.
Tu mezeru mezi pivovarem a konzumentem jsme identifikovali. Hospodský je
klíčový článek. Když jsme jezdili na reklamace, nacházeli jsme často sudy
uložené v katastrofálním stavu, špatnou hygienu i neudržované pivní cesty.
Začalo to v 90. letech, kdy se k byznysu dostala spousta věcí a lidí, kteří
k pivu neměli vztah. Vytvořili jsme proto standard, abychom všem našim výčepním
řekli, jak pivo skladovat, ošetřit a načepovat.
V čepování má dost hostinských stále mezery.
Pokud přijdu někam na pivo a vidím, že výčepní bere z police sklenici,
kterou ani neopláchl, projeví se to na pěně a nemám chuť to pít. Je to o tom,
naučit každého, kdo s pivem pracuje, profesionálnímu přístupu.
V čepování byly a dodnes jsou regionální rozdíly - nejen v teplotě, ale i
stylu, kdy někde preferují hladinku, jinde „nadvakrát“ nebo třeba šnyt. Zvlášť
na severní Moravě byl přístup k čepování velmi specifický, což se snažíme
měnit.
Jak dnes vypadají prodeje Radegastu?
Jsme specifický kraj, což znamená obrovské byznysové štěstí. V minulosti to
tady ovlivnili lidé z těžkých provozů, vždycky chtěli „plnotučné“, ta dvanáctka
to tady ovládla a stále si drží vyšší podíl než v jiných regionech.
Poměr čepovaného a baleného piva u značky Radegast byl až do loňska také nesrovnatelný s ostatními, a to půl na půl. Je to i díky jedněm z nejloajálnějších zákazníků.
A ležák je pořád tím hlavním artiklem?
Skoro jistě vím, že v posledních třech letech, kdy se všechny pivovary
vydaly cestou prémiových a vícestupňových piv, začala v Česku dvanáctka růst a
desítka klesat. Radegast Rázná 10° ale roste.
Tak desítkou je vlastně i váš nový Ratar.
Je to spíše výčepní speciál, kterým jsme chtěli zareagovat na vzrůstající
zájem spotřebitelů o hořká piva a nastartovat tím novou pivní kategorii. V
prvopočátcích jsme nepředpokládali, že by to měl být stálý produkt, ale loni se
rozhodlo, že v roce 2020 půjdeme s Ratarem na celý trh. On si teď hledá místo a
my zjistili, že začíná vznikat základna jeho obrovských fanoušků, říkáme jim
rataristi.
Pivo se odlišuje, těch 50 jednotek hořkosti dát dohromady se složením
desítky je obrovský kumšt. Kdybyste je udělal ve třináctce nebo patnáctce, je
to mnohem jednodušší. Ve výčepním pivu ovšem hořkost nesmí překážet, chmel
Polaris ji tedy zjemňuje, tlumí a navíc posiluje plnost piva.
Jak se zánik těžkého moravskoslezského průmyslu projevuje na vašem
tradičním konzumentovi?
Přes to všechno Radegast roste. Zajímavé je, že i letošní prodeje Radegastu
ve srovnání s loňskem jdou nahoru. Hospody a současná generace pijáků je trochu
jiná, ale doufáme, že po covidu se to vrátí, nelze přeci žít bez komunikace a
sociálního kontaktu.
Už tu nejsou lidi, kteří si po směně dali pět nebo deset kousků a jdou spát,
a také že takoví ti superpijci drasticky ubyli. Snažíme se ale oslovit ty, kdo
v tom procesu doteď nebyli vůbec. Třeba ženy, a to funguje i díky zlepšování
prostředí v hospodách.
