Architekti a inženýři zkoušejí přijít na to, jak zajistit obyvatelům smogem sužovaných metropolí třetího světa dýchatelný vzduch » Salaverryho třída v limské čtvrti Jesús María je jako vždy ucpaná vysloužilými autobusy a kombíky, které v peruánské metropoli zajišťují hromadnou dopravu. Z výfuků každého třetího z nich se valí černý kouř, který dokládá, že dané vozidlo na silnici nemá co dělat ani podle místních pravidel. Jenže jejich dodržování nikdo nekontroluje. Díky nekvalitnímu spalování benzinu je Lima, jejíž situaci ještě zhoršuje pouštní klima, podle statistik Světové zdravotní organizace neslavným šampionem Jižní Ameriky ve znečištění ovzduší.
Chaos provozu spojený se zbytečným troubením pozoruje s úsměvem šedesátník Jorge Gutiérrez, protože on dýchá kvalitní vzduch. Stojí totiž v budce, která má na sobě obrázek listnáče, jenž své větve předvádí jako kulturista bicepsy. Podivná konstrukce připojená silnou trubkou k pětimetrové krabici, která hučí před největší peruánskou nemocnicí, je jeho vynález. Říká mu „superstrom“.
Vysavač na mikročástice
„Za den vyčistí tolik vzduchu co 1 200 stromů. Představuje to 200 tisíc kubických metrů vzduchu, což je dostatečné množství pro 20 tisíc lidí. Pro celou Limu by tak stačilo 400 vhodně rozmístněných superstromů,“ vyčísluje drobný šedesátník, který vzpřímeným postojem v sobě nezapře důstojníka peruánského vojenského námořnictva.
Nyní už je tento inženýr deset let v důchodu a věnuje se vynalézání, které by mělo zlepšit kvalitu života jeho spoluobčanů. „Superstrom funguje jako vysavač, který používá nádrž s vodou jako filtr, jenž nepropustí mikročástice těžkých kovů vypouštěné z výfuků. Vysátý vzduch jde zase do atmosféry,“ říká, když otevírá přístroj. Odčerpá trochu kapaliny do sedmilitrové láhve od minerálky. Zdá se čirá, ale na dně má kovově se lesknoucí povlak.
Když s flaškou zakvedlá, její obsah se promění v šedivě neprůhlednou břečku.
„Po přeměření experty ze zemědělské univerzity se na této křižovatce dá nejlépe dýchat v celé centrální Limě. S bývalým starostou čtvrti Jesús María jsme měli sen postavit superstromy podél celé Salaverryho třídy a udělat z ní první ulici na světě s čistým vzduchem,“ zavzpomíná na velké plány. Jenže komunální volby mu nakloněného politika z úřadu odstranily, takže stihl „zasadit“ jen pouhé dva.
A to už v roce 2009. Od té doby projekt stagnuje, přitom provoz není nijak nákladný - jen 200 korun na den. „Superstrom dodám zdarma díky financování partnerských neziskovek. Na každý z nich je potřeba jen osm metrů čtverečních a připojení k vodě a elektřině. Navíc si na sebe vydělá, protože může posloužit jako reklamní panel na billboardy,“ říká s tím, že by v případě masové výroby šlo také vylepšit estetickou stránku velmi nevzhledného zařízení.
„Problém je to, že pro starosty jsou superstromy neatraktivní, protože si je nemohou zařídit tak, aby jim zůstalo něco za nehty,“ vidí za usnutím projektu korupční choutky peruánských politiků. Jako na zavolanou vejde dovnitř budky, kde vstoje děláme rozhovor, kolemjdoucí padesátnice. „Dýchá se tu jako u vodopádu,“ říká s tím, že se tu pravidelně zastavuje na pár doušků „vydatného“ vzduchu. Žena, která nechce být jmenována, po zjištění, že mluví s vynálezcem zařízení, spustí proud chvály a ptá se, co by občané měli dělat, aby superstromy byly vysázeny hustěji.
„Musíte od starostů vyžadovat čistý vzduch jako svoje základní právo. Když budou pod tlakem veřejnosti, sami se uchýlí k mému jednoduchému řešení,“ doufá Gutiérrez. Jenže proč nezkusí svůj vynález prosadit v zahraničí, jestliže o něj doma zodpovědné orgány nemají zájem? Gutiérrez jmenuje dlouhou řadu cizinců, kteří chtěli superstromy zkusmo přesázet do své domoviny.
„Naposledy to byli Číňané, co mě zvali k sobě, abych u nich zkušebně jeden kus instaloval. Ale já všem říkám, ať si to přezkoušejí zde. Tady už to přece funguje,“ říká zatvrzele a sám svojí nepružností brání vlastnímu nápadu, aby se uchytil. Pod motýlím křídlem
Na druhé straně glóbu v indické metropoli Dillí, které patří k nejznečištěnějším metropolím planety, jde skupina architektů a urbanistů na nezávadné dýchání z jiné strany. Kontaminovanému vzduchu by zabránili proniknout do některých částí města. Stačilo by je pokrýt lehkou plastovou folií z ethylen-tetrafluorethylenu (ETFE), která svou strukturou připomíná motýlí křídlo a která nepropouští zplodiny. „Do bubliny by šla zavřít i čtvrť nebo celé město, ale nechceme dál vytvářet příkopy mezi bohatými a chudými. Spíše myslíme na veřejná prostranství, jako jsou parky, které by byly přístupné všem bezplatně,“ říká z Indie za mezinárodní skupinu Orproject Rajat Sodhi ve skypovém rozhovoru.
Do chráněné zóny by se vstupovalo zhruba jako do ponorky přes řadu dveří, které by zabránily kontaminaci. „Vhodné je to i do evropských měst bez smogu, třeba pro botanickou zahradu, protože blána udržuje i stálou teplotu.
Nebo jako krytí pro nemocnici, aby měli pacienti co nejlepší podmínky pro rekonvalescenci. Není to až tak drahé. Metr čtvereční vyjde na 500 eur (13 600 korun). Pokud by blána byla opatřena i solárními panely na vytápění, zvedla by se cena na 750 eur (20 430 korun),“ vyčísluje Sodhi.
Ale přiznává, že cílí hlavně na rychle rostoucí asijské megapole, které mají se znečištěním atmosféry vážné problémy. „V Pekingu dnes lidé na mobilech používají aplikace, které je informují o aktuálním stavu kontaminace ovzduší, čemuž ten den přizpůsobí své chování. Coca-Cola platí svým zahraničním zaměstnancům v Číně příplatek za to, že kvůli práci žijí v silně znečištěném prostředí. Do Čeng-čou dokonce nechávají úřady přivážet nepoškozený vzduch z hor,“ ukazuje na čínském příkladu, jak zoufale se prudký asijský hospodářský růst odrazil na kvalitě životního prostředí.
Kopule nad New Yorkem
„Nabízíme projekt politikům na úrovni států, provincií i měst. Nenabízíme to jako dlouhodobé řešení, ale jako šanci na přechodnou dobu dvaceti třiceti let zajistit na veřejných prostranstvích možnost normálně dýchat,“ tvrdí. Jenomže zatím o nápad přes všechnu chválu odborné veřejnosti není u zákazníků zájem. „Pro politiky je snazší říct, že do 25 let ovzduší vyčistí. Klidně to slíbí, protože za čtvrtstoletí už nebudou v úřadu, aby se za jeho nesplnění zodpovídali,“ povzdychne si Sodhi.
Samozřejmě jít si zaběhat do bubliny anebo v ní dokonce žít, může některým lidem přijít poněkud výstřední. Ale nezvyklý materiál ETFE už si právě Číňané jednou úspěšně vyzkoušeli. A to při olympijských hrách v Pekingu, kdy „motýlí křídlo“ obepínalo plavce na stadionu přezdívaném Water Cube. ETFE dobře funguje i v anglickém Cornwallu, kde vyrostlo několik kopulí, pod kterými je namodelované klima různých světových biotopů. „Samozřejmě tyto stavby nás také ovlivnily. Ale hlavní inspirací nám byl americký architekt Buckminster Fuller, který chtěl v šedesátých letech pod bublinu schovat půlku Manhattanu.
Tehdy to bylo spíše konceptuální umění, ale nyní už nápadu umíme dát i praktické využití,“ říká Sodhi. A rychle dodává: „Jde jen o to, aby si to lidé na zodpovědných místech uvědomili.“ l *
Jako na zavolanou vejde dovnitř budky, kde vstoje děláme rozhovor, kolemjdoucí padesátnice. „Dýchá se tu jako u vodopádu,“ říká. V Pekingu dnes lidé na mobilech používají aplikace, které je informují o aktuálním stavu kontaminace ovzduší, čemuž ten den přizpůsobí své chování.
O autorovi| Tomáš Nídr, spolupracovník redakce