Hugo Chávez po sobě zanechává zdeformované hospodářství s velkou inflací, které leží na obrovských zásobách ropy. Na jejím vývozu je zcela závislé
Venezuelský ostrov Margarita v Karibském moři. V jedné z místních osad teče proudem džus z čerstvě vylisovaných plodů manga, podávají se kukuřičné placky a další druhy ovoce. I rum je k mání. V ohradě si hrají opice a poskakují papoušci ara. „Život je krásný,“ usmívají se domorodci. Kde pracujete?
Tady. Co děláte? Pečujeme o zraněná divoká zvířata. Peníze dostáváte? Ano. Peníze odvádíte? Ne. Jste hrdi na svou zemi? Samozřejmě…
Pohodovou atmosféru zažil autor těchto řádků před pár lety čili v době, kdy se Hugo Chávez chopil moci. Dnes Venezuelané truchlí. Odešel politik, kterému věřili. Mrtvý je autokrat, který snížil chudobu na polovinu. Ze scény se poroučel muž, který jim vštípil pocit, že si vládnou sami, byť jeho prostřednictvím. Hugo Chávez zemřel, země zůstává. A není to povzbudivý obrázek.
Líc a rub Největší prokázaná naleziště ropy na světě.
Masivní ložiska uhlí, železné rudy, bauxitu a zlata. Lákavé turistické destinace. To je Venezuela na straně jedné.
Stále rostoucí ceny potravin, obyvatelé živořící v polorozpadlých chatrčích i na periferii hlavního města Caracasu, odvrácená záda investorů. To je Venezuela na straně druhé.
Společným jmenovatelem je ropa. Na ní je tato latinskoamerická země životně závislá, a to více než kdykoli předtím. Pokud jdou ceny nahoru, je relativně dobře. Když je tomu naopak, je zle.
Příkladem jsou 70. léta a tehdejší hospodářský boom, jemuž následně podlomily kolena politické nepokoje. Přišly tři vlny ropné krize v podobě prudkého pádu cen. Venezuelská střední třída prořídla, chudí se stali ještě chudšími. A současný stav? Chudých je na 60 procent Venezuelanů, pod hranicí chudoby 1,25 dolaru na den žije necelá třetina populace. Bídu navíc podtrhuje rekordní zdražování prakticky všeho.
Roční hrubý domácí produkt na hlavu nicméně obnáší asi 12,5 tisíce dolarů. To je sice osmkrát méně než v Lucembursku či v Kataru, ale pořád to stačí na zhruba 70. příčku v pořadí 180 států světa. Jinak řečeno, Venezuela má pár boháčů, pak dlouho nic a zbytek jsou chudáci.
dojná kráva Alfa a omega toho všeho, ropa, se stará o 96 procent vývozu. Postrkovaná kupředu stoupající poptávkou a tomu odpovídajícími cenami povytáhla předloni ekonomický výkon na slušných 4,2 procenta, přičemž roční tempo růstu v uplynulém desetiletí činilo 2,8 procenta.
Poslední známý výsledek byl o to příznivější, že přišel po hubených letech 2009 až 2010, na nichž se podepsala globální krize.
Nahoru šly vládní výdaje, razantně poskočila minimální mzda, o hodně lepší přístup k úvěrům podpořil spotřebu. Problémem je však inflace, jež se vyšplhala na 28 procent.
Chávezova snaha získat kontrolu nad co největším dílem ekonomiky vyústila ve znárodňování – ropným průmyslem počínaje, přes zemědělství, finančnictví, stavebnictví i strojírenství. To ovšem výrazně poškodilo soukromé investiční prostředí, osekalo výrobní kapacity, zpomalilo vývoz a přidalo na významu dovozu.
Život ve tmě Příznakem, že něco není systémově v pořádku, se stala už před třemi roky hrozba výpadku dodávek elektřiny. A to výpadku nikoli lokálního a krátkodobého, ale plošného a dlouhodobého. Mohly za to problémy největší vodní elektrárny na řece Caroní, která se ocitla na pokraji uzavření. Pokud by k tomu opravdu došlo, přišla by Venezuela o 35 procent elektřiny.
Chávezovi to na regulační chuti neubralo. V květnu 2010 zarazil obchodování s měnami, takzvaný paralelní trh. Odůvodnění? Krocení inflace a zpomalení znehodnocování domácího bolívaru. V prosinci vláda sjednotila směnný kurz na 4,3 vůči dolaru. V lednu 2011 následovala druhá devalvace v rozmezí jednoho roku. „Vize Chávezova socialismu pro 21. století se začala naplňovat,“ přisadili si pozorovatelé. Jejich uštěpačnosti dávají za pravdu maléry v oblasti bydlení, inflační peklo, přetrvávající riziko blackoutu, nedostatek potravin a zboží. Vzhůru se zato dere schodek rozpočtu a státní zadlužení, příjmům z ropy navzdory.
Nejasné vyhlídky Svět po Chávezovi zajímá jedno: co teď a co potom. Jisté je, že osud Venezuely bude i nadále spjat s ropou. Pesimistické scénáře doplňuje mizerná infrastruktura, nadhodnocená měna a podprůměrný průmysl.
Nejasný je osud peněz, které dosavadní garnitura do „reforem“ nalila. Desítky miliard dolarů přistály v uzavřených rozvojových fondech se záhadným vlastnictvím a žádnou odpovědností. Další horentní sumy mířící do sociálních programů spolykaly korupce a neschopnost. Na faktu, že je Venezuela pátým největším hospodářstvím kontinentu, se nic nezmění.
„V hrubém produktu na hlavu si však vedla v regionu jasně nejhůře,“ připomíná Arturo Franco z Harvardovy univerzity.
Zůstává znárodněný moloch. Že s ním bude chtít Chávezův nástupce Nicolás Maduro pohnout, o tom se dá silně pochybovat.
Něco však změnit může – udělat tečku za Chávezovou praxí používat ropu jako dojnou krávu pro podivné financování bytových, zdravotnických či dopravních projektů. Pokrok v poslední dekádě je přesto nesporný. „Bylo by fajn, kdyby pojítko (celé oblasti) v podobě venezuelské ekonomiky jen tak rychle nezmizelo,“ shrnula očekávání britská BBC.
l Pět věcí, které Chávez pokazil
Co dělal, dělal s vášní. Už proto je zajímavé popsat, jak bude vypadat jeho odkaz, konstatoval server americké televizní stanice ABC News letos v lednu, po Chávezově další operaci na Kubě. Jeho smrt, která přišla o pár týdnů později, na této „zajímavosti“ nic neubrala. Televize sice vyzdvihla jeho zásluhy na růstu ekonomiky i na snížení chudoby, ale „při bližším pohledu už jeho počiny tak dobré nejsou,“ tvrdí ABC.
A vybrala pět věcí, jimiž ekonomice rozhodně neprospěl. Zde je jejich přehled:
• Venezuela vyměnila stav závislosti na ropě za stav totální závislosti na ropě.
Bývaly časy, kdy vývoz ropy tvořil 77 procent celkového exportu. V roce 2011, z něhož jsou poslední dostupné údaje, už to bylo 96 procent.
Vláda je tak téměř výlučně odkázána na vývoj cen.
• Chávezova vláda zmrzačila soukromý sektor a národní průmysl vyvlastňováním a znárodňováním.
Vláda zabavila nespočet firem z různých oborů.
Počet soukromých společností se v letech 1998 až 2011 ztenčil ze 14 na devět tisíc. Domácí a zahraniční investoři jsou skoro vymřelým druhem; zatímco Brazílie získala zpoza hranic v roce 2011 necelých 70 miliard dolarů, Venezuela jen pět.
• Venezuelská měna je odpad.
Nové platidlo bolívar fuerte je všechno, jenom ne silné. Za poslední tři roky ztratilo dvě třetiny hodnoty, i tak je ale stále nadhodnocené. Znalci předpovídají Venezuele další bolestivou devalvaci, která znehodnotí mzdy a prodraží dovoz.
• Ceny skáčou už dekádu o zhruba 23 procent ročně.
Více než 20procentní inflace v letech 1999 až 2011 kontrastuje s latinskoamerickým průměrem 4,6 procenta. Toto „šílenství“ v kombinaci se striktní cenovou kontrolou deformuje ekonomiku. Vytvořilo černý trh a postaralo se o výpadky v dodávkách.
• Venezuela se stala jednou z nejnásilnějších zemí světa.
Počet zavražděných osob na sto tisíc občanů stoupl předloni na 45,1. Pro případné zájemce o byznys ve Venezuele je to varovný signál – nejezdit.
(iza)
Prudké výkyvy
Srovnání vývoje HDP během 14 let vlády Huga Cháveze (roční změna v %)
20
Venezuela
15
10
5 Latinská a Amerika Karibik
Brazílie
0
-5
-10
1999 2011
Zdroj: Index Mundi, Trading Economics
96 % venezuelského exportu tvoří ropa.
27 % O tolik se během 14 let Chávezovy vlády snížil počet Venezuelanů žijících pod hranicí chudoby 1,25 dolaru na den.
O autorovi| Igor Záruba • zaruba@mf.cz
