Těžkou roli má rozumný muž v zemi Diega Maradony a Evy Perónové. Oba hrdinové, jež Argentině přiřkly moderní dějiny, se vyznačují ochotou porušovat jakákoli pravidla pod záminkou dosažení momentálního úspěchu a silnými emocemi, jež je ovládaly a které sami dosud vyvolávají. Geniální fotbalista dával góly rukama, zatímco půvabná prezidentská manželka rozhazovala peníze nazdařbůh lidem na ulici – a národ je za to miloval.
Mauricia Macriho Argentinci už tolik nemilují. Když někdejší starosta Buenos Aires vyhrál před čtyřmi lety prezidentské volby, znělo to mnoha jeho krajanům jako příslib rozumnějších časů: po sto letech nepatřila demokraticky zvolená hlava státu ani k radikálům, ani k perónistům.
Dvanáct předcházejících let, během nichž vládli Néstor a Cristina Fernándezovi, představitelé posledně zmiňované party, zanechalo zemi s důkladně zpustošenými veřejnými financemi.
Dost bylo Kirchnerů
Ne že by to byla úplně novinka: Argentina drží pochybný světový primát, když osmkrát po sobě nebyla schopna své dluhy splácet. Cristiny Fernándezové však měli po krk skoro všichni. „Když za sklizně z našeho pole odjely tři náklaďáky plné sójových bobů, říkávali jsme žertem, že jeden z nich rovnou patří Cristině,“ citovaly newyorské Timesy tamního zemědělce.
Výroční zpráva o drogách: v Evropě roste dostupnost kokainu, problémem Česka hlavně pervitin
Nebyl sám. Kirchnerismus, jak se stylu vlády manželského páru říkalo, se opíral o dva jednoduché postupy. První z nich tvořily vysoké daně na zemědělský export, aby domácí ceny zůstaly nízké. Druhým byla masivní finanční podpora chudých obyvatel, především v podobě subvencovaných cen energií. Jak lze tušit, z podpory chudých se rychle stala podpora chudoby.
Macri po zvolení do čela země nepředstíral, že náprava – rozuměj reintegrace Argentiny do světové ekonomiky – půjde snadno. Liberalizované ceny elektřiny a plynu stouply až sedminásobně; v kombinaci s okleštěním vládních sociálních programů to pro chudé Argentince nebylo vůbec příjemné.
Macrimu se podařilo prodat dluhopisy za sto miliard dolarů a z utržených peněz část řečených programů zachovat. Dostal se však do kleští. Na jeho reformy najednou začali nadávat všichni: chudí kvůli jejich přílišné tvrdosti, ekonomové kvůli přílišné měkkosti (však také žádný ekonom není chudý). Aby prezident uspěl, potřeboval dvě věci: nedělat chyby a mít štěstí. Nepovedlo se ani jedno.
Na přelomu let 2017 a 2018 padla kosa na kámen; argentinské peso začala okusovat inflace, zatímco americký dolar tloustl (pročež lidé začali více utrácet za dolarové investice a opouštět trhy třetího světa). Vláda v úzkých vydala prohlášení, že spolu s centrální bankou zvyšuje inflační cíl, a investoři to pochopili jako ztrátu nezávislosti centrální banky a utekli.
Macri musel absolvovat ponížení v podobě přijetí půjčky od Mezinárodního měnového fondu, což s sebou přineslo povinnost snížit rozpočtový schodek: Vaya con Dios, sociální programe. A mělo být hůř.
Letos musel Macri sáhnout do perónovsko-kirchnerovského arzenálu a zmrazit ceny energií. Jednou již odstavený kolotoč se začal znovu roztáčet.
Pružná Big Coke
Proč tolik řečí o argentinských veřejných financích v textu o obchodu s kokainem? Protože skokový – a jak Macri a spol. doufali, krátkodobý – nárůst venkovské chudoby přišel ve stejnou dobu jako největší boom na trhu s kokainem, jaký svět pamatuje.
Produkce řečené drogy stoupla od roku 2015 do roku 2017 na téměř dvojnásobek, když kokový průmysl (říkejme mu třeba Big Coke) pružně zareagoval na změnu poměrů. V rozmnožených řadách argentinských chudých našel nejen ochotné zaměstnance pro již zavedený tranzitní byznys, ale především nový koncový trh.
Protože Big Coke nevydává výroční zprávy, nechlubí se čtvrtletními výsledky ani nepodává inzeráty na chief marketing officers, může snadno vzniknout dojem, že se její kšeft neřídí zákonitostmi, jimž volky nevolky podléhá každý jiný velký nadnárodní byznys. Rychle se přesvědčíme o opaku.
Surovina pro výrobu sedmdesáti procent světového kokainu se pěstuje v Kolumbii, ačkoli Peru a Bolívie (podpořená slovy prezidenta Eva Moralese o tom, že „koka není kokain“) se také snaží. Zmiňovaná změna podnikatelských poměrů měla v posledních letech pro Big Coke dva na sobě nezávislé zdroje.
První z nich přišel v podobě nepřátelského převzetí části kolumbijských produkčních kapacit mexickou konkurencí. Kartely Sinaloa a Jalisco využily vakua, jež vyvolaly v 90. letech problémy tradičních producentů v Medellínu a Cali. (Ony problémy měly obvykle podobu rakve či mříží.) Řečeno mluvou naftařovou, Mexičané se vydali „upstream“.
V posledním desetiletí se však museli producenti nejméně dvakrát vyrovnat se zesílenou regulatorní aktivitou kolumbijské vlády, na niž tlačí Američané v rámci své války s drogami. Vždycky jednou za čas slíbí americký prezident Bogotě spoustu peněz, když se jí podaří proud kokainu určený pro severoamerický trh alespoň zmírnit.
Naposledy se tak stalo za Donalda Trumpa, jenž si pozval do Bílého domu kolumbijského prezidenta Ivána Duqueho, aby jej chvíli velebil a chvíli haněl za to, jak (ne)dostatečně razantně Big Coke likviduje. V jistém smyslu to přineslo ovoce: Duque a jeho lidé zintenzivnili nejen obecně nepříliš úspěšné mýcení kokových plantáží, nýbrž také začali pečlivěji sledovat pohyb látek nezbytných k výrobě kokainu.
Zasedli si obzvlášť na hypermangan (chemicky korektně manganistan draselný), jenž se používá k vyplavení ohavných látek izolujících drogu z kokových listů, jako je třeba petrolej. Uvažovali, že když Big Coke nebude mít hypermangan, nebude moci vyrábět kokain a Washington nebude tolik řvát.
El efecto cucaracha
Podcenili však zřejmě to, čemu Mexičané říkají el efecto cucaracha, švábí efekt. Zabraňte švábům lézt do ložnice, objeví se v kuchyni, zarazte jim kuchyni, vylezou ve sklepě, popisuje to magazín NACLA, jenž se Latinské Americe podrobně věnuje. A půl bilionu dolarů, což je horní hranice odhadů ročních tržeb Big Coke, je silná motivace.
Big Coke na hypermanganové omezení zareagovala pružně. Zaprvé začala hledat nové distribuční kanály. Prominentně mezi nimi figuruje Venezuela, kde provoz na neoficiálních drogových letištích přímo řídí zkorumpovaná armáda, píše NACLA. Zadruhé šikovným tahem spojila onu novou distribuci s inovativním marketingem (člověk úplně slyší, jak Escobarovi pohrobci louskají manažerskou příručku o tom, že je třeba každou překážku vnímat jako příležitost).
Oním tahem je pašování nikoli hotového kokainu, nýbrž pasty, jež je jeho bezprostřední surovinou. Vzniká – experti na produkci kokainu zde prominou zjednodušení – působením petroleje nebo něčeho podobně vábného na kokové listy. To je právě stadium, kdy je třeba hypermanganu, aby vznikl onen žádaný jemný prášek.
Kde jinde takový hypermangan shánět, aby bylo riziko co nejmenší? V zemi s rozvinutým chemickým průmyslem a s desítky let etablovaným těžařským průmyslem. Zároveň by však taková země měla být v dostatečném zmatku a chudobě, aby pro její obyvatele byl drogový byznys atraktivní. Z pochopitelných důvodů by také měla být dostatečně nablízku a ideální by bylo, kdyby již měla s Big Coke nějaké zkušenosti, například coby tranzitní země.
Srovnání cen marihuany ve 120 městech světa:
Marihuana ve světě: nejdražší je v Tokiu, nejvíce se spotřebuje v New Yorku
Argentina vyhovuje všem kritériím skvěle. Přičtěme k tomu nyní zmiňovaný geniální marketingový tah: je přece škoda mít početný nenasycený trh a jen přes něj zboží vozit, ne? A zatímco kokain je drahý, pasta sama – ať už ve fázi suroviny pro výrobu kokainu, nebo následného odpadu – je skoro zadarmo. Pasta – zde známá jako paco, což je šťastné označení – vypadá a funguje podobně jako crack, jenž ovšem vzniká obráceně, rozložením již hotového kokainu.
Paco proto bývá podstatně špinavější, a tím jedovatější. Jedna dávka (pozor: účinně ji lze vykouřit pouze z něčeho, co lze hodně nahřát, třeba z prázdné konzervy) stojí plus minus dvacet korun, pětinu ceny cracku a zlomek ceny hotového kokainu.
Má to jediný háček – když si na prudký nájezd zvyknete, chcete jej opakovat dvakrát, desetkrát či stokrát denně, což je zhruba spotřeba těch, kteří půvabu paca podlehli naplno. Nic na tom nemění fakt, že podle letošní Světové zprávy o drogách je to závislost především psychická.
Kanada po legalizaci marihuany: firmy řeší, co se zkouřenými zaměstnanci
Venkované, zasažení nově zintenzivněnou chudobou, jsou samozřejmě jako cílová skupina ideální. Na hotový kokain by nedosáhli, ale dvacku na paco seženou vždycky. (Big Coke se umí učit od mobilních operátorů, napadne člověka.) Výsledkem je, že zatímco před pěti lety měly argentinské úřady povědomí o zhruba 100 tisících klientů Big Coke, dnes odhadují počet pacových závislých někde mezi jedním a dvěma miliony.
Tady se cesty Big Coke a Mauricia Macriho protínají. Kde řádí epidemie paca, je prezidentova řeč o reformách a jejich nevyhnutelné bolestnosti nesrozumitelná. „Cristina byla hrozná, ale myslela na nás,“ citoval britský deník The Guardian matku z Villa Itatí, předměstí Buenos Aires. „Teď na nás nemyslí nikdo.“
Rozumný muž v prezidentském paláci nemá po ruce mnoho pádných odpovědí. Před říjnovými volbami před ním měla exprezidentka Fernándezová v červnových průzkumech (ačkoli sama kandiduje jen na post viceprezidentky) mírně navrch.
Čtěte také: