Podtitul: Cílené znehodnocování měny je hrou s nulovým přínosem
Konkurenceschopnost se pro ekonomiku jako celek těžko definuje a ještě hůře měří. Podle globálního indexu konkurenceschopnosti Světového ekonomického fóra je nyní Česká republika na 36. místě ze sledovaných 131 zemí. Německo je páté nejlepší, naopak Řecko je až na 83. pozici. Do 20. příčky se umístily ještě Finsko, Nizozemsko, Dánsko, Francie, Rakousko, Belgie a Lucembursko. Španělsko je na 42., Portugalsko na 46. a Itálie na 48. místě.
To odráží velké rozdíly v konkurenceschopnosti uvnitř eurozóny. Jejich důsledkem jsou obchodní a finanční nerovnováhy podporující nadměrné zadlužování zejména jižních zemí. Napříště proto chtějí bruselští úředníci, za podpory některých šéfů vlád, dirigovat i konkurenceschopnost. Německu by rádi nařídili, aby zvýšením mezd podkopalo své exportní schopnosti. Pro obnovení harmonie eurozóny má Německo zvýšit své mzdy, zvýšit domácí spotřebu a omezit export. Naopak jih eurozóny má provádět zatím blíže nespecifikované „strukturální reformy“, kontrolované z Bruselu, aby svou konkurenceschopnost posílil.
EU zasahuje
Brusel zřejmě nikdy nepřizná, že příčinou řady problémů je samo euro. Právě společná měnová politika vyvolávala na jihu vyšší míru inflace, kterou se nedařilo kompenzovat předstihem v růstu produktivity. Výsledkem bylo zhoršování konkurenceschopnosti. Sever byl naopak tlačen až k deflačnímu pásmu a byl nucen nahrazovat nedostatek domácího růstu silnou orientací na export. Nebyla to jen výhoda. Z Německa zároveň odtékal kapitál, mimo jiné právě na jih eurozóny, namísto aby byl využit k urychlení německého růstu. Jih bohužel nedokázal tento příliv produktivně využít. Pro společnou měnu je eurozóna stále příliš heterogenní oblastí. Kumulované inflační diferenciály za dobu existence eura byly v některých zemích velmi značné (viz tabulka) a nemohly se v konkurenceschopnosti neprojevit. Společná měnová politika spolu s absencí vzájemných kurzů bude rozdíly v konkurenceschopnosti stále reprodukovat. Kompenzovat to ale může jen každá země podle svých specifických podmínek, nikoli jednotná opatření diktovaná z Bruselu.
Oslabení Německa
Snahy Bruselu využít krize k utužení regulace a kontroly ve všech oblastech, v rámci eurozóny a následně i v celé Evropské unii, nejsou jen kontraproduktivní – jsou nebezpečné. Brzdí růst a vytvářejí v Evropě potenciální ohniska konfliktů. Starý kontinent bude v nejbližších letech patřit k nejpomaleji rostoucím částem světa. Exportéři z Německa a dalších zemí severního křídla se nutně začnou více orientovat na teritoria jako Čína, Indie, Brazílie. Tím se jejich hospodářská spjatost s eurozónou bude oslabovat, a s ní i ochota přebírat záruky za cizí dluhy a dávat si z Bruselu diktovat hospodářskou politiku. Namísto harmonizace je našlápnuto k rostoucím sporům, což nám nemůže být lhostejné. Zcela postavená na hlavu je pak snaha – v zájmu „harmonie“ v eurozóně – exportně oslabit Německo, jedinou zemi EU, která je skutečně konkurenceschopná i v globálním měřítku. A na které – ať se nám to líbí nebo ne – je silně závislý také náš export, a tím i prosperita naší vysoce otevřené ekonomiky. A to vše v situaci, kdy se ve světě schyluje k měnové válce, nebo spíše tato válka již probíhá.
Nežádoucí znehodnocení
Zatímco rozvojový svět chce nerušeně pokračovat v růstu taženém exportem, chtěly by nyní také všechny vyspělé země „vyrůst z dluhů“ pomocí razantní proexportní politiky. Konkurenceschopnost se ve světě stává jablkem sváru zejména proto, že jednostranně ji lze podporovat také cílenou kurzovou politikou. Umělé udržování slabého kurzu měny již dlouho vyčítají Spojené státy americké Číně. Znehodnocení své měny začalo cíleně podporovat Japonsko, pravděpodobně i Jižní Korea. Stejnou politikou hrozí další asijské země. Potichu ji provozují centrální banky vyspělých zemí, když výrazně zvyšují emisi peněz. Snaha Bruselu zasahovat do otázek konkurenceschopnosti může vést také k tlakům na Evropskou centrální banku (ECB), aby oslabila euro. To by vyvolalo v Evropě i měnové problémy. Bude ECB tlačena do takové politiky? Tato otázka nemůže být lhostejná ani zemím, které si v EU zachovaly vlastní měnu. Podpora konkurenceschopnosti cílenou depreciací měny se totiž snadno zvrátí ve hru s nulovou výhrou a se značnými náklady i pro nezúčastněné země.
Ekonomicky rozdílná unie
Inflační diferenciály a konkurenceschopnost v eurozóně
Země; Kumulativní inflační diferenciál, 1999–2009
(v procentních bodech proti průměru eurozóny); Konkurenceschopnost – místo na světě, 2010
(podle globálního indexu konkurenceschopnosti)
Finsko; -6,82; 7
Německo; -5,72; 5
Francie; -2,75; 15
Rakousko; -2,64; 18
Řecko; +12,11; 83
Španělsko; +9,57; 42
Irsko; +8,69; 29
Portugalsko; +6,05; 46
Pramen: Evropská centrální banka, Světové ekonomické fórum
