Ekonomika předvolebním diskusím nedominovala
Kampaň finišuje. Partaje loví nerozhodnuté voliče a týden před otevřením místností s urnami to hýbe preferencemi. Průzkum agentury SOFRES-FACTUM z minulého čtvrtka dokladoval, že ČSSD by dostala 29 procent hlasů (67 křesel), ODS 28 (63), komunisté 18 (41) a Koalice třináct (29). To by nasvědčovalo tomu, že zatímco obliba nejsilnější dvojice stran zůstává zhruba stejná, Koalice se nadále propadá a komunisté sílí. Jako už tolikrát v minulosti může být nakonec všechno docela jinak. Možností, kudy se v příštích letech pod novou vládou bude hospodářsky a politicky ubírat Česká republika, ovšem tolik není.
Co Franta potřebuje?
Tato otázka, vypůjčená z volebního programu České strany sociálně demokratické, popravdě řečeno vypovídá o tom, kudy se ubírají úvahy volebních stratégů všech rozhodujících politických stran. Identifikovat z deklarací a předvolebních hesel skutečné záměry politiků v ekonomice je poměrně obtížné. Předvolební diskuse se v zásadě zúžila na dvě otázky. Tou první je spor, zda je současný hospodářský růst výsledkem aktivit vlády, a tou druhou je téma rovné daně nastolené Občanskou demokratickou stranou.
S prvním tématem se volič zdravého rozumu vypořádá velmi snadno. Hospodářský cyklus má bezesporu své zákonitosti, nicméně vládní politika může pomáhat i škodit. Vláda ČSSD nastoupila do úřadu v době, kdy komerční úrokové sazby dosahovaly čtrnácti procent a dnes jsou na polovině. To je dost silný růstový impuls. Na druhou stranu přes počáteční obavy vláda růstu příliš neškodila.
Co však lze očekávat do budoucna? To je těžko říci. Jisté je, že z dnešních slibů zbudou jen cáry. Některé změny je však možné předpovědět.
Oheň a voda.
Nejvíce kontroverzním ekonomickým předvolebním tématem je rovná daň. ODS chce sjednotit sazby daně z příjmu fyzických a právnických osob i sazbu DPH na úrovni patnácti procent a zabrzdit růst spotřebních daní. Koncept rovné daně vychází z teoretického modelu amerických ekonomů Roberta Halla a Alvina Rabushka. Teoreticky je jistě zajímavý a možná i prakticky funkční. Nikde se však o to nepokusili. Pouze v několika státech funguje rovná daň pro příjmy fyzických osob. Například v Lotyšsku (25 procent), Estonsku (26 procent) a Rusku (třináct procent).
ODS se navíc ve svém konceptu vyhýbá konkretizování fiskálních dopadů navrhované daňové reformy. Není jasné, na jaké úrovni by byly například v případě fyzických osob zachovány základní odečitatelné položky, zda by se uplatňovaly odečitatelné položky na děti a podobně. Celkově však lze usuzovat, že koncept rovné daně nenajde v Parlamentu dostatečnou podporu a dopadne to s ním jako s návrhem ústavního zákona o státním rozpočtu vyrovnaném na věčné časy a nikdy jinak. Tedy potichu se na něj zapomene.
V rámci snahy o splnění svého předvolebního slibu bude ODS v každém případě usilovat o daňovou reformu, jejíž součástí bude snížení daňového zatížení.
V tom se v zásadě shoduje i s Koalicí. Pilířem jejích změn je snížení daně právnických osob nejprve na 25 procent a později až na dvacet. Jako mezikrok může být pro ODS přijatelný i koaliční návrh na změny v DPH, kde by měla 22 procentní sazba klesnout na osmnáct procent a pětiprocentní se zvýšit na sedm procent. Koalice má také v programu zrušení odvodu na státní politiku zaměstnanosti a i v tom se zcela shodne s ODS, která si to sice nevytkla do volebního programu, ale přední politici strany s takovým krokem počítají.
Sociální demokracie naopak ve svém programu sice tvrdí, že nechce zvyšovat daňové sazby, s růstem daňového zatížení však nejspíše počítá. V programu má především posílení podílu přímých daní na úkor nepřímých. To je v zásadě opačný přístup, než mají obě pravicová uskupení. Ze zveřejněných výroků předsedy strany Vladimíra Špidly lze usuzovat, že vláda bude chtít zvednout daňovou sazbu u nejvyšších příjmů, to však příliš nevynese. Proto lze očekávat patrně zpomalení valorizace odpočitatelných položek, čímž by při růstu mezd rostla i efektivní daňová sazba. ČSSD se bude nepochybně bránit sbližování sazeb DPH. Politika ČSSD bude směřovat podle jejího programu ke zvyšování celkové odvodové kvóty. Velmi citelné může být pro živnostníky připravované zvýšení vyměřovacího základu pro sociální pojištění. Daňová politika ČSSD je v tak příkrém rozporu s Koalicí i ODS, že nevyhnutelně projde razantní revizí v jakýchkoli v koaličních jednáních.
Síla informace.
ODS a Koalice v daňové oblasti navíc navrhují jeden krok, který je sice fiskálně zcela neutrální, může však mít zásadní vliv na smýšlení obyvatelstva o daňové reformě, ale také dopad trestně právní. Obě strany ve svých volebních programech hlásají záměr prosadit zahrnutí odvodové povinnosti zaměstnavatele do hrubé mzdy. Lidé by tak na svých výplatních páskách potom snadno viděli, že z prostředků, které vydělají, jim nakonec zbývá slabá polovina, což zvýší politickou podporu pro snižování daní a úsporná opatření v sociální oblasti. Kromě toho však neplacení sociálního pojištění zaměstnavatelem může nabýt skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Protože to, co je na pásce, je majetkem zaměstnance a použití jeho prostředků pro jiné než zákonem určené účely je bezpochyby trestný čin. Neplatiči pojistného by tak v případě uvedení této skutečnosti do praxe byli ve vážném ohrožení. ČSSD tuto změnu nepodporuje a odvolává se přitom na úmluvy Mezinárodní organizace práce.
O penzích opatrně.
Zmíněná změna je však také důležitá pro budoucí diskuse o podobě penzijní reformy. Sociální demokracie se ve svém volebním programu tomuto tématu spíše vyhýbá, pouze konstatuje, že je proti povinnému kapitálovému připojištění. ODS sice nehovoří o povinném spoření, zato navrhuje z průměrného solidárního systému vyplácet jednotný důchod pro všechny a zbytek by si měli lidé uspořit v dobrovolném připojištění, životních pojistkách či státem podporovanými metodami mezigenerační solidarity v rámci rodiny. Spoření na důchod by mělo být odečitatelné od daňového základu a lidé by z něj měli získat dodatečné peníze i snížením povinných sociálních odvodů. Koalice ve svém programu hovoří pouze o vícesložkovém penzijním systému a zdá se být názorově blízko ODS.
Ticho nad účtem.
Slibů na daňové úlevy, bezplatné zdravotnictví či pomoc rodinám s dětmi jsou volební programy plné. Řešení klíčového problému české ekonomiky, kterým je hluboká nerovnováha veřejných rozpočtů, však volič najde jen v obecné rovině. Zatímco ČSSD se tváří, že vlastně žádné problémy nejsou, jen se platí dluhy z minula a rovnováha státních financí bude drobnými reformami obnovena do čtyř až osmi let, tak opoziční strany vidí situaci dramatičtěji. ODS chce během deseti let dostat zadlužení státu na úroveň deseti procent hrubého domácího produktu. Cesty, jak toho dosáhnout, jsou však poměrně mlhavé. Poslanec Martin Kocourek v této souvislosti hovoří nejprve o zastavení růstu dluhu zvýšenou disciplinou a pak o zavedení rovné daně, sociální reformě, zeštíhlení státních institucí a reformě rozpočtových pravidel. Nakonec neochota politických stran být konkrétnější je pochopitelná. O tom, co bude bolet, se před volbami špatně mluví.
Koaliční obnova.
Před čtyřmi lety hledala česká politika odpověď na otázky, jestli se Miloši Zemanovi konečně povede sestavit levicovou vládu a jestli voliči pošlou Klausovu ODS do opozice za její finanční poklesky. Letos je všechno jinak. Systém dvou partají opostranám nevyšel. Žádný ze tří hlavních demokratických bloků dnes nevylučuje spolupráci s nikým, takže primárním politickým tématem těchto voleb je obnova koaličního, respektive většinového způsobu vládnutí. Jednobarevnou vládu dosavadní průzkumy vylučují, vyjednavači sondují spojenectví ODS/Koalice (cca 92 mandátů), ODS/ČSSD (cca 130 mandátů) a ČSSD/Koalice (cca 96 mandátů). Pohodlnou většinu ve sněmovně má týden před volbami jistou jen velká koalice, ale v minulém týdnu se mluvilo spíše o středolevé variantě.
Klaus mimo šachovnici?
O tom, jaká koalice nakonec vznikne, totiž rozhodnou nejen voliči, ale hlavně prezident Václav Havel tím, koho pověří sestavením vlády. Že to nemusí být šéf vítězné strany, už připomněl. Šéf ČSSD Špidla sice vyloučil vládnutí s Klausem, ale ne s ODS. Avšak spolu s Havlem, Svobodou nebo Pilipem a Rumlem z Unie svobody už dlouho naznačují voličům, co udělají, když obdrží dostatečný počet hlasů a když jim to příslušná partajní grémia posvětí: poprvé od roku 1992 by mohl být utvořen kabinet bez ODS. „Klaus se hlavně bojí, že zůstane mimo hru,“ řekl týdeníku EURO předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda, čeho se týkala jeho důvěrná schůzka s šéfem ODS večer 31. května. Přestože iniciativa vyšla podle Svobody od Klause, předseda ODS prý nepřišel s žádnou nabídkou. „Myslím, že chtěl dát Vladimíru Špidlovi pouze signál o své síle, ukázat svůj vliv, vlídnost a zkusit náš pragmatismus,“ uvedl Svoboda, který nadále preferuje koalici s ČSSD. Klaus si podle něho uvědomuje, že přízeň nerozhodnutých voličů má v závěrečné fázi kampaně šanci získat spíš usměvavější ČSSD nebo Koalice, kde nepůsobí tak kontroverzní osobnosti, a že by pak jejich spojenectví mohlo mít ve sněmovně přece jen většinu.
Kdo s kým.
Předběžné sestavování možných vlád letos nebývale akcentuje personální kombinatoriku. Jako o příštím premiérovi se mluví o Vladimíru Špidlovi, Václavu Klausovi i Cyrilu Svobodovi, jsou však i další možnosti. Ministři Jiří Rusnok a Jaroslav Tvrdík vycítili svou šanci ve vládě velké koalice a jednají v její prospěch. Při obsazování ministerských křesel možná sehrají roli nestraníci, jako Josef Zieleniec nebo osobnosti typu Richarda Falbra.
Na základě informací z parlamentních kuloárů se dají načrtnout tři pravděpodobné obrysy příští vlády. Při koalici ODS/ČSSD: Václav Klaus nebo Vladimír Špidla (premiér), Vladimír Špidla nebo Václav Klaus (místopředseda), Jan Zahradil (zahraničí), Vlastimil Tlustý (finance), Jaroslav Tvrdík (obrana), Stanislav Gross (vnitro), Mirek Topolánek (průmysl).
Kabinet ČSSD/Koalice: Vladimír Špidla (premiér), Cyril Svoboda (místopředseda), Josef Zieleniec (zahraničí), Ivan Pilip (finance), Jaroslav Tvrdík (obrana), Stanislav Gross (vnitro), Josef Hojdar (průmysl).
Vláda ODS/Koalice: Václav Klaus (premiér, existuje možnost Cyril Svoboda, pokud Klaus bude šéfem sněmovny a později prezidentem), Cyril Svoboda (místopředseda), Jan Zahradil (zahraničí), Ivan Pilip nebo Jiří Weigl z ODS (finance), Petr Nečas (obrana), Ivan Langer (vnitro), Mirek Topolánek (průmysl).
Nepřímá volba prezidenta.
Poprvé se letos tématem při volbách do Poslanecké sněmovny stává i osoba příštího prezidenta republiky. Ovlivní-li Václav Havel podobu příští koalice, může tím rozhodnout o svém nástupci, kterého budou poslanci volit příští rok v lednu. Za favority platí Václav Klaus a Petr Pithart, ale esem ČSSD má být údajně Miloš Zeman, jehož úmyslu odejít definitivně z politiky nikdo z jeho protivníků příliš nevěří. Je pravděpodobné, že osoba druhého českého prezidenta bude předmětem koaliční smlouvy. Vláda ČSSD/Koalice by mohla uskutečnit sdílenou ideu přímé volby hlavy státu, naopak v případě Klausovy kandidatury na tento post by asi nebyl průchodný nápad ODS omezit prezidentské pravomoci.
Václav Havel minulé úterý v rozhovoru pro BBC neodmítl promyšlenou úpravu volebního systému v delším časovém horizontu. Příští vláda může mít chuť i sílu revidovat Ústavu, postavení Senátu i prezidenta a posílit většinové prvky volebního systému. Ani v případě velké koalice však zřejmě nenajde podporu radikální reforma, jakou neúspěšně před dvěma lety prosazovala ODS s ČSSD.
Národní zájmy na scéně.
V letošní kampani hrají větší strany poprvé národní kartou, která byla ještě před čtyřmi lety tabu. Důvody jsou dva: v souvislosti s blížícím se vstupem Česka do Evropské unie se zejména ODS chopila volné parkety ochránce národních zájmů. Premiér Zeman pak svými nediplomatickými výroky na adresu sudetských Němců rozproudil debatu o Benešových dekretech, která vyústila do téměř jednohlasé obrany poválečného odsunu.
S oběma tématy si bude muset poradit i nová vláda, přičemž kabinet ČSSD/Koalice by měl zřejmě tendence spory spíše tlumit. Politolog Bohumil Doležal doporučuje, aby se vláda nebála zrušit dekrety bez zpětné platnosti a zmírnila některé křivdy. „Také je třeba, aby se kabinet začal konečně bavit se sudetskými Němci a ne jen s vládami v Berlíně a ve Vídni. Uvažovat by se mohlo i o udělení občanství,“ uvedl Doležal pro týdeník EURO.
Černí vzadu.
Letos na jaře poprvé zasedli demokraté ke stolu s dosud ostrakizovanou KSČM, když přizvali Miroslava Grebeníčka k deklaraci jednoty parlamentních stran na obranu Benešových dekretů. Že by se osmnáctiprocentní levicoví extremisté zapojili do sestavování povolební koalice však žádný z lídrů nepřipouští. Ale nápad pohnout pomocí komunistů nehybně patovou volební matematikou láká: senátorka Jitka Seitlová z ODA před čtrnácti dny KSČM připomněla, že změnou názvu a distancováním se od minulosti by si mohli koupit vstupenku mezi demokraty. Sládkovi republikáni se z výprasku před čtyřmi lety nevzpamatovali, avšak ani žádnou jinou neparlamentní stranu nepovzbudilo strnulé opozičně smluvní klima k větší aktivitě, aby se zavedené partaje musely víc snažit. V Evropě už k volebním překvapením dosavadních outsiderů dochází, nás etapa hledání nových receptů a tváří teprve čeká.
