Jeho svátek slavíme 14. února, kdy byl údajně popraven. Rok je ovšem nejistý, protože informací o tomto světci se zachovalo jen velmi málo. Historikové se dokonce přou, zda byl Valentýn knězem v Římě, nebo biskupem v Terni. Ať tak či onak, legend o životě patrona zamilovaných koluje mnoho a každý si může vybrat tu svou.
Foto: Profimedia
Pro řadu lidí je svatý Valentýn jen dalším uměle importovaným svátkem, který nemá se středoevropskou kulturou nic společného. Nemají tak docela pravdu, i když srdíčkové šílení má nepochybně původ za oceánem a pro řadu obchodníků je 14. únor jen dobrou příležitostí ke zvýšení zisku.
V Čechách se tento den začal slavit teprve po roce 1989, v jiných evropských zemích má ale delší tradici. V Anglii lidé v minulosti věřili, že právě 14. února si ptáci volí své partnery. Zejména holubi a holubice, kteří jsou známí tím, že celý život zůstávají v jednom svazku. Ve Skotsku se zase každoročně pořádá festival, na kterém si mladí lidé losují z klobouku jméno svého protějšku, se kterým pak musí protančit následující večer. Podle jiného skotského zvyku se zase Valentýnem nebo Valentýnkou stane první člověk, do kterého dotyčný ten den náhodou narazí na ulici. V Itálii se na Valentýna konal festival pod širým nebem. Mladí lidé se shromažďovali v parcích, poslouchali hudbu, četli básně a pak korzovali se svým vyvoleným nebo vyvolenou parkem.
Američané tedy rozhodně nejsou jediní, kteří valentýnským radovánkám propadli. Svatý Valentýn je dnes celosvětovým fenoménem, ačkoli jen málokdo tuší, kdo to vlastně ve skutečnosti byl. Život tohoto světce je totiž opředen mnoha legendami a dobrat se k nějakému závěru není vůbec snadné.
Valentýn a komerce
Komercializace svátku svatého Valentýna v dnešní podobě začala v 19. století. Američanka Esther Howlandová z Worcesteru v Massachusetts začala roku 1847 vydávat a prodávat předtištěné karty. Inspirovala ji k tomu anglická Valentýnka, kterou předtím sama dostala. Na svém nápadu nejen pohádkově zbohatla, ale zasloužila se také o popularizaci tohoto světce a jeho svátku, takže den svatého Valentýna je dnes v anglosaských zemích jedním z nejznámějších a nejvíce obchodně využívaných svátků, hned po Vánocích a Dnu díkůvzdání.
Zázraky se dějí
Existují dvě hlavní pověsti. Podle první byl Valentýn velmi ctnostný, počestný a moudrý mnich, který žil ve starém Římě. O jeho moudrosti se doslechl dokonce i císař, který si ho povolal k sobě do paláce. Nešetřil chválou a neskrýval obdiv k jeho vědomostem. Posteskl si jen, že se Valentýn nemůže stát jeho přítelem, protože věří „těm pověrám“, kterými myslel křesťanství. Valentýn se ovšem ohradil a za bláhového označil císaře. Ten proto nakázal městskému prefektu Astoriovi, aby na vzpurného mnicha dohlížel. Valentýn se tedy dostal k prefektovi domů, kde se setkal s jeho krásnou, ale nevidomou dcerou. Astorius ho přitom požádal, zda by se nemohl za dceřin zrak pomodlit, když je jeho víra tak mocná. Valentýn to z lásky k mladé dívce udělal a zázrak se opravdu stal – zrak se jí vrátil. Zpráva o této události se velmi rychle rozšířila a brzy si o ní povídal celý Řím. Pohané ovšem odmítli na zázrak uvěřit, vtrhli do prefektova domu, Valentýna zajali a za městem popravili.
Druhá legenda vypráví o tom, jak svatý Valentýn porušil císařský zákaz a oddával římské vojáky. Císař Claudius II. (historicky doložený vládce, známý také jako Claudius Gothicus) byl totiž velkým válečníkem a velmi mu záleželo na síle jeho vojska. Vojákům proto zakázal ženit se a zakládat rodiny. Obával se totiž, že ženatí válečníci se budou chtít usadit a odmítnou jít do boje. Valentýn, který byl knězem, se však nebál toto nařízení porušit a tajně oddával zamilované páry. Jednou byl ovšem u obřadu přistižen a skončil v žaláři. Pověst vypráví, že u dveří jeho cely se pak začaly objevovat drobné dárky a přáníčka od těch, které oddal. Byly to důkazy víry v sílu lásky. Žalářníkova dcera si navíc vymohla na otci, že uvězněného kněze navštíví. Ten se do ní zamiloval a v den popravy, 14. února, jí zanechal dopis nadepsaný „Od tvého Valentýna“.
Historie podle Bedy
Obě pověsti odkazují do doby kolem roku 269 našeho letopočtu, vznikly ale až mnohem později. Jedna z nich se objevila někdy na přelomu 6. a 7. století ve spisu s názvem Acta svatého Valentýna. V 8. století ji pak anglosaský benediktinský mnich Beda Venerabilis (Beda Ctihodný, Svatý) doplnil o druhou a obě zahrnul do svého díla Martyrologium Venerabilis (Životopisy světců).
Kolem roku 1260 sepsal italský dominikánský mnich, pozdější janovský arcibiskup Jakub de Voragine, jednu z nejčtenějších knih středověku – Zlatou legendu (Legenda Aurea). Ta obsahovala i velmi stručný životopis svatého Valentýna, podle kterého měl tento mučedník v roce 280 odmítnout před císařem Claudiem popřít Krista, a byl proto odsouzen k trestu smrti. Ještě předtím, než byl setnut, měl dceři žalářníka navrátit zrak i sluch. Není zde však ani zmínka o tom, že by se do dívky zamiloval, natož jí cokoli psal.
Smyšlená a nepravděpodobná je podle moderních historiků i Butlerova teorie, podle níž svátek svatého Valentýna navázal na římské Lupercalie, slavené 15. února. Během tohoto svátku údajně v ulicích Říma běhali nazí muži a mrskali ženy důtkami, aby jim přinesly plodnost. Podle jiné verze si tento den muži a ženy napsali jména na kartičky, které pak losovali a tvořili s jejich pomocí náhodné milenecké dvojice pro erotické hrátky.
Svatý Valentýn
(zemřel 269, 270 nebo 273)
Kdy a kde se narodil, není známo. Bývá dnes nejčastěji ztotožňován se dvěma osobami – římským knězem a biskupem z Terni. Oba podle pověsti zemřeli kolem roku 269 za vlády císaře Claudia II. (213/214–270) nebo Aureliana (214–275).
Z jakého důvodu byl prohlášen za svatého, také není jasné. Podle papeže Gelasia I., který roku 496 stanovil jeho uctívání na 14. února, „zná jeho činy pouze Bůh“. Patronem zamilovaných se stal roku 1383 díky britskému básníkovi Geoffrey Chaucerovi a první historicky doloženou Valentýnku poslal francouzský vévoda Karel Orleánský roku 1415 z londýnského Toweru.
Dva kandidáti
Jaká je tedy pravda o životě a skutcích svatého Valentýna? Podle katolické encyklopedie byl svatý Valentýn, který zemřel mučednickou smrtí 14. února, pravděpodobně jednou ze dvou osob, žijících ve druhé polovině 3. století, za vlády císaře Claudia II. Mohl to být buď kněz v Římě nebo biskup v Interamně (dnešní Terni). Neví se přitom ani, čím si přesně vysloužil své mučednictví. Když roku 496 papež Gelasius I. poprvé stanovil uctívání svatého Valentýna k datu 14. února, řekl o něm, že patří mezi ty, „jejichž jména jsou právem uctívána, ale jejichž činy zná pouze Bůh“. Není známé místo ani datum jeho narození a jeho jméno se nevyskytuje v nejstarším seznamu římských mučedníků, sestaveném roku 354. Dokonce není známý ani přesný rok jeho smrti. Uvádějí se hned tři možnosti: 269, 270 a 273. Ztotožnit ho s konkrétní osobou je proto velmi problematické, navíc situaci komplikuje skutečnost, že jméno Valentýn (Valentinus), odvozené od slova valens – silný, zdravím kypící, bylo v pozdním starověku velmi oblíbené a časté.
Ve středověku byly svatému Valentýnovi zasvěceny hned dva římské kostely. Jedním byl Sancti Valentini de Balneo Miccine, druhým bazilika Sancti Valentini extra Portam (za branou). Ta byla původně pohřebním kostelem se sítí katakomb a měla jiné zasvěcení. Později byla ale připojena ke klášteru San Silvestro in Capite a dochovaný výtah ze ztraceného katalogu římských kostelů ji dokonce uvádí jako „hospitale S. Valentini extra urbem“ – nemocnici svatého Valentýna za městem. Právě odtud měly být ve 13. století světcovy ostatky přeneseny do římského kostela Santa Prassede, následně prastará bazilika zchátrala. V 19. století byly v přilehlých katakombách nalezeny další kosti připisované svatému Valentýnovi, které papež Řehoř XVI. věnoval do irského Dublinu – karmelitskému kostelu na Whitefriar Street.
Druhý z mučedníků, biskup z Interamny (Terni), byl údajně popraven z rozkazu císaře Aureliána. Jeho ostatky mají být uloženy v bazilice svatého Valentýna v Terni.
Chaucerova ptačí báseň
Uvádí se, že oba muži, kteří se s postavou svatého Valentýna spojují – římský kněz i biskup z Terni – byli pohřbeni u cesty Via Flaminia vedoucí z Říma, v různých vzdálenostech od města, oba ve stejný den – 14. února. Katolická církev ale až do roku 1969 formálně uznávala celkem 11 svátků svatého Valentýna! Kromě 14. února k nim patřily 7. leden, 2. květen, 16. červen, 31. srpen, 2. září, 25. říjen, 1., 3., 11. a 13. listopad a 16. prosinec. Teprve roku 1969 byl svátek po revizi kalendáře, vydaného na základě druhého vatikánského koncilu, definitivně stanoven na 14. února.
Ani s romantickou láskou nebyl přitom tento den spojován hned od začátku. Poprvé se tak stalo až ve 14. století v díle Geoffreyho Chaucera Ptačí sněm. Tato báseň byla napsána jako pocta k zasnoubení patnáctiletého anglického krále Richarda II. s o osm měsíců starší princeznou Annou Českou, dcerou Karla IV. V této souvislosti je zajímavé, že ačkoliv byl sňatek anglického krále s českou šlechtičnou uzavřen roku 1383 z politických důvodů, vzplanula prý mezi manželi velká láska. Podstatnější ovšem je, že to byl právě Geoffrey Chaucer, působící tehdy u dvora jako diplomat, kdo učinil ze svatého Valentýna patrona zamilovaných. Později totiž vznikl mylný dojem, že se svatý Valentýn jako zastánce romantické lásky objevoval už dřív a Chaucer jen navázal na mnohem starší tradici. Tento omyl pak pomohli šířit i někteří angličtí historici v 18. století, zejména Alban Butler, autor knihy Životy svatých.
Za lopatkou na Vyšehrad
Už ve středověku ale získala postava svatého Valentýna jako patrona zamilovaných popularitu. První historicky doloženou Valentýnku (psaníčko) poslal své ženě roku 1415 mladý francouzský vévoda Karel Orleánský, který byl zajat v bitvě u Agincourtu a vězněn po mnoho let v londýnském Toweru. Odtud posílal manželce milostné básně (psané francouzskou lyrickou formou, takzvaným rondelem), z nichž se přibližně 60 zachovalo a dodnes jsou k vidění mezi královskými listinami v Britském muzeu. Napsal mimo jiné: „Je suis desja d‘amour tanné, Ma tres doulce Valentinée“ (Jsem nemocný láskou, má milovaná Valentýnko).
Svatý Valentýn má ovšem souvislost také s Prahou. Při opravách Vyšehradu roku 2002 byly ve starém depozitáři Kolegiální kapituly svatého Petra a Pavla nalezeny čtyři barokní relikviáře (schránky na ostatky), považované původně za ztracené, z nichž jeden v sobě ukrýval cenný poklad – skoro celou lopatkovou kost svatého Valentýna. Relikviáře pocházely z původní barokní výzdoby kostela a byly nejspíš odstraněny při regotizaci chrámu v letech 1885 až 1903. Jak se kost dostala do Čech, není známo. Nelze přitom vyloučit, že ji získal některý z profesionálních „nákupčích“, které po Evropě rozesílal velký sběratel ostatků císař Karel IV.
Na lopatce byla restaurátory nalezena takzvaná autentika – značka, na které bylo uvedeno světcovo jméno. Podle odborníků je vyšehradský ostatek asi největší, který se dostal za hranice Itálie – většinou se totiž v případě relikvií jedná jen o malé úlomky kostí. Otázkou ovšem zůstává, kterému z možných Valentýnů právě tato lopatka patřila.
