Studentské hnutí 68-89
Československo bylo jedinou komunistickou zemí, kde studenti v průběhu revolučního roku 1989 sehráli roli samostatného politického subjektu. Formování této síly a její mimořádnou roli v listopadové revoluci pečlivě popsal historik Milan Otáhal v právě vydané knize Studenti a komunistická moc v českých zemích 1968-1989. Vycházel přitom z původních materiálů StB i KSČ, ze záznamů parlamentní komise vyšetřující události 17. listopadu, ze studentských časopisů a z životopisných vyprávění tehdejších studentů. Čtenář proto může kromě faktů posuzovat i styl jazyka, který o tehdejší době vypovídá nemilosrdně a věrohodně. I drobné citace ukazují živý revoltující hlas studentů a s ním kontrastující estébácký a komunistický jazyk strnulých pořádků.
Z úryvků ze životopisných vyprávění studentských vůdců je možné nejen sledovat, jak oni vnímali revoluci, ale také nahlédnout na mnoho vedlejších aktérů, kteří jinak zůstávali mimo pozornost historiků. Například, když Martin Klíma popisuje, jak reagovaly americká a ruská ambasáda. Studenti jim 21. listopadu přinesli své prohlášení, vyprovokované zprávami o srocování tanků u Kladna a Slaného a přípravách armády na potlačení revoluce v Praze. O návštěvě na americkém velvyslanectví Klíma uvedl: „Rozhodně nás nepřijali s nadšením. Řekli nám, že nám budou držet palce, ale že pro nás nemohou nic udělat, protože jako oficiální diplomatická mise nás nemohou otevřeně podporovat. Nakonec souhlasili, že udělají z dokumentu pro sebe jednu kopii, víc odmítli.“ Na závěr se konzula žertem zeptali, zda se v případě, „když nás budou honit tanky“, mohou na velvyslanectví ukrýt. Konzul vzal otázku vážně a odpověděl: „Co nám zbývá.“ Na sovětském velvyslanectví je přijal třetí tajemník. Dokument si přečetl a řekl, že jeho osobní názor je, „že se nemáte čeho bát“ (str. 213, pozn. 73).
Studentské hnutí autor sleduje od oživení konce šedesátých let, kdy mezi tehdejší radikály patřili Jan Kavan či Karel Kovanda, přes stagnující normalizační sedmdesátá léta až k novému jaru na konci let osmdesátých, kdy se objevují lidé jako Martin Mejstřík, Pavel Žáček nebo Marek Benda. Nejpodstatnější část knihy se věnuje nástupu této nové generace studentských vůdců, a to od roku 1987 až k sametové revoluci. Studentské hnutí bylo tehdy rozděleno do dvou proudů – na aktivisty a nezávislé - které se lišily v názoru na vztah k SSM, oficiální komunistické mládežnické organizaci. Aktivisté chtěli využívat struktury SSM a získat tak pro své aktivity legální krytí; nezávislí jakoukoli spolupráci se svazáky odmítali a měli užší vztah k disentu. Popis posledních let komunistického režimu v kontextu studentského hnutí a jeho politického boje s mocí je doplněn i citacemi tehdejších funkcionářů SSM Vasila Mohority nebo Martina Ulčáka. Například podle Mohority vedení SSM tak vážně usilovalo o nezávislost na Národní frontě, že uvažovalo i o založení vlastní banky (str. 70 a poznámka 71 na str. 190).
Milan Otáhal (75)
Vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze a poté bádal v Historickém ústavu ČSAV. Jako spoluautor dokumentace Sedm pražských dnů (1968) byl propuštěn ze zaměstnání. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a v letech 1978 až 1989 byl redaktorem samizdatových Historických studií. Od roku 1990 působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, kde se věnuje zejména období normalizace.
Otáhal, Milan: Studenti a komunistická moc v českých zemích 1968-1989. Praha, Dokořán 2003.
