Nová státní instituce by se měla zabývat problémy, které lze řešit i jinak
Snadno lze přehlédnout probíhající legislativní drama: senátní návrh zákona o Ústavu paměti národa (ÚPN) prochází sněmovnou! Jak to všechno začalo, co všechno je ve hře?
Důvodem vzniku návrhu tohoto zákona byla nespokojenost s činností odboru archivní a spisové služby ministerstva vnitra (závažné nedostatky a chyby v archivních podkladech pro lustrace a bezpečnostní prověrky). Proklamovaným cílem návrhu je chvályhodná snaha vypořádat se s minulostí. Senátní návrh se inspiruje zahraničím, a navrhuje proto vytvořit zbrusu nový správní úřad v postavení samostatné, vládě podřízené organizační složky státu, který by byl současně pro předmětné období vrcholnou autoritou badatelskou. Za tím účelem by se v ní soustředily kilometry archiválií po československých zpravodajských službách, civilních i vojenských, které vznikly v takzvaném rozhodném období.
Ideologizace.
Preambule návrhu je však plná zbytečných žvástů. Příklad: „Ideologie, pohrdající lidským životem a v současné době používající v boji proti svobodomyslné společnosti zákeřného terorismu, jsou částečně spojeny s ideologií komunismu.“ (S jakými dalšími ideologiemi jsou spojeny, se neříká - ale hodně napoví třeba vzpomínka na sponzory mudžahedínů.) A vůbec, ten gumový pojem „komunismus“! Každý jím rozumí něco jiného - a přitom to mnozí studovali (někteří dokonce na Vysokém učení marxismu-leninismu denním studiem)! Nebylo by třeba lepší používat s Hannah Arendtovou pojem „stalinismus“?
Zmatečnost.
Dále se deklaruje i „povinnost stíhat válečné zločince“. V paragrafovém znění definované „rozhodné období“ (25. únor 1948 - 15. únor 1990), ani „doba nesvobody“ (1948 až 1990) to však neumožňují. (Takto vymezená „doba nesvobody“ navíc implikuje nesvobodnost voleb v roce 1990!) Zkoumané období musí začít před válkou a nesmí se vyhnout ani problematice restituujících arizátorů!
Paměť? Národa?
Název ústavu navozuje představu, že paměť národa spočívá (zcela? převážně?) v archivech bezpečnostních složek bývalého režimu. Neodbytně se vnucuje pocit, že tu je cosi podstatného opominuto: od národních výborů přes další nezmiňované politické organizace, podniková oddělení „zvláštních úkolů“ a kádrováky až po masovou účast na manifestacích a u voleb. Pak je tu ještě ten nešťastný „národ“ - pojem, mající obzvláště z minulosti tragické konotace. A normální, geneticky pestrý Středoevropan nemá ani dnes jistotu, zda by při trochu „čistší“ definici „národa“ nevypadl z kola ven.
Intermezzo.
Bude na místě prozkoumat východiska. Například: kdo se s čí minulostí má srovnávat? Má se každý vypořádat s minulostí sám, nebo zda to za něj udělá státní ústav? Má-li poznání minulosti splnit proponovaný účel, totiž zabránit jejímu opakování, musí tím bolestným procesem projít každý sám. Demokratický stát to za něj neudělá. Totalitní ano, ale nefunguje to. Přesto se mnozí nabízejí, že to za druhé (v jejich jménu!) udělají. Při diskusi se studenty na téma „agent Nohavica“ jsem se zájmem pozoroval jisté ustálení se na názoru, že vyrovnání s tím (a ublížil-li komu, pak i případné odpuštění) je věcí pouze těch, kterých se to přímo týká. Ti ostatní mají šetřit slinivku břišní a nepitvořit se moralistně. Nadějné!
Další otázka.
Další otázkou je, k čemu má prakticky vést vyrovnání s minulostí. Ke smíření, nebo k permanentní studené občanské válce? Smíření je obtížná, ale jediná důstojná a čestná cesta k míru. A ten, jak s prorockou důsažností v jednoduchosti řekl kdysi Jicchak Rabin, se dělá právě s nepřáteli. Všechno ostatní je příšerně nestabilní status quo. Hannah Arendtová hovoří o „banalitě (pachatelů) zla“. Masy jsou ohlupovány hledáním „hlavních viníků“ - a ono zlo bylo přitom umožněno činností, ještě více však nečinností právě těch mas. A ti hbití, kteří mají většinou důvod odvracet pozornost od své minulosti, iniciativně připravují masám pochoutku v podobě honu na ty „skutečné“ zločince, velké ryby. Hra stará jako lidstvo: najít náhradní viníky a vyvinit ty skutečné (a získat tak jejich nehynoucí vděk a hlasy ve volbách).
Svár teorie s praxí.
Důsledkem divokého zveřejňování („Cibulkových“) seznamů agentů počátkem devadesátých let bylo v praxi i to, že nástupnické zpravodajské služby měly nesmírně ztížené budování nových agenturních sítí. Nově získávaní spolupracovníci se ptávali: Jak mi zajistíte, že mé jméno nebude v budoucnu taktéž zveřejněno? Ředitel odboru bezpečnostních archivů MV Pavel Žáček však obhajuje ono divoké zveřejnění teoreticky postulovanou společenskou potřebou poznávání totalitní minulosti a jejího překonávání. Táže se naopak: Jakou logiku mělo převzetí agentů bývalé Státní bezpečnosti, které naverbovali i řídili příslušníci politické policie - a tudíž znali jejich identitu - novými polistopadovými službami? Bylo možné jim důvěřovat? A příslušníkům - řídícím orgánům? Chce-li se tedy někdo z minulosti poučit, lze ho pouze odkázat na velmi pragmatický přístup TGM k témuž palčivému problému při vzniku republiky v roce 1918. Z mocenského hlediska to nebylo přátelské převzetí státobezpečnostních složek, nicméně proběhlo bez skandálů.
Vděk podsvětí.
Zpravodajci soudí, že bez ohledu na společensko-ekonomické uspořádání či změny existují jisté stálé problematiky (terorismus, organizovaný zločin, nelegální obchod zbraněmi a drogami, šíření zbraní hromadného ničení) a v nich figurují podobné okruhy osob. Z nich zpravodajské služby rekrutují velmi omezený počet využitelných agentů. Jejich divoké zveřejnění přivítali povýtce pachatelé (normálním lidem nevadili, protože na ně nepráskali). Ředitel Žáček však přiznává, že více než tyto praktické důsledky je pro něj důležitější „charakter totalitního režimu a jeho politické policie, která využívala takzvané agenturně-důvěrnické sítě po všech liniích a problematikách; i ten organizační celek, řídící například rozpracování mezinárodního terorismu, byl nedílnou součástí StB, který při vší odlišnosti a rozdílnosti od jiných problematik, vycházel z povahy její činnosti coby opory komunistického režimu“. Má však kus pravdy v tom, že „z dnešního pohledu by mělo jít o překonaný problém. Dnes již máme dostatečný časový odstup, aby současná zpravodajská komunita využívala jiné zdroje informací než předlistopadové tajné spolupracovníky“.
Svět podle Senátu.
Zpět k návrhu zákona. I jeho paragrafované znění je silně zideologizované. Například v § 3 se uvádí: „Pronásledovanou není (pro účely tohoto zákona) osoba, která byla příslušníkem, pracovníkem anebo spolupracovníkem bezpečnostních složek státu anebo jiné zločinné a zavrženíhodné organizace založené na ideologii Komunistické strany Československa.“ Dlužno se navrhovatelů zeptat, zda pro účely tohoto zákona se popravení komunisté považují za zesnulé přirozenou smrtí? (Pak by ale bývalý režim nebyl tak zločinný?)
Pikantní jsou i propagandistické úkoly správního úřadu: v § 6 (s odkazem na ústavu a Základní listinu práv a svobod) se navrhuje, aby ústav „propagoval myšlenky svobody a obrany demokracie“. Stal by se, správní úřad, jakýmsi vykladačem ústavy. Pěkný hybrid!
Skandál.
Přestože mají navrhovatelé plná mluvidla „zločinných a zavrženíhodných organizací, založených na ideologii Komunistické strany Československa“, můžeme v návrhu zákona najít šokující paragraf, jímž Senát vymezuje požadovanou „bezúhonnost“ členů orgánu ústavu. Citace jsou otravné, ale zde se jim nevyhneme. V návrhu v § 10/1 totiž stojí: „Za bezúhonného se pro účely tohoto zákona považuje ten, kdo v době nesvobody nebyl členem anebo kandidátem KSČ, Komunistické strany Slovenska, vyšším funkcionářem Národní fronty, příslušníkem anebo zaměstnancem bezpečnostních složek státu, evidovaným spolupracovníkem bezpečnostních složek státu, příslušníkem Lidových milicí, absolventem vysokých škol a školení v SSSR.“ A v § 10/2: „Členové orgánu ústavu podepisují čestné prohlášení o tom, že nebyli a nejsou příslušníky, pracovníky anebo spolupracovníky jakékoli zpravodajské služby.“
Kádrovat!
V důvodové zprávě se - pro nevěřící Tomáše - zcela jasně a bezostyšně vysvětluje: „Bezúhonnost se pro účely tohoto zákona předpokládá v širším pojetí než v obecných normách. Vzhledem ke specifickým úkolům ÚPN je významné, aby u zodpovědných osob nemohl existovat ani stín podezření, že se na fungování komunistického režimu významně podílely anebo že jsou ovlivňovány některými bezpečnostními orgány či organizacemi.“ (Přitom § 10/2 se bůhvíproč týká pouze zpravodajců, nikoli policistů či vojáků!)
Svazáci vpřed!
Suma sumárum, členem orgánu ústavu může být jak „nižší funkcionář“ Národní fronty, tak jakkoli vysoce postavený funkcionář Socialistického svazu mládeže (SSM), pokud jinak vyhoví uvedeným podmínkám „bezúhonnosti“ (zde jsou uvozovky více než na místě!) - ale ne ten, kdo si čistý „kádrový profil“ pošpinil až členstvím ve zpravodajské službě demokratického státu (později členské země NATO)!
Sněmovní reparát.
Instituce schopná vyplodit takový legislativní potrat je „zadarmo drahá“. Nutno ocenit záchranáře ze sněmovny, kteří svými pozměňovacími návrhy (od zamítnutí návrhu až po jeho kompletní přepracování) vnesli do senátního návrhu závan zdravého rozumu. Nejvíce ran schytala dogmatika v preambuli. Další pozměňovací návrhy jsou vtipné: extrapolace rozhodné doby až k 8. listopadu 1620; nebo vypuštění zmínky o KSČ, když už není řeč o SSM; nebo naopak doplnění o SSM, ale i o Československou stranu lidovou, Československou stranu socialistickou, Stranu obrody a Stranu svobody.
Pryč s hybridem.
Ústavně-právní výbor navrhl zásadní změnu: vytvořit badatelský Ústav paměti národa, jemuž by byl podřízen samostatný správní úřad Archiv bezpečnostních složek. Podřízen, ale oddělen. Doba nesvobody zde začíná 30. zářím 1938. Spolehlivost a bezúhonnost jsou definovány lépe, ale nevyléčena zůstala ta svazácká skleróza (SSM)! Úlitbou výboru senátorům je ponechání přeideologizované preambule.
Debolševizace!
Obzvlášť je třeba vyzdvihnout a pochválit zásadní pozměňovací návrh poslankyně Kateřiny Jacques, který spočívá v nahrazení slov „paměti národa“ v názvu a v celém textu návrhu slovy „pro studium totalitních režimů“. Toto je rána bolševickému myšlení v kontextu ještě nenarozené normy! Ony se totiž ty totalitaristické příznaky vynoří občas na nečekaných místech, ale skutečný badatel, který chce skutečně poznat svoji skutečnou minulost, aby ji nemusel opakovat, si nemůže dát klapky na oči.
Shrnutí: skupinka zviditelněníchtivých senátorů se podepsala pod velmi pozoruhodný návrh zákona, jenž skuteční iniciátoři napsali tak, aby ovládli nově vzniklou instituci, do níž by byly fyzicky soustředěny všechny materiály bezpečnostních složek minulého režimu. Tím by se zhmotnila základní podmínka Orwellovy teze, že ovládnutím minulosti lze ovládnout přítomnost a potažmo i budoucnost.
Pokračující kombinace?
Polistopadové divoké zveřejnění seznamů agentů StB pomohlo mimo jiné zločineckému prostředí zbavit se práskačů a ztížilo podmínky práce novým zpravodajským službám. Ředitel Žáček však bez dalšího vysvětlování soudí, že „argument, že by zveřejnění agentů v roce 1992 bylo pokračující operativní kombinací StB, která měla zabránit jejich využití novou mocí, je sám o sobě dostatečně absurdní“. K tomu lze jen dodat, že každá dobrá kombinace (byť by se týkala převzetí a ovládnutí zpravodajských archívů) musí vypadat trochu absurdně. Sám bych to nedělal jinak.
Neskutečně drzé vynechání jakékoli zmínky o juniorce KSČ (SSM) v celém návrhu zákona je tak důsledné, že nemůže být náhodné. Tento jev na pozadí dosud „nedoceněné“ hyperaktivní role ÚV SSM kolem listopadu 1989 a v kontextu současných mocenských bojů znamená jediné: svazáci se derou ke svazkům!
Uměřenost!
Václav Klaus kdysi výstižně přirovnal bádání v minulosti ke zpětnému zrcátku v automobilu: je nutné, ale v přiměřené velikosti, aby nepřekrylo čelní sklo. Korektní vyrovnávání s minulostí má mít v životě společnosti své přiměřené místo, být v rozumném poměru k ostatním aspektům přítomnosti a budoucnosti - tedy zejména bezpečnosti a hospodárnosti. Nemůže proto patřit mezi společenské priority, zejména je-li prováděno současným stylem - ideologicky, účelově, výběrově a skandalizací.
Instituce navíc.
Když nastane problém, dobrý hospodář si zjistí, o co jde, co se s tím dá dělat, jak rychle a za kolik. Jsou-li problémy s včasným dodáváním korektních podkladů pro správní činnosti (lustrace, bezpečnostní prověrky a tak dále) z porůznu deponovaných bezpečnostních archivů, nebo s jejich mizernou „výtěžností“ (zřejmě problém fondů bývalé vojenské rozvědky), nechť nastanou okamžité a drastické personální změny! Je to lacinější, rychlejší a poučnější, než sestěhovávat svazky na jedno místo, nota bene vytvářet zbrusu novou instituci! A na historická bádání jsme přece také již institucionálně vybaveni! Mimochodem: kdyby se uzákonily pořádně inkviziční „kádrové předpoklady“ pro zaměstnance ústavu, asi by zel prázdnotou. Ti, co to chtějí dělat, by nesměli - a ti, co by to mohli dělat, mají rozum v hlavě.
Problémy, které mají být řešeny vznikem nové státní instituce, jsou tedy řešitelné jinak. Zdá se proto být nepochybné, že jedna z posledních věcí, kterou nyní potřebujeme, je direktivně řešit minulost státním „Institutem imeni Orvela“.
