V letech 1993–2001 jsem měl k dispozici služební automobil, protože s mou prací bylo spojeno cestování po republice – naší i k sousedům. Ke konci tohoto období jsem dělal měsíčně až osm tisíc kilometrů jen po naší zemi. To není málo.
Co platí o mně, neplatí asi o většině majitelů osobních automobilů: já zásadně stopaře beru. A to vždy, všude a stále. Byly to stovky lidí, kterým jsem pomohl. Z lidí, které jsem vezl, bezpečně polovina byli vojáci základní služby. A protože mě velmi zajímá, co se děje v této zemi, vyptával jsem se jich. V žádném případě nechci dokumentovat, co jsem všechno od záklaďáků slyšel, chci jen říct, že mé informace o „kasinech“ a dění v nich, jsou jiné než informace, které mají z „materiálů“ naši poslanci, jiné, než mají naši důstojníci, generálové štábu. Jiné, než má vláda. Vojáci mi nenuceně popisovali, co dělají denně osm pracovních hodin.
Dvěma slovy – jsem otřesen.
Potvrdilo se mi to, co říkám nějakých šest, sedm let – dnes nemůže být otázkou, zda armádu profesionalizovat, či ne. Otázka pouze zní: budeme mít profesionální armádu za dva, tři, čtyři či pět roků?
Pět až deset tisíc profesionálů s průměrným platem kolem 40 tisíc korun, lidí fyzicky a psychicky odolných, odborníků na likvidaci zla, kdekoli na této planetě (jsme součástí NATO!). Myslím, že by neměla být jiná otázka na pořadu dne. Já přece musím mít právo k tomu něco říct – i já se podílím každý měsíc na tom, že si Parlament dovolí do tohoto organizovaného chaosu vhodit už několik let více než 40 miliard korun ročně.
Chtějme co nejdřív profesionální armádu, na kterou konečně budeme hrdi, které si budeme vážit. Zaplaťme si ji. Svět nebude nikdy existovat bez armád, protože homo sapiens zůstane navěky takovým, jakým je, andělem i ďáblem zároveň.
Ti ubožáci naši politici nebudou dělat pochopitelně nic jiného než to, co chceme. O tom nepochybujme. V této otázce, věřte, by neměla trvat diskuse dlouho.
Radoslav Štědroň,
Ostrava
