Náš severní soused se chlubí svižným tempem ekonomického růstu. Přesto Poláci nijak zvlášť nebohatnou.
Naše ekonomika nepřetržitě roste již čtvrt století a je tak silná, že bez potíží zvládla i ekonomickou krizi let 2008 a 2009. To je tvrzení, kterým se Poláci rádi chlubí. S nadsázkou lze říci, že se podobně jako vítězství nad Rudou armádou v roce 1920 pomalu stává součástí národní mytologie.
Když se na polské statistiky podíváme kritickým okem, je zřejmé, že tu něco nesedí. Vysoký růst ekonomiky v domácí měně se jaksi nepromítá do mezinárodních statistik vedených v eurech či dolarech. O dohánění životní úrovně na západě Evropy mohou hovořit snad jen ti největší optimisté. Realita je taková, že Polsko zůstává nejchudší zemí visegrádské čtyřky. Naopak ho už předběhly tři pobaltské republiky.
Z našeho pohledu je zajímavé hlavně srovnání s Českem. Pokud použijeme čísla Eurostatu, tak na prahu krize v roce 2008 bylo Polsko na 62 procentech české úrovně HDP na obyvatele. V roce 2014 to dotáhlo na téměř 72 procent, ale pak se „něco“ zlomilo. Loni již Polsko spadlo na necelých 66 procent a letos to s ohledem na svižný růst u nás a posílení koruny bude ještě méně.
Odrazení investoři
Zkusme tedy zapátrat, kde přísloveční „soudruzi z Polské lidové republiky“ udělali chybu. Mírné oslabení kurzu zlotého vysvětluje jen malou část problému. Současná akcelerace růstu v Česku a na Slovensku je tažena hlavně přílivem zahraničního kapitálu. Ten se však v posledních letech Polsku spíše vyhýbá, protože investoři získávají (oprávněný) pocit, že nejsou v této zemi vítáni.
Národně konzervativní vláda strany Právo a spravedlnost zahraniční investory vytěsňuje pod tlakem, jak je patrné například z procesu „polonizace energetiky“, případně je dusí dodatečnými daněmi. Extrémním případem je loňské zavedení speciální daně pro banky a supermarkety. Jistě nebude náhoda, že právě v těchto dvou sektorech má vysoké zastoupení zahraniční kapitál.
Polsko: vláda vztyčeného prostředníku
Zadruhé tu máme politickou nestabilitu, která podnikání obecně nesvědčí. Čistky v soudnictví, omezování svobody médií a rostoucí napětí mezi Bruselem a Varšavou, to je už moc i pro otrlé byznysmeny. Ve srovnání s tím je Česko (navzdory osobě pravděpodobného vítěze příštích voleb a někdy až drsným metodám výběru daní) i Slovensko vedené levicovým populistou Robertem Ficem takřka rájem pro podnikání.
Politické krize odrazují nejen zahraniční investory, ale i ty domácí. Ekonom spolupracující s firmou PwC Witold Orlowski v únoru zmínil, že v polských podnikatelských kruzích panuje skleslá nálada, projevující se malou ochotou k investování do rozvoje firem. Opět nacházíme rozdíl oproti růstově naladěnému prostředí v Česku a na Slovensku.
Poláci v cizině
Varující je také nárůst státního či veřejného zadlužení. Zatímco většina nových členských zemí Evropské unie zvládá v posledních třech letech snižovat poměr dluhu k hrubému domácímu produktu, Polsko se vydalo opačným směrem. Výše dluhu vzrostla z 50 procent v roce 2014 na loňských 54 procent. Zadlužení mohlo být ještě vyšší, pokud by si vláda ve Varšavě nevypomohla v roce 2013 znárodněním úspor Poláků v penzijních fondech.
S jistou rezervou je zapotřebí brát i statistická čísla z jiné než ekonomické sféry. Polský statistický úřad tvrdí, že země má 38 milionů 433 tisíc obyvatel a tento počet je prý od roku 1993 víceméně stabilní. Pokud si čtenář dá tu práci a prostuduje demografickou publikaci tohoto úřadu, nalezne na straně 43 decentní zmínku, že 2,4 milionu Poláků odešlo za prací do zahraničí. Reálný počet obyvatel se tedy nachází někde okolo 36 milionů.
Pamětníci si možná vzpomenou na éru RVHP, kdy si statistici i šéfové firem vypomáhali takzvanou bulharskou konstantou. Pokud reálný výsledek nestál za mnoho, stačilo jej vynásobit vhodně zvolenou konstantou a byla z toho požadovaná hodnota. Polské statistiky začínají těmito praktikami z dob socialismu lehce zavánět.
Čtěte také:
