Nejdemokratičtější výstava Sebastiãa Salgada
Chtěl jsem zmapovat konec jedné epochy. Ukázat důstojnost lidí, kteří jsou v našem postindustriálním světě vytěsňováni stále více na okraj.
Brazilský fotograf Sebastião Salgado působí trochu jako člověk z jiného času. Svým idealismem a zápalem připomíná společenské reformátory předminulého století a svým stylem práce dokazuje, že rychlost stále ještě nemusí být jedinou hodnotou dnešní žurnalistiky. Na otázku ohledně svého nejnovějšího projektu Genesis reagoval slovy: „Pokud mi to zdraví dovolí, chtěl bych na něm pracovat dalších osm až deset let.“ V hlase jedenašedesátiletého fotografa nebyl ani nejmenší náznak ironie či nadsázky. Prostě konstatoval, jak se věci mají. Když chce práci udělat pořádně, potřebuje patřičný čas.
Když se před čtyřmi lety konala v Mánesu první výstava Sebastiãa Salgada v České republice, Josef Chuchma ji označil za nejvýznamnější fotografickou výstavu od sametové revoluce. Nyní k nám pražská Leica Gallery přivezla Salgada podruhé. Jde o výběr z jeho vůbec nejznámějšího fotografického cyklu Workers. Necelá stovka fotografií je tentokrát divákům prezentována dosti netradičním způsobem: ve vlaku, který bude do srpna putovat po České republice a posléze se přesune na Slovensko.
Nápad uspořádat výstavu ve vlaku byl podle ředitelky galerie Jany Bömerové jednak východiskem z nouze (galerie se loni na podzim musela vystěhovat ze své výstavní síně na Pražském hradě), zároveň však ambicí ukázat Salgadovy fotografie i lidem, kteří by se na výstavu do Prahy nedostali. Samotný Salgado si toto řešení na zahajovací tiskové konferenci velice pochvaloval: „Tohle je asi ten nejdemokratičtější možný způsob a já doufám, že i další výstavy budou moci být ukazovány tímto způsobem. Je to skvělý nápad.“
Salgado je původním povoláním ekonom s doktorátem z pařížské univerzity. K fotografii zběhl až poté, co několik let pracoval pro brazilské ministerstvo financí a pro britskou společnost International Coffee Organisation. Zlom v jeho životě znamenala služební cesta do Rwandy v roce 1971, na kterou si přibalil fotoaparát své manželky. „Fotky mi dávaly desetkrát víc radosti než mé ekonomické analýzy. Fotografie byla lepší cestou, jak proniknout do reality,“ vysvětlil v jednom rozhovoru. Dva roky po své návštěvě Afriky se dal na dráhu fotoreportéra na volné noze. Později prošel několika zpravodajskými agenturami, včetně legendární agentury Magnum, jejímž členem byl patnáct let. V roce 1994 založil vlastní agenturu Amazonas Images.
Vedle práce fotoreportéra zachycujícího aktuální dění (známé jsou například jeho snímky z atentátu na Ronalda Reagana) se Salgado od sedmdesátých let věnoval také dlouhodobějším projektům. Cyklus Workers, poprvé vystavený v roce 1992, například vznikal v průběhu šesti let v pětadvaceti zemích světa. Celý soubor, který vyšel i knižně, tvoří 250 snímků. „Kolik to bylo celkem negativů, netuším,“ řekl při návštěvě Prahy Salgado. „Fotím hodně, od rána do večera, ale filmy jsem nikdy nepočítal. Z jednoho filmu za něco stojí tak šest obrázků. Pak se dělají zkušební tisky a z těch vybíráme. K Workers mám asi 500 tisíc zkušebních tisků.“
Slavný válečný fotograf Robert Capa kdysi shrnul podstatu dokumentární fotografie do věty: „Když tvoje fotka není dost dobrá, tak nejsi dost blízko.“ Salgado tento problém rozhodně nemá. S lidmi, které fotografuje, často žije týdny i měsíce. Není pak jen dokumentaristou, člověkem z venku, ale do značné míry členem jejich komunity. Život dělníků a lidí manuálně pracujících si podle vlastních slov vybral proto, že chtěl zmapovat konec jedné epochy. Ukázat důstojnost lidí, kteří jsou v našem postindustriálním světě vytěsňováni stále více na okraj.
I když podmínky, ve kterých pracují, bychom mnohdy neváhali přirovnat k peklu, Salgado je ukazuje nikoliv jako oběti, ale jako lidi důstojně nesoucí svůj úděl. Nefotografuje otroky donucené k nelidské dřině, ale pracující, kteří i v krutých podmínkách, s nimiž se musejí potýkat, žijí svůj život. Mezi vystavenými fotografiemi není například jediná, která by někoho zachycovala ve chvíli slabosti a zoufalství. „Nechci být špatným svědomím lidí, kteří se mají lépe. Chci jen ukázat, jaká realita skutečně je,“ říká k tomu Salgado. „Často slýchám, že fotím minority, ale to není pravda. Já fotím majoritu, podmínky, ve kterých žije většina lidí na této planetě.“
Je otázkou, nakolik může sebelepší reportáž něco změnit a zda fotografie v dnešní přemedializované době neztrácí svou sílu. Salgado však v její moc nepřestává věřit: „Možná je to idealistický pohled, já ale věřím, že naše historie je historií našich snů a že můžeme snít o lepším světě.“
Sebastião Salgado: Workers do 31. července, www.lgp.cz
Vlak Českých drah, ve kterém jsou Salgadovy snímky vystaveny, v květnu navštívil Prahu, Hradec Králové, Olomouc a Ostravu. Začátkem června bude v Brně, poté se přesune do Jihlavy, Českých Budějovic a Českého Krumlova. V době karlovarského filmového festivalu bude k vidění v Karlových Varech a na závěr zamíří do Plzně, Ústí nad Labem a Uherského Hradiště.
