Stát znovu uvěřil tomu, že má být aktivistický, že ví, jak to dělat, že jeho posláním je řídit, nařizovat, zakazovat, stimulovat
Relevantních témat je v současnosti jistě více než dost, před byznysmeny na Business Breakfastu se mi zdá vhodné trochu obecněji promluvit o hospodářské politice, ne jen o konkrétních dílčích tématech, tak dramaticky diskutovaných v našem parlamentu. Přesto nevím, zda je to téma vhodné, zda se v dnešní chvíli historicky bezprecedentního ohrožení nás, Evropy a celé západní civilizace prostřednictvím Evropou iniciované, tolerované, ne-li dokonce přímo organizované masové migrace máme ještě takovýmto subtilním problémům vůbec věnovat. Před několika dny jsme s kolegou Weiglem vydali knížku s názvem Stěhování národů: stručný manuál k pochopení současné migrační krize.
Tato útlá knížka má i několik stránek věnovaných ekonomickému aspektu této mimořádné migrační vlny. Zcela rezolutně odmítáme, že Evropa tuto migraci potřebuje z důvodu posílení strany nabídky na trhu práce. Dnešních 23 milionů nezaměstnaných v EU (což je více než deset procent veškerých pracovních sil) neumožňuje říkat, že je v Evropě disponibilních pracovních sil málo. Nezaměstnanost ve výši deseti procent byla vždy v historii považována za dlouhodobě neudržitelnou tragédii, za velký ekonomický defekt degradující nemalé skupiny obyvatel.
Na trhu práce – díky rigiditě evropské pracovní legislativy a demotivačnímu charakteru evropské sociální politiky – v Evropě sice existuje nemalý strukturální problém, ale ten tito migranti určitě nevyřeší. Nevěřím svým uším, když slyším, že opačný názor zastává i současný prezident naší Hospodářské komory.
Nepostřehnutý trend
Teď k té slibované hospodářské politice. Devadesátá léta se nám – s odstupem dvou desetiletí – ukazují být jen jakousi zvláštností, mimořádností, unikátním historickým téměř excesem, vlastně naprostou výjimkou (ne-li úchylkou). Tehdy byl stát z celé řady evidentně neopakovatelných příčin (reaganovsko-thatcherovská revoluce a pád komunismu) výrazně oslaben. My jsme to mylně považovali za nastoupení zcela nového, a navíc již nezvratitelného, protože racionálního trendu. Čekali jsme případné oscilace kolem tohoto trendu, ale ne jeho změnu. Přesto u nás, v celé Evropě a na celém Západě tato změna nastala.
Současný návrat k trendu druhé poloviny 20. století, tedy k trendu stále narůstající role státu v ekonomice, je pro mnohé z nás, zejména pro nás, kteří jsme se v tomto ohledu velmi angažovali, smutný a bolestný. Navíc se obáváme, že mnozí tento staronový trend ještě nepostřehli. Přichází potichu, bez pádů režimů a jásání davů na náměstích. Neexistuje také žádný jednoduchý souhrnný ukazatel, který by tuto změnu agregovaně a kvantitativně vyjadřoval. Všechny parciální indikátory však míří jedním směrem, směrem vzhůru – ať už jde o míru zdanění, o stupeň státního přerozdělování, o počet úředníků (na všech úrovních veřejné správy), o množství a rozsah zákonů a dalších podobných předpisů, o počet institucí regulujících naše životy atd.
Úředník se opět stává rozhodujícím subjektem ekonomického života. Už je to většinou navíc úředník neviditelný a nedosažitelný, úředník sídlící ve vzdáleném Bruselu, který o lokálních podmínkách neví vůbec nic a ani o nich nic vědět nechce. Podnikatel musí stále větší část svého času věnovat úsilí „vypořádat se“ s tímto úředníkem – samozřejmě na úkor svého přirozeného úsilí o uspokojení spotřebitele.
Před dvěma desetiletími se musel podnikatel primárně starat o zisk, trápily ho daně a dostupnost úvěrů, pohyby měnového kurzu. Teď se – vedle všezasahující regulace – stávají zásadní věcí dotace, něco, co jsme hned po roce 1989 začali radikálně likvidovat. Byla to jedna z našich hlavních priorit, věděli jsme, že mají na ekonomiku ničivý dopad.
Nedávná zcela absurdní a pokrytecká konference o nijak nepotřebné záchraně lidstva před globálním oteplováním byla hojně navštívena světovým byznysem. Ten dobře ví, kam přijet. V minulosti se s despektem mluvívalo o tzv. vojensko-průmyslovém komplexu, dnes jeho roli zastoupil klimaticko-průmyslový komplex. Jeho zástupci tam přijeli právě kvůli státním (i nadstátním) dotacím a moc se těší na další miliardy do svých kapes.
O ničem jiném tato konference nebyla.
Zvrátit dnes probíhající etatizační tendence, které postupují nikoli přes přímou změnu vlastnických vztahů, ale prostřednictvím – do sebemenších detailů mířících – regulací, by vyžadovalo revoluci, nikoli pouhé parciální reformy. Vyžadovalo by to provést systémovou změnu. Je s kým ji udělat? A umožňuje to vůbec postdemokratický charakter dnešní EU, v níž se všechno strašně rychle ztratí či rozplyne v jejím zcela neprůhledném byrokratickém soukolí? Jsem v tomto ohledu poněkud pesimistický.
VŠe Je ZApoMeNuto
Makroekonomická, tedy měnová a fiskální, politika prodělala za poslední čtvrtstoletí zřetelný zvrat. Keynesiánství, tedy snaha regulací agregátní poptávky zabezpečovat ekonomický růst, je opět nepopiratelnou skutečností ekonomiky soudobého světa. Vypadalo to, že keynesiánství – v éře stagflace sedmdesátých let a ještě silněji na počátku devadesátých let – svou kredibilitu zcela ztratilo, ale po dalších dvaceti letech se nám vrátilo v plné síle. Už je vše zase zapomenuto.
Efekty těchto posunů hospodářské politiky jsou v Evropě velmi zřetelné. Stagnace se stala víceméně trvalým jevem, v minulosti obvyklé masivní konjunkturní oživení po krizi let 2008 až 2009 fakticky nenastalo. Dluhy států neúnosně narůstají (Česká republika měla letos v polovině roku dluh 41,7 procenta vůči HDP, nemohu si odpustit neříci, že v roce 1996 to bylo jen 9,6 procenta; EU jako celek má dnes dluh dvojnásobný – 86,8 procenta HDP a eurozóna 92,1 procenta). Crowding out neboli vytlačování aktivit soukromého sektoru sektorem státním (veřejným) je opět na vzestupu. Soukromý sektor proto čeká a ke zklamání politiků neinvestuje nebo neinvestuje dostatečně. Nadměrně vysoký nárůst množství peněz v ekonomice díky tzv. kvantitativnímu uvolňování nevede ani ke změně chování komerčního bankovního sektoru, ani k ozdravění ekonomiky. Banky dále nepůjčují či půjčují jen velmi opatrně. Nejradši státu.
Kvantitativní uvolňování (v peněžním sektoru) a deficitní financování (v sektoru fiskální politiky státu) jsou prováděny s ambicí nikoli podpořit ekonomický růst, ale vyloučit jakýkoli ekonomický krach či nezdar. Cílem je všechno – i to evidentně neživotné a neudržitelné – udržet nad vodou. To posiluje a do budoucna přenáší existující chybnou alokaci zdrojů. Jakýkoli schumpeterovský ozdravný proces „tvořivé destrukce“ je proto téměř vyloučen. Tím je ovšem vyloučeno i nastartování ekonomického růstu. Ten absentuje nikoli proto, že už se inovace a lidská invence vyčerpaly, což samozřejmě není pravda, nebo že už lidé všechno mají a nic dalšího nežádají, jak se nám věční odpůrci trhu snaží namluvit. Právě probíhající vánoční útok na obchodní centra to přesvědčivě popírá. Lidské potřeby jsou neukojitelné a jejich absence není příčinou ekonomické stagnace.
Regulační, v podstatě přímá, protože bodově působící hospodářská politika je jen málo vedena ekonomickou argumentací a ekonomickými kritérii. Naopak. Její podstatou a smyslem je vnášet do ekonomiky kritéria a pohledy neekonomické. Ta ekonomická poskytuje sám trh. Stát znovu uvěřil tomu, že má být aktivistický, že ví, jak to dělat, že jeho posláním je řídit, nařizovat, zakazovat, stimulovat, vnášet standardy, a místo soukromé sféry řadu ekonomických aktivit dokonce sám přímo realizovat. Například podpora informatiky, vzdělání, aplikace vědy atd. je velmi často pouhou svévolí a apriorismem, který žádný pozitivní efekt nepřináší. Více počítačů? Tablety do škol? Povinná mateřská školka? Více vysokoškoláků? To jsou mylné projekty, které na skutečně potřebné zásahy státu finanční prostředky ubírají.
Nedávno jsem dostal do ruky americkou studii, která na základě pečlivého studia dat přesvědčivě dokumentovala, že v USA každý rok přibývá taxikářů a číšníků (či číšnic) s vysokoškolským diplomem. U nás to nebude jiné.
Dnešní způsob provádění „hospodářské“ politiky není politikou hospodářskou, nýbrž politikou protihospodářskou. Je realizací záměrů státu (i bruselského nadstátu) vnášet do hospodářského světa neekonomické pohledy.
Je to důsledek dnešní doby, důsledek expanzivního státu a jeho ambicí regulovat lidské životy. Jenom vám přeji, aby to všechno vaše podnikání přežilo.
Současný návrat k trendu stále narůstající role státu v ekonomice je pro mnohé z nás, zejména pro nás, kteří jsme se v tomto ohledu velmi angažovali, smutný a bolestný.
O autorovi| VÁCLAV KLAUS, bývalý prezident Eeské republiky oee poednesená na konferenci Euro Business Breakfast 17. prosince 2015
