Nejen obyvatelé Evropy, ale i Číny a dalších rozvíjejících se trhů rychle stárnou
Jenny Françoisová nemá právě nejatraktivnější zaměstnání. Dvacet let dojíždí 45 minut do kanceláře pojišťovny Macif ve francouzském Agenu. Tam denně přepisuje data z formulářů do počítače. V nepříliš vzdálené budoucnosti by se ovšem Jenny a stovky tisíc jí podobných mohly v industrializovaném světě dívat na počátek 21. století jako na konec nádherné doby. Doby, kdy dokonce i průměrní pracovníci odcházeli do důchodu po padesátce v relativní pohodě ještě při síle. Díky štědrému francouzskému penzijnímu systému je osmapadesátiletá Jenny v „předdůchodové“ fázi. Poslední tři roky pracuje pouze dva dny v týdnu a pobírá měsíční plat odpovídající 1500 dolarů – tedy přes 70 procent své mzdy za práci na plný úvazek. Až jí bude šedesát, klesne její plat jen nepatrně. „Je to úžasný systém,“ tvrdí Jenny, „a myslím, že by na něj měl mít právo každý.“
Nižší životní úroveň.
Už je jisté, že systém bude k budoucím důchodcům ve Francii i jinde daleko méně štědrý. A mnoha lidem to začíná být jasné. K odvrácení hrozící finanční tísně schválil kabinet prezidenta Jacquese Chiraca v roce 2003 nová pravidla. Zaměstnanci musejí podle nich, aby měli nárok na důchod, pracovat déle. Vláda pak přestála celostátní vlnu stávek. Velké protestní akce se konaly také v Itálii a Německu poté, co tamní politici navrhli podobná opatření. Rovněž Finsko, Jižní Korea, Brazílie a Řecko se již rozhodly či navrhly snížit dávky, prodloužit věk odchodu do důchodu a zvýšit příspěvky pracujících na důchodové pojištění.
I přes volební nezdary japonský premiér Juničiró Koizumi stále slibuje, že prosadí, aby se do roku 2017 zvedlo důchodové pojištění ze čtrnácti procent platu na osmnáct procent a aby se důchody snížily ze současných 59 procent průměrné mzdy na 50 procent. V USA se rozbíhá politická debata o návrhu prezidenta George W. Bushe, aby zaměstnanci mohli ukládat část pojistného na sociální zabezpečení na osobní investiční účty. Střídmější sliby, týkající se důchodů, jsou pouze jedním z příznaků jedné z největších sociologických proměn v dějinách šedivějící generace „baby boomu“. Řady šedesátiletých a starších lidí se zvětšují o 1,9 procenta ročně – o 60 procent rychleji než celosvětová populace. V roce 1950 podporovalo jednoho člověka v důchodovém věku dvanáct lidí ve věku od patnácti do 64 let. Nyní je globální průměr devět. Podle Populační divize OSN bude tento poměr v polovině století pouze čtyři ku jedné. V té době počet starších lidí poprvé převýší počet dětí. Někteří ekonomové se bojí, že to povede k bídným důchodům a nižší životní úrovni.
Proto je pravděpodobné, že dojde k dalšímu snižování důchodových dávek. „Na penzi svých dětí nechci ani pomyslet,“ říká dvaasedmdesátiletá Lina Iulitaová, když hovoří o silně podfinancovaném italském systému a dodává,. „nebude do něho přicházet dost peněz.“ Ve městě Dormelettu na břehu jezera Maggiore, kde Lina žije, jsou kavárny nacpané seniory. Počet obyvatel města nad 75 let se od roku 1971 zdvojnásobil a je zde o třetinu méně dětí mladších šesti let. Některé místní školy a tělocvičny se zavřely, daří se však klubům důchodců.
Tento trend upoutal pozornost v Evropě a v Japonsku, kde počet obyvatel v aktivním věku letos klesne o 0,6 procenta. Předpokládá se, že do roku 2025 se počet obyvatel od patnácti do 64 let sníží ve Španělsku o 10,4 procenta, v Německu o 10,7 procenta, v Itálii o 14,8 procenta a v Japonsku o 15,7 procenta. Avšak stárnutí je stejně dramatické v rozvíjejících se trzích, jako je Čína – kde se očekává, že do roku 2020 bude žít 265 milionů pětašedesátníků – Rusko a Ukrajina. Západoevropští zaměstnavatelé nebudou moci počítat s tím, že Česká republika, Maďarsko a Polsko budou mít pořád velké zásoby levných pracovních sil: stárnou stejně rychle. Za 20 let už nebudou dynamičtí východoasijští tygři mladí. Průměrný věk v Jižní Koreji, Thajsku, na Tchaj-wanu, v Singapuru a Hongkongu bude 40 let. Indonésie, Indie, Brazílie, Mexiko a Filipíny se ještě dvě desítky let budou chlubit velkými, rostoucími zdroji pracovních sil. Jsou však na stejné demografické křivce a účinky stárnutí populace se u nich projeví o generaci nebo dvě později. „Stárnoucí pracovní síly jsou největším ekonomickým problémem, před nímž budou političtí činitelé stát v příštích dvaceti letech,“ tvrdí Monika Queisserová, odbornice na důchodovou problematiku v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).
Změnu vyvolávají tytéž základní faktory: klesající porodnost a rostoucí délka života. Oba faktory dokládají obrovský pokrok dvacátého století. Až na vzácné výjimky – jako je zbídačená subsaharská Afrika – snížily antikoncepce a lepší příležitosti pro ženy porodnost z pěti až šesti dětí u jedné ženy v padesátých letech minulého století na dnešní jedno nebo dvě děti. Za hodnotu, kdy je přírůstek obyvatel nulový, se považuje míra porodnosti 2,1. Pokroky dosažené ve zdravotnictví ve stejném období prodloužily celosvětově průměrnou délku života o plná dvě desetiletí na současných 66 let.
Kombinace zvýšené porodnosti, zdravější populace a menších rodin v celém poválečném období přinesla to, co ekonomové nazývají „ekonomickou dividendou“. Obrovskou, ojedinělou šanci pobídnout rychlý rozvoj v zemích se správnou prorůstovou politikou. Když příslušníci generace „baby boomu“ zaplavili trhy práce – nejprve na Západě a v Japonsku, potom v Latinské Americe a východní Asii –, dodali tím pracovní síly pro hospodářský vzestup. A poté co se stali rodiči, měli méně dětí. Takže dospělí měli více peněz na nákup zboží, služeb a na investice do vzdělání svých rodin.
Analytici a politici však začínají být posedlí odvrácenou stranou této historie. Co se stane, až „baby boom“ zestárne? To, jak úspěšně se tento přechod zvládne, by mohlo rozhodnout o vzestupu a pádu zemí a přetvořit globální ekonomiku. Růst má dvě klíčové složky: zvyšování počtu pracovních sil a produktivity. Jestliže státy nebudou schopny udržet počet pracovních sil – řekněme tak, že přesvědčí starší zaměstnance, aby odcházeli do důchodu později, přimějí ženy v domácnosti, aby si hledaly zaměstnání, nebo přijmou více přistěhovalců –, budou muset zvýšit produktivitu, aby udržely současný růst. To bude problém zvláště Evropy, kde od roku 1995 rostla produktivita v průměru jen o 1,3 procenta.
Tato měřítka dokazují, že USA jsou v relativně dobré kondici i přes trápení se sociálním zabezpečením a zdravotním pojištěním. Vzhledem k trochu vyšší míře porodnosti a každoročnímu náboru 900 tisíc legálních přistěhovalců by se měl do roku 2025 počet amerických obyvatel zvýšit z nynějších 285 milionů na 358. V příští čtvrtině století vzroste průměrný věk v USA jen o tři roky, na 39 let, a teprve potom se stárnutí Ameriky začne skutečně zrychlovat. Spojené státy mají také jeden z nejpestřejších důchodových systémů na světě, včetně sociálního zabezpečení, podnikových důchodů, plánů spoření 401(k), které se z velké části investují do akcií, a soukromého důchodového pojištění.
Země s insolventními penzijními systémy nebo nedostatečnými soukromými rezervami by se mohly ocitnout v „bezprecedentní společenské krizi,“ varuje generální tajemník OECD Donald J. Johnston. Analytikové tvrdí, že během jednoho nebo dvou desetiletí se penzijní zabezpečení v Evropě, Asii a Latinské Americe začne potýkat s vážnými finančními obtížemi. Někteří ekonomové se navíc obávají, že nedostatečné důchodové úspory povedou k nižší spotřebě a hodnotě majetku. McKinseyho globální institut předpovídá, že do roku 2024 se zvětšování finančního majetku domácností v USA, Evropě a Japonsku zpomalí z celkového současného ročního přírůstku 4,5 procenta na 1,3 procenta. To bude znamenat o 31 bilionů dolarů nižší majetek, než kdyby průměrný věk zůstal stejný. Diana Farrellová, ředitelka pro globální ekonomiku v McKinseyho institutu, tvrdí, že by pomohla vyšší produktivita. Ovšem bez radikálních změn v oblasti pracovních sil a důchodů by se produkce USA na dělníka musela zvýšit nejméně dvakrát více než o 2,6 procenta, o němž McKinseyho institut uvažuje pro příští desetiletí, a to zčásti proto, že pracující budou tvořit menší část populace. „Bylo by jich třeba o hodně víc, než můžeme rozumně očekávat,“ dodává Farrellová.
Profesor financí z Whartonské školy Jeremy J. Siegel konstatuje, že produktivita nebude stačit na to, aby se kompenzoval růst počtu důchodců. Většina penzí je nyní přizpůsobena spíše indexu mezd než inflaci „a mzdy mají tendenci růst s produktivitou,“ poznamenává. „Když se budou zvyšovat platy, lidé budou žádat vyšší důchody, takže je to v podstatě běh v kruhu.“ Siegel, známý zastánce investování do spolehlivých akcií s výhledem dlouhodobého růstu, je také zneklidněn tím, co se stane, až se budoucí důchodci pokusí ve velkém zlikvidovat své rezervy. Aby se hodnota majetku nepropadla, Siegel předpovídá, že do amerických akcií, realit a dluhopisů budou muset proudit značné investice z nových bohatých rozvíjejících se trhů, jako je Čína a Indie.
To, zda se takové scénáře uskuteční, se lze jen dohadovat. Vliv stárnutí na finanční trhy není dobře znám a předpovědi, jak bude ekonomika vypadat za tři roky, natož za tři desetiletí, jsou dosti obtížné. Jsou tací, kteří jsou přesvědčeni, že demografické změny bude moci kompenzovat jen o něco vyšší produktivita a že škarohlídi používají příliš pesimistické předpoklady nákladů na zdravotní péči. A když budou mít vlády dostatečnou politickou vůli, určitě budou moci udělat mnohé pro zmírnění sociálních a ekonomických dopadů. „Současná debata se většinou vede o důchodech a daních, ale je možné tahat i za jiné páky, aby se problém stal zvladatelnějším,“ uvádí Richard M. Samans, jeden z ředitelů Světového ekonomického fóra.
Budoucnost je teď.
Političtí činitelé od Stockholmu až po Soul a Santiago se snaží podporovat vkládání soukromých úspor do akciových a dluhopisových fondů, lákat mladé pracující přistěhovalce, hledat levnější způsoby péče o seniory a přesvědčovat podniky, aby si najímaly nebo držely starší pracovníky. Žádný z těchto přístupů není sám o sobě považován za faktické řešení: Německo by muselo více než zdvojnásobit počet 185 tisíc přistěhovalců přijímaných každý rok, aby kompenzovalo nižší porodnost, a množství přistěhovalců do Japonska, v současnosti pouhých 56 tisíc osob ročně, by se muselo zvýšit jedenáctkrát. A krácení penzí tak, aby se zajistila dlouhodobá solventnost, by znamenalo politickou sebevraždu. Velký význam by však mohla mít kombinace uvážlivých změn.
Rozvíjející se země s mladými a stále početnějšími obyvateli stojí před jinými otázkami. Například Indie je na cestě k tomu, aby během tří desetiletí počet jejích obyvatel dostihl a přesáhl 1,4 miliardy obyvatel Číny. Potíž je v tom, že 40 procent Indů přestává ve věku deseti let chodit do školy. Snahy o rozšíření školské soustavy by mohly rozhodnout o tom, zda Indie bude hospodářskou supervelmocí, nebo zda ponese břemeno největší populace chudých analfabetů na světě. Exploze vzdělané mládeže, která se teď v Íránu začleňuje do pracovního procesul, by mohla podpořit vzestup – nebo vyvolat politické střetnutí, když nebudou pracovní místa.
Proč se najednou věnuje taková pozornost demografickému trendu, který je evidentní celá desetiletí? Je to zčásti proto, že do mnoha zemí přichází budoucnost až teď. Malé továrny, stavební podniky a zdravotnická zařízení v Jižní Koreji a Japonsku, kde je silná kulturní averze k přistěhovalcům, se více spoléhají na „dočasné“ pracovníky z Filipín, Bangladéše a Vietnamu. Ve skutečnosti se tam z nich stávají stálí druhořadí občané. Státní podniky v severním průmyslovém pásu Číny se potýkají s tím, jak propouštět nepotřebné dělníky ve středním věku, když neexistuje žádná sociální záchranná síť, která by je podporovala.
V Evropě mezitím houfně odcházejí do důchodu příslušníci generace „baby boomu“, jako Francouzka Jenny Françoisová, první členové této generace dosáhnou 65 let až v roce 2011. Brzký odchod do důchodu podporuje většina státem financovaných evropských penzijních systémů. V současnosti přestává pracovat ve Francii 85,5 procenta dospělých ve věku 60 let a pouze 1,3 procenta pracuje po pětašedesátce. V Itálii 62 procent dospělých končí s prací ve věku 55 let. Porovnejme to s 47 procenty lidí v USA, kteří vydělávají mzdu nebo pobírají plat do 65 let, a s 55 procenty v Japonsku. Vzhledem ke stále vysoké míře nezaměstnanosti neexistovala naléhavá potřeba změny. „Mám pocit, že jsem pro práci v poměrně dobré formě, ale není jí dost pro všechny,“ konstatuje Uwe Bohn a nalévá si kávu ve svém bytě ve dvanáctém patře bezvýrazného berlínského věžáku. Jednašedesátiletý Bohn odešel do důchodu před čtyřmi lety poté, co ztratil místo ve stavebnictví a když se mu léta nedařilo najít stálou práci.
Strašlivá čísla.
Finanční tlaky a možný nedostatek pracovních sil v budoucnosti vybízejí k akci. Skupiny podnikatelů, odbory a vláda ve Francii začnou v únoru jednat o změnách pravidel brzkého odchodu do důchodu. „Musíme opravit základní stránky tohoto systému,“ uvádí Ernest-Antoine Seillière, předseda francouzské průmyslové investiční firmy Wendel Investissement a šéf francouzské zaměstnavatelské skupiny MEDEF.
Při prozíravé politice mohou být starší pracovníci pro ekonomiku dobrodiním, tvrdí gerontoložka Françoise Foretteová, předsedkyně Mezinárodního střediska pro dlouhověkost v Paříži. Výzkumy ukazují, že lepší zdravotní péče znamená, že staří zkušení pracovníci mohou být produktivní mnohem déle, zvláště když se budou školit, uvádí F. Foretteová. „A když budou lidé pracovat déle, nevznikne žádná důchodová bomba – ani v Evropě.“ Studie Světového ekonomického fóra, která má být zveřejněná na jeho výročním zasedání koncem ledna ve švýcarském Davosu, naznačuje, že nedostatek pracovních sil je řešitelný. Evropa a Japonsko by mohly kompenzovat úbytek pracujících tak, že by je nechávaly odcházet na odpočinek až v 65 letech a zvedly by také poměr pracujících žen a lidí ve věku kolem 25 let na úroveň USA.
Některé evropské země dělají pokroky. Nová finská vláda a podnikatelská politika zvyšují průměrný věk odchodu do důchodu. Italský výrobce domácích spotřebičů Indesit už nepřemlouvá starší pracovníky, aby odcházeli do důchodu brzy, a uvolňovali tak místo mladším. Místo toho učí personál ve věku nad 50 let ve svých sedmi italských továrnách novým dovednostem, jako je podnikové řízení a řízení zásobovacího řetězce. Program zatím probíhá hladce, uvádí ředitel Indesitu pro lidské zdroje Cesare Ranieri. Ocelářská firma Arcelor se sídlem v Luxemburgu, která do roku 1991 nabízela odchod do důchodu s 92 procenty mzdy ve věku 50 let, uvádí, že od té doby, co zvedla důchodový věk na 60 let, produktivita firmy vzrostla více než dvojnásobně. Mezi jiným zvedla platy starým zkušeným pracovníkům, kteří souhlasili s doškolením, a usnadnila jim práci na částečný úvazek. „Tato politika se ukázala jako úspěšná,“ poznamenává ředitel personální Arceloru Daniel Atlan.
To, co však skutečně vystrčilo stárnutí na vrchol globálního pořadu jednání, jsou zvětšující se fiskální propasti v USA, Evropě, Japonsku a jinde, které by se mohly prohloubit, až příslušníci generace „baby boomu“ odejdou do důchodu. Systém sociálního zabezpečení v USA je nastaven tak, aby zůstal solventní přinejmenším do roku 2042, kdežto situace v Evropě vypadá strašlivěji. Na rozdíl od USA, kde si většina občanů spoří na důchod také soukromě, ve velké části Evropy se až 90 procent pracujících spoléhá téměř výhradně na státem vyplácené důchody. Dávky jsou také vydatné. Například Rakousko zaručuje při odchodu do důchodu 93 procenta platu a Španělsko nabízí 94,7 procenta. Washingtonské Středisko pro strategická a mezinárodní studia varuje, že bez radikální změny se důchody a náklady na péči o starší osoby vyhoupnou v průmyslových zemích během 35 let z čtrnácti procent na osmnáct procent hrubého domácího produktu.
Zdá se, že světová veřejnost se naštěstí připravuje na snižování. Agentura Allensbach, provádějící průzkumy veřejného mínění, hlásí, že 89 procent Němců nevěří, že jsou jejich důchody zaručené, na rozdíl od 63 procent před deseti lety. Při průzkumech, které mezi dělníky od 25 let výše prováděla skupina Principal Financial Group z Des Moines, poskytující finanční služby, bylo zjištěno, že pouze 26 procent Francouzů a 18 procent Japonců věří, že jejich systém starobních důchodů bude v budoucnu vyplácet stejné dávky jako dnes.
Japonští dělníci, jako Jumiko Wada, to určitě nepopírají. „Staří lidé dnes dostávají docela dobrý důchod, takže nemají problém,“ tvrdí třicetiletý úředník v Točigi a dodává, „jsem zvědavý, kdo bude podporovat nás, až budeme staří.“ Šuniči Kudó, pětatřicetiletý obchodní zástupce nakladatelství vydávajícího mapy ve Fukuoce, říká, že souhlasí s Koizumiho plánem zvýšit vybírané pojistné a snížit důchodové dávky. „Bude to těžké a nelíbí se mi to, ale chápu, proč k tomu dochází,“ uzavírá Kudó.
Základní číselné údaje o demografickém profilu Japonska jsou odstrašující. Sedmnácti osobám z každé stovky obyvatel této země je přes 65 let a tento poměr se přiblíží 30 během patnácti let. Odhaduje se, že v letech 2005–2012 se bude počet pracovních sil v Japonsku snižovat zhruba o jedno procento ročně – a toto tempo se pak zrychlí. Ekonomové se obávají, že tvorbu nového bohatství v této zemi ztíží vedle vytváření stále větší díry v podfinancovaném japonském penzijním systému také úbytek dělníků a mladých rodin: potenciální roční tempo růstu Japonska klesne pod jedno procento, odhaduje hlavní ekonom Kendži Jumoto z výzkumného ústavu Japan Research Institute Ltd., ledaže se zvýší produktivita.
Fiskální nesnáze Japonska jsou tak vážné, že se těžko hledá alternativa k drastickým budoucím škrtům. V roce 1998 zvedl premiér Rjútaró Hašimoto příspěvky do důchodového pojištění a sociálního zabezpečení a daň z přidané hodnoty a zároveň snížil čistý příjem po srážce daně zhruba o 88 miliard dolarů neboli o 2,5 procenta. Od té doby japonská ekonomika už není stejná jako dříve. Léčba šokem je „receptem pro hospodářské poklesy“, tvrdí Jesper Koll, hlavní ekonom zabývající japonskými akciemi ve společnosti Merrill Lynch & Co. Tokio nyní plánuje, že do roku 2017 bude zvyšovat zatížení pracujících o mírnější 0,3 procenta HDP ročně. Bude to stačit na to, aby Japonsko mohlo plnit své závazky vůči důchodcům? Patrně nikoli, předpovídá Koll, ale japonští občané vydrží i tohle. „Částí řešení nakonec budou snížené smluvní závazky,“ konstatuje.
Podporování státem financovaných důchodů není zdaleka jedinou zkoumanou cestou. V rozvojových zemích jsou velkou módou spořitelní účty u soukromých ústavů. Před dvěma desetiletími měla každá latinskoamerická země systémy průběžného financování důchodů jako například sociální pojištění, ale byly štědřejší. Některé země vyplácely státním zaměstnancům, kteří odcházeli do důchodu po padesátce, plné platy až do konce života. Změnu přinesly rostoucí rozpočtové schodky. V roce 1981 nahradilo Chile svůj státem financovaný systém důchodovými účty financovanými dělníky a vedenými soukromými firmami. Na naléhání Světové banky, aby udělaly totéž, zavedlo jedenáct dalších latinskoamerických zemí podobné prvky. Tento trend se rozšířil i ve východní Evropě. Účinky byly obrovské. Chile zvládlo velký fiskální deficit v rozpočtu, mobilizovalo aktiva penzijních fondů ve výši 49 miliard dolarů, aby podnikům i vládám usnadnilo financování investic do místní měny s nabídkami obligací a většina pracujících má nějaké důchodové dávky. Podobných výsledků bylo dosaženo v Mexiku a dalších latinskoamerických zemích.
Privatizace sama o sobě není žádný všelék. Novým zaměstnancům účtují soukromí podnikatelé poplatky, které často spolknou čtvrtinu peněz pracovníků – což podněcuje volání po tom, aby se stanovily limity poplatků a zavedla se větší regulace. Soukromé fondy také nechávají mnoho dělníků prakticky bez pojištění, a sice buď protože moc nepřispívají, nebo pracují v takzvaném neformálním sektoru malých, neregistrovaných podniků. Z 32,6 milionu účtů v Mexiku je aktivních pouze 38 procent, na které chodí měsíční vklady od dělníků, zaměstnavatelů a vlády. Z celkového počtu 68 milionů dělníků v Brazílii pracuje 56 procent v neformální ekonomice a kromě vlastních úspor nemají žádné důchody. A co víc, důchodový systém pracovníků soukromého sektoru už má každý rok schodek devět miliard dolarů. Pokud jde o 1,2 miliony brazilských státních zaměstnanců, pořád ještě pobírají vydatné dávky a odcházejí do důchodu brzy. Avšak státem financovaný systém má deficity ve výši deset miliard dolarů a státní zaměstnanci zmařili pokusy o snížení.
Také zkušenosti Argentiny ukazují, že privatizované systémy mohou ve špatně řízené ekonomice nechat starší osoby na holičkách. V rámci reorganizace nesolventního státního důchodového systému odstartovala Argentina v roce 1994 program spoléhající se na fondy spravované jedenácti soukromými firmami. Do nového systému se zapsalo zhruba 65 procent ze 14,5 milionu argentinských pracujících. Pro mnoho lidí byla devadesátá léta 20. století jako „jaro – čas velkých nadějí,“ říká María Rosa Febrerová, devětačtyřicetiletá ředitelka střediska denní péče, která je ráda, že do soukromého systému neinvestovala. Zatímco hromady papíru šustí pod stropním ventilátorem v její spartánské, vlhké kanceláři, Febrerová se upřeně dívá na turistické plakáty s idylickými zasněženými vrcholky patagonských hor. „Fondy slibovaly obrovské penze a dokonalé výslužné. Hodně lidí si ten sen koupilo.“ Kabinet bohužel fondy přinutil, aby investovaly dvě třetiny svého majetku do vládních obligací. Jejich hodnota prudce klesla po finanční krizi v roce 2001, kdy Buenos Aires donutilo fondy, aby obligace vyměnily za nové diskontované papíry, a potom nesplatilo vůbec nic. Vláda také snížila své příspěvky do penzijních programů.
Naléhavé potřeby.
V současnosti se Argentina snaží podporovat vyšší příspěvky do soukromých fondů tím, že nabízí další výměnu pohledávek, pomocí níž by se měla obnovit část aktiv fondů. Argentinci o tom samozřejmě pochybují. „Celý systém je špatně řízený a naprosto zkorumpovaný,“ tvrdí devětasedmdesátiletá vdova Marina Amorová, která sotva vychází s měsíční rentou 104 dolarů, kterou pobírá v nezměněné výši od té doby, co její manžel odešel v roce 1989 do důchodu, když předtím 40 let přispíval do státního penzijního systému. „Nikdo už jim nevěří. Myslím, že už není moc lidí, kteří doufají, že budou moci odejít do penze.“
Poskytnout zajištění starším osobám je zvláště naléhavým úkolem ve dvou nejlidnatějších zemích světa: Indii a Číně. Důchod má pouze jedenáct procent Indů, převážně státních zaměstnanců a bohatých lidí. Vzhledem k tomu, že obyvatelstvo je mladé a rodiny relativně velké, mnoho starších osob může pořád ještě počítat s tím, že je budou podporovat jejich děti. V Číně tomu tak není. V roce 2030 budou na jednoho důchodce připadat jen dva lidé v aktivním věku. Přesto má důchody či zdravotní pojištění financované vládou nebo podniky pouhých 20 procent pracujících.
Penzijní a zdravotní reforma. Pozdější odchod do důchodu. Vyšší produktivita. Liberálnější přistěhovalectví. Vlády a podniky na celém světě hledají tvůrčí politiku v každé z těchto oblastí, zatímco se vypořádávají s nejhlubšími společenskými přeměnami v dějinách. „Všechny tyto problémy se v současnosti řeší nesoustavně,“ konstatuje Ladan Manteghiová, ředitelka pro mezinárodní otázky v centru pro globální stárnutí při Asociaci osob v důchodovém věku (AARP). To všechno jsou velké úkoly – při jejich řešení se rozhodne o tom, zda světová ekonomika, která dosáhla tak ohromujícího pokroku v mladistvém 20. století, bude i nadále prosperovat, až bude vyzrávat v 21. století.
ČÍNA
Velká čínská změť
Paní Wang, jednapadesátiletá rodačka z městečka Chou-ma v provincii Šan-si, odešla loni do důchodu poté, co více než dvě desítky let vyučovala na základních školách. Přestože jí bývalý zaměstnavatel, 5. úřad ministerstva železnic, vyplácí důchod ve výši 60 dolarů měsíčně, ke spokojenosti má daleko. Její důchod je odvozen ze čtrnácti let zaměstnání, nikoli z 24 roků, které skutečně odpracovala, protože z dřívějšího učitelského povolání nemá doklady. Peníze jí sotva stačí na jídlo, nemluvě o lécích v případě občasného nachlazení nebo jiné nemoci. „Nejsem spokojená,“ přiznává paní Wang, která odmítla uvést své celé jméno.
Svízelný život této důchodkyně je pouze příkladem obrovských úkolů, které stojí před rychle stárnoucí, ale dosud relativně chudou Čínou. Jednou z hlavních příčin problému je politika, která zakazuje většině rodin mít více než jedno dítě. Mnoho dnešních čínských rodin čelí tomu, čemu se všeobecně říká „jev 4-2-1“. Tedy čtyři prarodiče a dva rodiče, oba z rodin s jedním dítětem. Zhruba čtrnácti procentům obyvatel kontinentální Číny už je přes 60 let – toto procento vzroste během 25 let přibližně na čtvrtinu, a Čína tak bude mít na starosti nejstarší populaci na světě.
Krize vyvrcholí v roce 2030, kdy se počet pracujících na každého důchodce scvrkne z dnešních tří na dva. V zemi, kde je roční příjem na hlavu pouze jeden tisíc dolarů, je to zneklidňující perspektiva. Většina dalších zemí dosáhla srovnatelných úrovní stárnutí při třikrát vyšších průměrných příjmech, uvádí Che Pching, ředitel Národního ústavu sociálního pojištění v Pekingu. „Čína není bohatou zemí, ani když naše obyvatelstvo stárne,“ dodává.
Čínská vláda nesedí s rukama v klíně. V roce 2000 začala reformovat svůj systém průběžného financování důchodů, který kryl zejména státní zaměstnance a pracovníky státních podniků, ve prospěch programu individuálních účtů, o němž doufá, že bude udržitelnější. Ze všech pracujících je nyní pojištěno pouze 20 procent. A peněz není dost. Celostátní penzijní systém má deficit 6,2 miliardy dolarů, který by se podle Asijské rozvojové banky mohl do roku 2033 vyšplhat na 53,3 miliardy dolarů. Většina provinčních důchodových programů je také ve schodku.
Problém ještě více zamotává stále mobilnější čínské obyvatelstvo. Odhadovaných sto milionů migrujících dělníků není schopno se napojit na své penzijní fondy, když se přemístí do nového zaměstnání. Čína musí přejít na systém přenositelných důchodů, tvrdí Che z Národního ústavu sociálního pojištění, který působí jako poradce ministerstva práce a sociálního zabezpečení v této problematice. Jiní analytikové navrhují, aby bylo možné státní důchody – nyní financované z příspěvků zaměstnavatelů, zaměstnanců a ministerstvem financí a z výnosů státní loterie – investovat do většího fondu aktiv včetně zahraničních akcií a podniků působících v místní infrastruktuře. V současnosti jsou tyto peníze většinou vázané ve státních dluhopisech a na bankovních vkladech s nízkými výnosy.
Uvažuje se o radikálnějších opatřeních. Je pravděpodobné, že Čína bude postupně zvedat důchodový věk, který je teď u žen 55 a u mužů 60 let, na 65 let v roce 2030. A mohla by ještě více uvolnit politiku jednoho dítěte. Nicméně i těm, kteří mají jako paní Wang dvě děti, dělá budoucnost starosti. Obě její děti pracují ve stejném 5. úřadě ministerstva železnic, kde těžce pracovala ona i další rodinní příslušníci. Ovšem, jak paní Wang referuje, churavějící zaměstnavatel vyplácí mzdy s několikaměsíčním zpožděním. „Uvažuji o tom, že si najdu jiné zaměstnání. Mohla bych pracovat jako kuchařka pro stavební dělníky, ale vím, že to bude velmi vyčerpávající,“ dodává.
Dexter Roberts, Peking. BusinessWeek
FINSKO
Do důchodu? Stále více Finů se rozmýšlí.
V jezerní oblasti Finska je pozdní léto. Skupina dvaceti devětapadesátníků si v dobré náladě hoví v sauně v zalesněném rekreačním středisku a občas si skočí do ledového jezera. Stárnoucí papírenské dělníky pozval druhý největší výrobce papíru v Evropě UPM druhý rok za sebou na dvoudenní rekreaci. Ne, není to předehra k důchodu. UPM rozmazluje členy této skupinu výborným jídlem a přednáškami o zdraví, pružnými pracovními programy a přeškolováním v naději, že všichni budou pracovat až do 65 let, ne-li déle. Starší zaměstnanci jsou vyzýváni, aby učili mladší a předávali jim profesní znalosti, které se neobjevují v knihách ani v příručkách. „Cílem je zajistit, aby se jim v práci líbilo,“ uvádí Turkka Heinelo, personální ředitel papírny UPM v Tervasaari, a poznamenává, že večery na rekreaci završují rundy kvalitního koňaku.
Finsko razí cestu revoluci v postojích vůči starším pracovníkům. Musí: 2,3 milionu pracovních sil této severské země stárne tak rychle, že odborníci předpovídají, že se jejich počet v příštích patnácti letech sníží o 900 tisíc a v mnoha odvětvích bude už v roce 2010 zoufalý nedostatek pracovníků. V závodě UPM ve Valkeakoski dvě stě z 820 pracovníků dosáhne během pěti let důchodového věku. Hrozí nebezpečí, že takový exodus způsobí ztrátu odborných znalostí, což by mohlo uškodit výkonu podniku. Ten zvýšil věk odchodu do důchodu z 56,6 roku v roce 1997 na 59 let v roce 2004 a jeho cílem je, aby v roce 2005 bylo touto hranicí 60 let.
Schyluje se k tomu, že prudký demografický zvrat zasadí Finsku dvojí ránu – v příštích patnácti letech vyžene náklady na důchody vzhůru a zmenší zásobu lidí v produktivním věku o ohromujících 40 procent. Ekonomové varují, že vysoce rostoucí finská ekonomika, s odhadovaným růstem 3,1 procenta v roce 2004, by mohla začít rychle za Evropou zaostávat, protože kdyby se nic neudělalo, její průměrný růst by byl pouze jednoprocentní. „Když budou lidé odcházet do důchodu v 57 letech, do deseti roků bude země daleko méně konkurenceschopná,“ tvrdí Patrik Andersson, ekonom Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a autor nedávno vydané zprávy o finské politice týkající se problematiky stárnutí.
Vláda se však usilovně snaží být stále krok před demografickou křivkou. V roce 1996 změnila politiku, pomocí níž celá desetiletí podporovala brzký odchod do důchodu, tedy politiku používanou v celé Evropě na pomoc restrukturaci průmyslu a snížení vysokých úrovní nezaměstnanosti. Tento program zatížil zemi břemenem v podobě průměrného věku odchodu do penze v 56 letech a závratných výdajů na důchody. V roce 1998 zvláštní vládní komise odstartovala ambiciózní Národní program pro stárnoucí pracovníky zahrnující 40 plánů určených ke zvýšení počtu osob ve věku 55–64 let v řadách pracovních sil a k odstranění společenské předpojatosti vůči starším dělníkům. Od 1. ledna dostávají ti pracovníci, kteří odcházejí do důchodu v 65 letech, penze o celých 40 procent vyšší, než kdyby bývali přestali pracovat ve věku 62 let.
Po sedmi letech dávají ekonomové Finsko za příklad země, která je nejúspěšnější při přesvědčování dělníků, aby na svých místech pracovali déle. Průměrný věk odchodu do důchodu ve Finsku se z 56,6 roku v roce 1997 přiblížil 59 letům v roce 2004 a zaměstnanost osob ve věku 55–64 let prudce vzrostla z 36 procent téměř na 50 procent, což je jeden z největších přírůstků v Evropské unii.
Nepochybně i Finsko čeká ještě hodně práce. Avšak procitnutí pobídlo podniky, aby začaly jako nikdy předtím experimentovat, jak by mohly co nejlépe využít své starší pracovníky. Oras Ltd., výrobce elektronických kohoutků a ventilů s 1300 zaměstnanci, přesvědčil dělníky, aby ve svých pracovních místech zůstávali déle, když jim každý rok poskytl zvláštní dny pracovního volna, a sice od čtyř dnů navíc ve věku 55 let až do 25 dnů pro dělníky od 63 let výše. Starším dělníkům to dalo podnět k tomu, aby odložili odchod na odpočinek a jejich nemocnost klesla na nejnižší úroveň mezi všemi zaměstnanci. „Pracovní volno starších dělníků je pro nás výhodné, i když se odchod do penze odloží pouze o jediný rok,“ tvrdí Merja Helkela, personální instruktor Orasu, a poznamenává, že se od podniků vyžaduje, aby na důchody těch pracovníků, kteří odcházejí do penze dříve než v 63 letech, vydatně přispívaly. Také helsinská stavební firma YIT Group vybízí pracovníky ve věku 55–64 let, aby přecházeli na méně fyzicky náročná místa a působili jako instruktoři. „Říkáme jim: zůstaňte prosím u nás, ale buďte připraveni na nové úkoly,“ říká Leena Lomakkaová, viceprezidentka YIT pro lidské zdroje. Pro mnoho Finů je to lákavější než zlaté hodinky.
Gail Edmondson, Helsinki. BusinessWeek
Indie:
Země zběhlých školáků?
Zatímco si zbytek světa dělá starosti s hospodářskými dopady stárnutí obyvatelstva, zemí, která bude stále mladší, je Indie. Jedna miliarda jejích obyvatel se do roku 2050 rozroste na 1,57 miliardy. Podle indického statistického úřadu je 40 procentům obyvatel méně než 18 let a v roce 2015 bude 55 procentům méně než 20. Vypadá to, že bude spousta pilných včeliček, aby se vyplnil příslib, že se v příštích dvou desetiletích z Indie stane velmoc v oblasti služeb a výroby.
Špatná zpráva je, že by Indie mohla svou demografickou výhodu snadno promarnit. Přes úspěch několika škol světové úrovně, jako jsou indické technologické instituty, je indická vzdělávací soustava jako celek v bezútěšném stavu. Indie vynakládá na školství pouze 3,5 procenta svého hrubého domácího produktu, o hodně méně než v Číně, kde je to osm procent. Většina z jednoho milionu indických škol je ve státních rukou a je nekvalitní. „Učitelé jen posedávají a klábosí a moje dítě se nic nenaučilo,“ konstatuje Sasikala Nadarová, manželka bombajského rybáře, která chce svou čtyřletou dceru převést do soukromé školy bez ohledu na náklady. Ministerstvo školství uvádí, že se na základní školy zapisuje 96 procent indických dětí, ale ve věku deseti let už do školy nechodí asi 40 procent z nich. Střední školu dokončí jen o něco více než třetina studentů.
Bez mnohem rozsáhlejší zásoby vzdělané mládeže se může stát, že se úspěchy Indie v oblasti softwaru a výroby vypaří. „Žádná země nemůže přežít, když její mládež ztratí důvěru ve svou budoucnost,“ tvrdí Vivek Paul, místopředseda přední indické softwarové firmy Wipro Ltd. Podle studie McKinseyho institutu a Konfederace indického průmyslu z roku 2004 o vývozu indických výrobků bude tato země v příštím desetiletí potřebovat každý rok 1,5 milionu vzdělaných techniků – dvakrát tolik, než kolik jich školí v současnosti –, aby mohla zvýšit vývoz svých výrobků z hodnoty 40 miliard dolarů ročně na 300 miliard dolarů, tedy množství, které vyváží Čína.
Vláda pomalu reaguje. Zavedla loni povinnou školní docházku pro všechny děti do čtrnácti let a slíbila, že zdvojnásobí výdaje na školství na šest procent HDP. Nadace Azima Premjiho realizovala v roce 2004 stimulační plán, v jehož rámci státní školy s nejlepší docházkou studentů a učitelů a s největším zlepšením v prospěchu získávají pět set dolarů. Jiní, jako například Madhav Chavan, spoluzakladatel vzdělávací neziskové organizace Pratham, rozvíjejí vesnická sdružení rodičů a učitelů, aby zkvalitnili státní školy. „Pokouším se změnit obrovský, zakořeněný systém,“ říká Chavan. Když se jemu a dalším nepodaří provést radikální změny, tento systém může promrhat své největší bohatství.
Manjeet Kripalani, Bombaj. BusinessWeek
Cpyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek