Všichni ti neschopní populisté aspoň nevydávají protijedoucí lokomotivu za světlo na konci tunelu
Strašení populisty, kteří se nyní nejen v USA, ale i v Evropě derou k moci a hodlají rozbít Evropskou unii, je dnes žhavým tématem. Přitom všichni politologové a ekonomičtí analytici, kteří cítí potřebu vyjadřovat se k tomuto problému, opomíjejí dost podstatnou záležitost.
“e se EU rozbíjí i bez populistů sama vlastní neschopností pojmenovávat a řešit podstatné příčiny své nekončící krize.
Až se v pondělí na stáncích objeví toto vydání týdeníku Euro, bude v Itálii po ústavním referendu, které je dosud líčeno jako hrozba pádu současné vlády a předčasných voleb, v nichž by mohl vyhrát protievropský televizní bavič Beppe Grillo. Ne že by v takovém případě nenastal v Evropě slušný poprask. Ale Itálie je a bude časovanou bombou pod chátrající konstrukcí eurozóny, aš už dopadne referendum jakkoli. Tamní bankovní sektor je prostě v maléru neboli plajte. Zatížení špatnými a dnes nedobytnými úvěry dusí banky, které nejenom nejsou schopny financovat ekonomiku a roztáčet její kola, ale objektivně existenčně ohrožují celý finanční sektor. Vláda nedokáže banky sanovat na svůj účet, protože je předlužená a hlavně jí to zakazují po kyperské krizi pravidla evropské bankovní unie, podle nichž musejí banky doplnit kapitál buď vydáním nových akcií, nebo oškubáním svých střadatelů. Že by firmy jako Eni, Pirelli nebo Fiat přišly o své peníze na bankovních účtech? Směšná představa. Vláda, která by něco takového dopustila, by nepřežila dalších deset minut.
To, nad čím ještě nedávno evropští politici jásali jako nad úžasným výdobytkem evropské integrace, která dokáže nalézt společné řešení bankovních krizí v eurozóně, se hned na první pokus ukazuje jako fatálně nefunkční nástroj, který způsobí více škody než užitku. A tak to zase nakonec, bez ohledu na to, kdo bude v Itálii vládnout, zaplatí Evropská centrální banka penězi, které si k tomu účelu natiskne. A všichni budou předstírat, že nesplácené a nevymožitelné dluhy transformované finančními nástroji na nějaké dluhopisy zaparkované v ECB budou někdy v budoucnu v plné výši dlužníky uhrazeny.
Když tuhle pohádku ovčí babičky žerou voliči v případě řeckých dluhů už sedm let, co by nezkousli ještě jednou to samé se špagetovou příchutí. Ale ono to má háček jako na vorvaně: dluhy se totiž platit musejí. Dříve, nebo později.
Žádná směrnice EU, žádný nový integrační projekt nic nezmění na tom, že staré zlaté pravidlo říkající, že oběd zadarmo neexistuje, prostě platilo, platí a platit bude. Přesun dluhů italských bank do ECB pak neznamená nic jiného, než že podstatnou část za Italy nakonec jednou zaplatí Němci. A ten přesun se s vysokou pravděpodobností bude muset odehrávat v období před volbami do Bundestagu. A kdo přijde po Řecku a Itálii?
Kdyby to alespoň pomohlo na Apeninském poloostrově k nastartování růstu a k vytváření nových pracovních míst. Ale to se nestane, protože měnová politika ECB bude muset přitvrzovat navzdory tomu, že to na jihu bude nepříjemně bolet. Pomohlo by jen koordinované a asistované vystoupení z eurozóny a návrat k plynule devalvující liře doprovázený strukturálními reformami ušitými italskou vládou Italům na míru. K tomu ale nedojde. Jenže může se pak někdo divit, že lidé volí populisty, kteří sice nejspíše nejsou dost kompetentní k léčení akutní choroby, ale alespoň nelžou a nevykládají cosi o světlech na konci tunelu, když každý ví, že jsou to reflektory protijedoucí lokomotivy?
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
