Jasné je pouze to, že na celoročním základě se bude HDP pohybovat v záporných hodnotách, protože na to, aby se celkový výkon oproti roku 2012 posunul do zóny „černé nuly“, to by se musel stát zázrak, a ty se zpravidla nedějí. Ostatně i druhé čtvrtletí bylo v meziročním srovnání v docela hlubokém záporu -1,2 procenta HDP.
Horší meziroční čísla ze zemí, jež netrpí dlužnickými problémy, mělo jenom Holandsko. Ostatně Holandsko a Finsko jsou opravdu zajímavé v tom, že ačkoli si obě země udržely velmi dobré postavení v očích věřitelů a nejvyšší rating, financují se skoro zadarmo, jejich ekonomický výkon je srovnatelně bídný jako v Česku. A na to se stojí podívat trochu víc zblízka, ale jindy a jinde.
Odeznívající recese v Unii
K umírněnému optimismu, pokud jde o konec recese, mě vede především fakt, že ta zjevně odeznívá i v Unii jako celku. Německo a překvapivě i Francie reportují dobrá až - v případě Francie - překvapivě dobrá mezikvartální čísla (plus 0,7 procenta Německo a 0,5 procenta Francie). V případě Španělska a Itálie stejné srovnání vyvolává naději, že jsou již velmi blízko dna. Tyhle čtyři země se přitom podílejí na celkovém HDP Unie tak výrazně, že jakmile se dostanou všechny do kladné zóny, budou důvody k naději mnohem robustnější.
V českém případě, kde se o obrat zasloužil klasický tahoun naší ekonomiky zahraniční obchod, bude tenhle „test čtyř“ sloužit sice nepřímo, ale podle mého názoru docela spolehlivě, jako akcelerátor dalších složek poptávky. Nepřímo proto, že nejen my, ale i všichni naši sousedé jsou s různou intenzitou a míněno bez urážky víceméně ekonomickými satelity Německa.
Francouzko-německý tandem je známá věc, a propojenost románských zemí také. Takže když skončí recese v Itálie a ve Španělsku, oživení ve Francii zapustí pevnější kořeny a německá domácí poptávka nadále poroste, bude nejen tam, ale i v celé Evropě veseleji. Kdo chce být optimistou, dívá se na Portugalsko, které bylo v recesi o dost hlubší než Španělsko nebo Itálie, a druhé čtvrtletí s mezikvartálním růstem HDP o 1,1 procenta jej vyneslo do čela evropského peletonu. Tedy ne že bychom dobré zprávy nepotřebovali jako sůl, tady i tam.
Opatrné domácnosti i firmy
Ještě bude čas se s odstupem a nevzrušeně podívat na to, kde se staly chyby v makroekonomické politice, a co si z těch šesti mizerných kvartálů odnést do budoucna. Jedna lekce by tady byla po ruce hned. Ukazuje se, že české domácnosti, ale i firmy jsou opravdu opatrné, což je v principu dobře, jen je potřeba to vnímat a počítat s citlivou reakcí na hospodářsko-politická opatření předem. Pokud v něčem opravdu excelovala minulá koalice, pak to bylo v šíření negativních očekávání. V tom je její historický přínos, že tohle se opravdu nedá dělat bez následků, a je třeba se tomu téměř za každou cenu vyhnout.
Vláda, ať už bude jakákoli, dostane svých „prvních sto dní“ podle všeho brzy, tedy období její hyperaktivity bude spadat do velmi raných a mimořádně křehkých fází oživení. Žádná vláda nepochybně nebude veřejné výdaje škrtit, toho bych se opravdu nebál. Ale jen opravdové spolčení hlupců by se ve svých prvních sto dnech pustilo do daňových experimentů na firmách či obyvatelstvu, a znovu spustilo lavinu pochmurných emocí ohledně budoucnosti. Stará lékařská zásada zní, když už nemůžeš pomoci, alespoň neškoď. Když už musejí blbnout, tak ať si to aspoň správně načasují.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Švejkujem, švejkujem, možná na to dojedem
