Je na čase začít si vážit všech hodnot venkova, říká architekt
EURO: Český venkov se stále více vylidňuje. Má smysl tomu bránit?
KRUML: Vysídlenectvím jsou nejvíce ohroženy malé obce do 500 obyvatel. Mezi roky 1991 a 1998 z nich odešlo 180 000 osob. Lidé, kteří v nich žijí, mají nejnižší příjmy a jsou v nich nejhorší životní podmínky. Do vesniček přestávají jezdit autobusy, děti se dostávají těžko do školy, pro stárnoucí populaci jsou lékařské služby stále obtížněji dosažitelné. Obecní zastupitelstva se musejí zabývat problémy ekonomického i lidského přežití svých vesnic. To je burcující situace. Přesto je jí věnována neúměrně malá péče. Program obnovy venkova, ze státního rozpočtu dotovaný pouhými 320 miliony korun, je postavený na principu solidarity s venkovem a především s těmito malými obcemi. Stačí však řešit jen malý díl jejich starostí. Přesto se v předvolebním čase ozývají hlasy, které tyto dotace odsuzují a lobbování Spolku pro obnovu venkova ve prospěch vesnic kritizují.
Společnost musí zvážit, zda se bude snažit zachovat historickou strukturu osídlení, pocházející až z doby gotiky. Malé obce v ní působí jako perly zasazené v zeleni a spoluvytvářejí typický středoevropský krajinný ráz. Jestliže nechceme dopustit, abychom museli přepisovat národní hymnu kvůli tomu, že narušíme “zemský ráj na pohled“, pak bychom měli tento krajinný ráz i s vesničkami zachovat. A malým obcím pomoci přežít. Jejich současný stav je dlouhodobě neudržitelný – mladí odcházejí a staří se to snaží jen tak tak doklepat.
EURO: Péče o krajinu odjakživa leží na zemědělcích. Ti se však bez pomoci – bez kritizovaných dotací - neobejdou…
KRUML: V dnešní době lze zřejmě dovézt levnější potraviny, ale krajinu dovézt nelze. Význam zemědělce se nijak neztenčil, protože do popředí vystoupila jeho krajinotvorná role, i před výrobu potravin. V zemědělství ovšem zůstala méně než třetina lidí, na venkově velice silně ubylo pracovních příležitostí. Se zaváděním nových technologií se zároveň zvýšila produktivita práce. Ani tak však venkov není s to udržet krok s prosperitou průmyslu a obchodu a zůstává chudším příbuzným města.
Je ovšem i v zájmu městského obyvatelstva, aby venkov vzkvétal. Poskytuje životně nutné zdroje vody, potravin a čistého vzduchu, přijímá jeho odpady a především je nenahraditelným rekreačním zázemím.
EURO: Lidé na vesnici si ovšem v minulosti nežili špatně. KRUML: Takřka všechno, co na venkově vznikalo, pocházelo z místních zdrojů. Zatímco rozsáhlé městské infrastruktury a sídlištní bytovou výstavbu financoval stát, venkovské obyvatelstvo si muselo pomoci především samo. Na venkov se dostaly leda nějaké drobty. Města mají vůči venkovu veliký historický dluh, k němuž se nehlásí. Přitom současná pomoc venkovu je pro některé politiky solí v očích. Na druhou stranu lze pozorovat potěšitelnou věc: pomoc venkovu jde napříč politickým spektrem.
EURO: Ale na příklad v Německu a Rakousku se politici berou o venkov mnohem razantněji.
KRUML:: Však jsem v roce 1995 rakouské delegaci při vyhlašování jihomoravské Telnice první českou Vesnicí roku záviděl jejich dolnorakouského hejtmana Erwina Prölla, který se stal protagonistou obnovy venkova. Jeden z Rakušanů mi však řekl: „Jenom dělejte, dělejte! Až budete mít výsledky, však on se nějaký politik najde, který se rád před ně postaví!“ Jak soutěž o Vesnici roku ukazuje, dobrých výsledků v obnově venkova máme už dost, a zatím se žádná politická osobnost typu Prölla u nás nevyprofilovala. Na druhou stranu bychom neradi své úsilí o obnovu venkova spojovali s jednou stranou, s jedním politikem.
EURO: Rakouský a bavorský program na obnovu venkova byl prý pro vás velkým vzorem.
KRUML: Kdyby jenom vzorem, byl pro mne velkou školou demokracie. K materiálům jsem se dostal už koncem osmdesátých let. Cílem všeho jejich snažení je ekologický rozvoj vesnice a orientace na občana. O tom nebylo u nás v tehdejších podmínkách politické normalizace možné ani uvažovat. Velice mne však překvapuje, že tento smysl obnovy venkova nebyl v Česku pochopen dodnes.
EURO: V poslední době naopak sílí hlasy, že příliš ekologické ochrany je proti zájmům obce a občanů.
KRUML: Mezi lidi se pouští řada jedovatých názorů, které občany z přírodně vzácných oblastí ponoukají proti ochraně přírody. Ale jejich krajina je chráněna proto, že je velice cenná. S časem bude její hodnota ještě stoupat. Věřím, že náš ekonomický růst bude pokračovat, a tak si nenarušené původní krajiny budou lidé vážit stále více.
O úspěch autokempu kdesi u Kutné Hory se zasloužily obyčejné světlušky. Jezdí sem za nimi ohromná klientela z Holandska, kde po světluškách už není ani památka. Pro holandské děti je to velký zážitek. Myslím si, že politici, kteří tvrdí, že svoboda podnikání nemá mít zábrany ani v nejcennějších místech krajiny, nebo usilují, aby přes CHKO vedla dálnice, se chovají nekulturně a necitlivě.
EURO: Ani nizozemské vesnice bez světlušek však nejsou ušetřené vylidňování.
KRUML: Odchod lidí z malých vesnic je celoevropským problémem, ale není ponechán svému vývoji. Nizozemské elektronické firmy mu čelí tím, že zadávají ženám ruční práci domů. Švýcaři zas zakládají malé firmy v horských vesničkách, aby lidé nacházeli pracovní příležitosti v místě a neodcházeli.
EURO: Má u nás šanci biozemědělství?
KRUML: Bude mít také čím dál větší význam, protože poptávka po zdravých potravinách musí rozhodně stoupat. V tomto případě si trh vskutku sám vyvolá potřebu zvyšovat výrobu těchto produktů. Byť budou dražší, ale při vědomí, že jde o zdravé potraviny, lidé rádi vyšší cenu zaplatí. Pro zemědělce není jistě bez významu, že biozemědělství vyžaduje větší podíl lidské práce.
EURO: Jakou šanci má v Česku agroturistika?
KRUML: Je to významný potenciální zdroj - nemohu přímo říci obživy - ale příspěvku k životu na venkově. Agroturistika je oboustranně výhodná a prospěšná. Lidé z měst si potřebují v prostředí venkovské krajiny odpočinout, podívat se na jiný způsob života, který má blízko k půdě a ke zvířatům. A zejména k nejrůznějším plodům, zemědělským produktům přímo u zdroje. Především je v ní blízko i k lidem.
Agroturistika není jen přínosem pro návštěvníky, ale i pro venkovské obyvatelstvo. Když začnou na české statky jezdit Holanďané nebo Švédové, tak je zapotřebí, aby se venkované učili jazyky. Začínají oboustranně přínosné diskuse a vznikají přátelství - pak se tito lidé sem znovu vracejí. Získává na tom i venkovská mládež, která se už tyto jazyky učí ve škole. Když vidí jejich potřebnost, má pro výuku mnohem silnější motivaci.
Jeden zahraniční turista se dal dohromady s partou místních pijáků a vracel se do té vesnice v Česku za kamarády. Mělo to nečekaný vliv na místní hostinec, protože hospodský místo térového žlábku už příští rok měl kvalitní klosety. To je taky jeden příznivý důsledek zahraniční klientely.
EURO: Ne každý na venkově hospodaří, aby se mohl věnovat agroturistice. Ve vesnicích vznikají penziony. Nejsou spíš rušivým jevem?
KRUML: Ve Švýcarsku je každá vesnice něčím, co bychom mohli nazvat venkovské vzdušné lázně. Kteroukoli obec si vyberete, vždycky najdete ubytování u nějakého venkovana. Malé penzionky u rodinných domků jsou velice četné a turisté je vyhledávají v zimě v létě. Neviděl jsem tam žádné obří hotely. Penziony mají rozměry rodinných domů a jsou v souladu s původní zástavbou.
EURO: Takového souladu se na českém venkově dost nedostává. Můžete jako architekt posoudit, čím to je?
KRUML: Architekti jsou vychováváni na školách jako tvůrci. Tvoří pánbůh a architekti. Leckterý z nich pak nad svým dílem radostí tleská: „Podívejte se, co jsem stvořil!“ Tento pocit vlastní exhibice bývá pro vzhled vesnice většinou velice škodlivý.
Naštěstí ne všichni architekti to tak dělají. Dbají na celkovou harmonii vesnice stejně jako jejich kolegové v Bavorsku, Rakousku nebo ve Švýcarsku.
EURO: Není to tím, že máme pro uhlídání vzhledu vesnice nedostatečné zákony?
KRUML: Nelze si stěžovat. Územní i stavební řízení jsou ohlídána zákonem, schválený územní plán určuje výškovou hladinu zástavby, způsob provedení střech i pravidlo, jak má být stavba zařazena do panoramatu. Horší je, když se tím plánem nikdo neřídí. Najednou přijdou hoši, kteří chtějí ukázat, jak tlustou mají prkenici. A vždycky se najde dost architektů, kteří jsou ochotni nějakou exhibici vyprojektovat třeba doprostřed hanácké vesnice. Nejhorší je, když na tyto jevy dostatečně nereaguje obecní zastupitelstvo. Obec má povinnost řídit se územním plánem, který si za tím účelem pořídila.
Narušování souladu venkovské zástavby se vymstí. Vesnice je malý svět a ten má být takový, jaký nosíme ve své mysli. Proč posíláme jako přání k svátkům Ladovy obrázky? Protože jsou kouzelné, poetické a především české. Co má v jižních Čechách pohledávat dům z Alp nebo Andalusie? Jaké oprávnění tu má fantazie nějakého obskurního architekta, toužícího na vesnické střeše udělat extravagantní bublinu?
EURO: Tyto vyhraněné názory už vám u jednoho zastánce tvůrčí svobody až za hrob vysloužily označení „totalitní exhibice“. Dotyčný dokonce volal po soudní žalobě za váš odborný odsudek novodobého „vesnického hradu“. Jaká je praxe na evropském venkově? Může si ve svobodném světě stavět na venkově každý, co chce?
KRUML: Když se podíváte k Rakušanům a Bavorákům, uvidíte, že důsledně ctí tradiční zástavbu. V Anglii je metr ještě přísnější a každá nová stavba je posuzována na základě toho, jak ovlivní tradiční vzhled sídla nebo jak bude dotvářet krajinu. Angličtí zákonodárci mohou být velice přísní, protože se opírají o vědomí celého národa. Na anglickém venkově užasnete, kolik je zachováno původních gotických domů z kamení, krytých kamennými plotnami, dokonce s původními dubovými krovy. Vyzařuje z nich veliká úcta k tradici. A v této zemi nikdo bublinu ve vesnici nespáchá.
EURO: Jak je tomu v Česku?
KRUML: Nikomu, ani Spolku pro obnovu venkova se v tomto směru nepodařilo změnit smýšlení našeho venkovského obyvatelstva. Zbořit starý dům a místo něj postavit nový „moderní“ patří k zakořeněnému modelu chování. Kdo by ještě dnes chtěl na Moravě bydlet v domku z nepálených cihel? Lidé nechtějí slyšet, že tento materiál prožívá svou renesanci a je považován za jeden z nejzdravějších. V tomto směru velice zaostáváme, chybí nám široce zaměřená osvěta.
EURO: Přežila na venkově alespoň úcta k půdě? Poslanecké sněmovně byl nedávno předložen návrh, aby se orná půda nehlídala, zemědělství má nadprodukci a půdy je všude dost.
KRUML: Zažil jsem dobu před kolektivizací, kdy úcta k půdě byla tak zažitá, že se o ní nemuselo mluvit. Lidé tehdy na poli pracovali rukama a krajina pro ně byla božím výtvorem, o nějž se člověk musí starat. Při strojní výrobě už vztah k půdě takový není. Přesto si lidé v tradiční vesnici svou sounáležitost s půdou uvědomují. Považuji za velkou hanbu, že se tak velké rozlohy ornice, zejména v pohraničí, neobdělávají.
EURO: Přes tolik výhrad, které máte, se v našem venkově vidíte. Co vás k němu nejvíc poutá?
KRUML: Vědomí pospolitosti. To je na správné vesnici to nejtypičtější - pocit sousedství, vědomí toho, že se všichni známe, že máme společné kořeny. Že nás všechny spojuje kostel, kde jsme byli pokřtěni, a hřbitov, na němž skončíme. Ale taky hospoda. Důležitá je každá činnost, která dává lidi dohromady, takže i zábavy a bály. Odjakživa byla na venkově stmelujícím prvkem také společná práce. Kde by se jinak vzaly všechny ty orlovny, sokolovny, nové školy a hasičské zbrojnice? Bolševik svými dobrovolně povinnými brigádami všechno pokazil a společné práce leckde bývá dosud poskrovnu. Mnohé vesnice však už svítí čistotou i omítkami veřejných budov. Lidé již opět našli ochotu ke společnému dílu. Ve společné práci a zábavě se začínají tvořit základy občanské společnosti. Není důležité, co právě děláme, ale důležité je, abychom to dělali pospolu.
EURO: Jakou roli hrají na současné vesnici spolky?
KRUML: Tu základní. Na příklad hasiči už prošli stodvacetiletou historií a nejsou jen službou postiženým občanům, jsou kořením vesnického života. Pořádají bály, hody i sbírky, vychovávají mládež. Když před čtyřmi lety vypukly na Moravě povodně, byli ochotni jít do té vody jako do války. Velice rychle se však ukázali i ti, co jsou jen „u hasičů“.
EURO: A co váš Spolek pro obnovu venkova?
Kruml: K Programu obnovy vesnice, který v roce 1991 vyhlásila Pithartova vláda, se spontánně přihlásilo 4500 obcí. Náš spolek byl ustaven proto, aby po změně vládního politického stylu v roce 1992 nebyla myšlenka obnovy venkova odsunuta někam do pozadí. Jeho základnou jsou obce, které program obnovy uskutečňují. Odtud nebylo daleko k nápadu každoročně vyhlašovat Vesnici roku. Náklady na tuto cenu si hradí soutěžící obce korunou za každého obyvatele. Každoročně soutěží kolem 250 vesnic. Celkem se jich přihlásilo 1200.
EURO: Byl jste u všeho, soutěž jste dokonce sám inicioval. Co vás u venkovského tématu drží?
KRUML: Především je to moje práce. Kniha Obnova Kloboucka, kterou jsem teď vydal, není jen obrazovou publikací. Je svědectvím o desítkách úprav, jimiž jsme různé cizorodé objekty v několika vesnicích mezi Brnem, Břeclaví a Hodonínem přizpůsobili zdejšímu charakteru Hanáckého Slovácka. Bylo pro mne velkým dobrodružstvím sledovat, jak občané přijímají mé impulsy, jak se přou o to, do které varianty se pustí, a jak tu vybranou bez velkých okolků se zručností uskutečňují.
Desítky let se na venkov pohlíželo jen jako na prostředí zemědělské výroby. Je na čase začít si vážit všech hodnot venkova: krajiny, vesnického způsobu života, síly jeho společenství, a také bohatých kulturních tradic.
Jan Kruml (67)
architekt, který se cílevědomě věnuje problematice venkova. Od konce osmdesátých let zprostředkovával první bavorské a rakouské zkušenosti, v roce 1991 se podílel na přípravě vládního Programu obnovy vesnice, o dva roky později spoluzakládal Spolek pro obnovu venkova, jehož byl tři roky předsedou. V roce 1995 byla z jeho iniciativy založena soutěž Vesnice roku.
Stavebnictvím prošel od zedníka po architekta (absolvoval v roce 1960 na ČVÚT v Brně). Byl členem i šéfem řady projekčních týmů, projektoval například Ski hotel v Novém Městě na Moravě či sportovní haly v Králově Poli, Tišnově a Ivančicích. Po roce 1990 založil vlastní Ateliér obnovy vesnice.
