Obhájit selektivní daň z hlediska ústavního práva bude obtížné Současná vládní koalice formulovala v koaliční smlouvě záměr zavést takzvanou sektorovou daň pro regulovaná odvětví, jejímž výběrem zamýšlí pokrýt propad ve výběru daně z přidané hodnoty v souvislosti se snížením sazby DPH na některé druhy zboží od roku 2015. Bude-li chtít tento záměr realizovat, má zhruba tři čtvrtě roku na to, aby příslušné zákony připravila a prosadila v parlamentu.
Sektorová daň obecně je daň zatěžující určitá vybraná hospodářská odvětví či skupiny podniků. Ze srovnání s jinými evropskými státy plyne, že zatěžuje zpravidla bankovnictví a příbuzné obory, energetiku či telekomunikace, tedy typicky odvětví podléhající určité veřejnoprávní regulaci.
Nápad zavést sektorovou daň vyvolává podle dostupných ohlasů nelibost především u ekonomů, kteří varují zejména před širšími hospodářskými důsledky sektorového zdanění s poukazem na reálné dopady jeho zavedení v třetích zemích, a pochopitelně rovněž u reprezentantů potenciálně dotčených odvětví.
Lze proto předpokládat, že případné zavedení sektorové daně se neobejde bez negativních reakcí, přičemž s ohledem na šíři možných přímých i nepřímých důsledků sektorového zdanění by po právní stránce přicházela v úvahu možnost napadnout příslušnou legislativu návrhem na její zrušení Ústavním soudem. Ten je totiž oprávněn rušit zákony pro jejich rozpor s ústavním pořádkem.
Rovnost především Jakékoli zdanění je zásahem do práva vlastnit majetek, protože prostřednictvím daně stát část majetku odnímá daňovým subjektům.
Proto je možnost státu ukládat daně zakotvena na ústavní úrovni v Listině základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Listina sama nestanoví žádná explicitní omezení pro výběr daní, vycházelo se z toho, že stát má při ukládání daní víceméně volnou ruku. Protože stanovení daní je věcí primárně politickou a protože dnešní svět je nadměrně judicializován (na soudy je přenášeno rozhodování o otázkách, o kterých by ještě před nedávnou dobou nikoho nenapadlo, že je budou soudy přezkoumávat), přešel v určitém okamžiku i boj o daňovou politiku v některých aspektech na justiční půdu. Konkrétně před Ústavní soud, který je čas od času požádán, aby posoudil ústavnost té či oné daně.
Tím byla nastolena otázka, jaké má stát při ukládání daní limity. Ústavní soud k přezkumu daňových povinností přistoupil zdrženlivě, vědom si toho, že z věcného hlediska z ústavního pořádku skutečně pro zákonodárce při ukládání daní konkrétní limity nevyplývají. Přesto však ve své judikatuře stanovil kritéria, jež z ústavněprávního hlediska musejí ukládané daně respektovat. Určil však i kritéria, která ponechá na úvaze parlamentu a nebude jejich naplnění přezkoumávat. Z hlediska zvažované sektorové daně je nosná myšlenka vyslovená Ústavním soudem v nálezu z dubna 2009, v němž konstatoval, že legitimita zdaňování je dána jednak potřebou státu opatřit si prostředky na zabezpečování svých úkolů, jednak rovnoměrností rozložení daňového břemene. Proto Ústavní soud při přezkumu daňové legislativy soustředí pozornost na otázku, zda při zdaňování není porušen princip rovnosti, k čemuž by mohlo dojít zejména v případě zcela iracionálně zvoleného předmětu daně, tedy v případě svévolného zdanění.
Kromě tohoto spíše formálního kritéria dospěl Ústavní soud i k materiálnímu omezení zdaňování, které spočívá v zákazu dotčení samotné majetkové základny daňového subjektu, což označuje jako tzv. rdousící efekt daně. K tomuto kritériu se přihlásil například v nálezu z května 2012, v němž přezkoumával ústavnost zdanění fotovoltaické elektřiny a konstatoval, že ačkoli samotná zákonná úprava je v souladu s ústavním pořádkem, v jednotlivých případech nelze její rdousící dopady vyloučit. Na to pak později reagoval v jednom svém rozsudku Nejvyšší správní soud, který rozhodl, že konkrétnímu daňovému subjektu má být taková daňová povinnost prominuta pro její likvidační charakter. veřeJnÝ ZÁJem Podstata sektorové daně spočívá v selektivním zdanění určitých subjektů podle předmětu jejich činnosti. V jejím základu tedy již je zahrnuto porušení principu rovnosti při ukládání daní. Kritérium rovnosti je přitom chápáno tak, že připouští rozdíly, jedná se tedy o rovnost relativní, nikoli absolutní. Relativní rovnost připouští rozlišování mezi dotčenými subjekty, avšak takové rozlišení musí být založeno na legitimních a racionálních kritériích. Nesmí tedy být svévolné. Ze strany potenciálně dotčených subjektů může tudíž zaznít kritika založená právě na arbitrárnosti zvoleného kritéria zdanění.
Pokud by tedy koaliční vláda zvažovala zavedení sektorové daně, musela by se pokusit o takovou konstrukci, aby z ní bylo patrné, že je uvalena ve veřejném zájmu a že dotčené subjekty jsou zvoleny na základě racionálních kritérií. A především druhý požadavek může být problematicky obhajitelný, ačkoli bude pochopitelně záležet na vymezení okruhu dotčených osob.
Je totiž otázkou, čím obhájit například sektorové zdanění poskytovatelů telekomunikačních služeb. Konstatování, že dosahují vysokých zisků, by nejspíše nepostačovalo. Obdobně to platí také pro banky. V některých evropských zemích je zavádění různých forem tzv. bankovní daně zdůvodněno tím, že banky se mohou dostávat do hospodářských potíží, ze kterých jim mnohdy pomohou státy, a tudíž je ospravedlnitelné, aby prostřednictvím bankovní daně banky přispívaly na taková záchranná opatření. Tímto způsobem je dáno do souvislosti vyšší zdanění a cíl jím sledovaný, což lze vnímat jako racionální vysvětlení.
Podle koaliční smlouvy má však sektorová daň nahradit propad ve výběru DPH kvůli snížení její sazby na vybrané komodity, jakými jsou léky, knihy a další. V takovém případě se tedy souvislost s činností kupříkladu telekomunikačních společností, výrobců energie či oblasti bankovnictví a pojišťovnictví bude hledat jen velmi obtížně.
Je otázkou, čím obhájit sektorové zdanění poskytovatelů telekomunikačních služeb. Konstatování, že dosahují vysokých zisků, nejspíš nepostačí.
O autorovi| JAN TRYZNA * advokát