Svěží vize pro New York

18. 2. 2003

Návrh Daniela Libeskinda pro Ground Zero evokuje tragédii i nezlomnost velkoměsta

Z praktického hlediska má berlínské Židovské muzeum několik problémů. Nejen že nedisponuje dostatečným počtem toalet, ale jeho nepravidelné zdi jsou noční můrou všech kurátorů. Budova muzea, která připomíná roztříštěnou Davidovu hvězdu, je však esteticky výmluvná. Strohé a přesto přízračné architektonické dílo projevuje úctu k životnímu údělu Židů v Německu a zároveň slouží jako památník holocaustu. A rezonuje s cítěním veřejnosti: od oficiálního otevření před rokem a půl muzeem prošel asi milion návštěvníků. Tím se stalo hned po muzeu Pergamon, kde je vystaven oltář boha Dia z řeckého chrámu, nejoblíbenějším muzeem německého hlavního města. Ředitel Židovského muzea v Berlíně W. Michael Blumenthal vysvětluje: „Pokud by šlo o běžnou budovu se čtvercovým půdorysem a dobrým osvětlením, neměli bychom zdaleka takovou návštěvnost. Někteří návštěvníci přicházejí hlavně kvůli tomu, aby si prohlédli stavbu.“
Úspěch Židovského muzea přinesl berlínskému architektovi Danielu Libeskindovi velké uznání. Dokonce tak velké, že když newyorské úřady vypsaly výběrové řízení na návrh přestavby Světového obchodního centra, výslovně architekta požádaly, aby se jej zúčastnil. Libeskind je dítětem rodičů, kteří přežili holocaust a emigrovali do New Yorku, když mu bylo třináct let. Nyní je jedním ze dvou finalistů výběrového řízení a koncem února se má rozhodnout.
Velká odezva na první zakázku zajistila Studiu Daniela Libeskinda celou řadu dalších významných projektů po celém světě. Architekt, který v Židovském muzeu vytvořil Zahradu exilu se symbolikou diaspory, dokázal, že umí navrhovat také prodejní prostory či dokonce benzinové pumpy. Jeho zakázky se často týkaly muzeí, například rozšíření londýnského Victoria & Albert Museum a denverské galerie Art Museum. Šestapadesátiletý Libeskind však navrhnul i koncertní síň v německých Brémách, kongresové centrum v Tel Avivu i nákupní střediska v Německu a ve Švýcarsku.
Částečně také z důvodu neočekávaně rychlého růstu Libeskind obvykle při realizaci daného projektu vytvoří společný podnik s místní architektonickou firmou. Jeho spolupodnikatelem je manželka Nina, která zajišťuje externí vztahy. Příslušný proces popisuje: „Nejdříve nás partner navštíví, dohodneme se, a potom náš tým pošleme do jejich kanceláře.“ Obě firmy si rozdělí práci i příjmy rovným dílem. Nina dodává, že v posledních letech studio, které zaměstnává asi 130 lidí po celém světě, dosahuje průměrných ročních výnosů dvanácti až čtrnácti milionů dolarů.
Pokud se newyorští úředníci rozhodnou pro Libeskindův návrh, třeba i upravený, bude se týkat také dalších architektů: ti budou koncipovat památník i hlavní části projektu, jako například administrativní budovy. Libeskind poznamenává: „Centrum musí navrhnout větší počet architektů. Tak byl postaven celý New York.“ Ať to dopadne, jak chce, Daniel, jeho manželka a nejmladší z jejich tří dětí se vracejí do New Yorku, který Libeskind považuje za svůj domov. Ve městě si otevřou kancelář, což plánují již několik měsíců.
Světové obchodní centrum je sice stokrát větší než Židovské muzeum s plochou 11 150 metrů čtverečních, ale obě díla představují podobný koncepční problém: stavba musí reflektovat tragédii a s ní související trauma, a přitom vytvářet představy životaschopnosti a nezdolnosti. Na rozdíl od mnoha jiných návrhů, jež se soustředily na newyorské panorama, vyrůstají Libeskindovy Základy paměti (Memory Foundations) z výkopové jámy na Ground Zero, která je přes 21 metrů hluboká. „Mnoho návrhů spočívá jen na jednom velkolepém gestu,“ všímá si Libeskind. „Ale ve skutečnosti se ani nedotkly záležitostí, které architekturu přesahují - sociálních otázek, způsobu vývoje velkoměsta… Musíme přece začít úplně od základu. To je také přesně to, o co jsem se snažil.“ Architektův návrh zachovává obrovský vybetonovaný prostor, vybagrovaný v řece Hudson, který tvořil základy obou mrakodrapů WTC, jako místo pro klid a rozjímání. Muzeum tvoří jakýsi „filtr“ mezi komerčními aktivitami a „posvátnou zemí“ v dolní části. Zakřivená visutá promenáda pak návštěvníkům umožní prohlídku celé oblasti shora.
Skupina výškových budov, jejichž průčelí a střechy směřují ke Ground Zero, nabízí kolem 687 tisíc metrů čtverečních pro kanceláře, asi 70 procent zničené plochy. Nejvyšší mrakodrap, dosahující 541 metrů, je převážně symbolický, většinou využívá celá podlaží pro zahrady, „protože jsou trvalým vyjádřením života,“ uvádí Libeskind. Po obvodu projektované výstavby počítá také s obytnými prostory, kde má být asi 1750 nových bytů včetně spousty místa pro obchody, zábavu a rekreaci. Libeskindův plán se však bude muset zřejmě upravit, aby stavba nezasahovala do takové hloubky. Projekt se musí „přizpůsobit kypícímu životu a optimismu města New York, a ne se vracet do minulosti,“ doplňuje Libeskind. O pocty finalistů se dělí s newyorskou skupinou THINK, která navrhla dvě věže z ocelových nosníků zvedající se do výše 507 metrů.
Práce na návrhu nového Světového obchodního centra by znamenala další krok v Libeskindově přechodu od historika architektury a spisovatele ke špičkovému architektovi. Polský rodák Libeskind nezapomíná na chvíle, kdy na palubě lodi Constitution proplouval podél Sochy svobody: „Když přijíždíte jako přistěhovalec, je obrovský vliv dějin a všech dostupných svobod jakýmsi zázrakem,“ vysvětluje.
V současnosti je Libeskind každým coulem elegantním mezinárodním architektem v černé košili a kalhotách a v brýlích s černými obroučkami, ale zároveň neskrývá svůj patriotismus. Jeho prezentace s návrhem nového centra WTC začíná a končí obrazem Sochy svobody. Libeskind studoval architekturu na prestižní newyorské škole Cooper Union. Předtím, než v roce 1989 získal zakázku na Židovské muzeum, přednášel na většině nejlepších světových škol v oblasti architektury. Teorii však uvedl do praxe až svým návrhem muzea.
Židovské muzeum zřejmě představovalo nejlepší přípravu na přestavbu Světového obchodního centra. Aby pozinkovanou budovu realizoval, strávil Libeskind deset let bojem s úsporami rozpočtu a s byrokraty. I když jeho návrh vyhrál významnou soutěž, „nikdo nepředpokládal, že se někdy uskuteční,“ uvádí architekt. Berlín byl v té době bez peněz, a jednou dokonce projekt zrušil. Libeskind přičítá úspěch při realizaci muzea tomu, že se v roce 1989 rozhodl přestěhovat do Berlína a na projekt osobně dohlížet. Blumenthal k tomu dodává, že „Libeskind je docela dobrý politik“. Architekt se také chlubí tím, že stavba v hodnotě 40 milionů dolarů nepřekročila rozpočet. Libeskind původně doufal, že postaví i šikmé zdi. Po diskusi s vedoucím berlínským úředníkem, který je označil za příliš nákladné, se Libeskind šikmých zdí vzdal: ačkoli se jednalo o zajímavou myšlenku, nebyla zcela zásadní.
Kolem WTC se pochopitelně točí celá řada diskusí a politických záležitostí. I když finalisty vybrala společnost Lower Manhattan Development, pozemky vlastní přístavní správa Port Authority, kterou řídí guvernéři států New York a New Jersey. Oba původní mrakodrapy však měl v pronájmu developer Larry Silverstein, který vyjádřil svou nespokojenost se všemi návrhy. Na konečném rozhodnutí budou mít podíl všechny strany. Také newyorští občané mají určité představy: Libeskind obdržel stovky e-mailů ohledně návrhu, z nichž některé nebyly příznivé. Říká, že zatím na každou zprávu odpověděl. A potom je to rovněž o penězích: oba návrhy mají náklady v miliardách dolarů, a proto budou vystaveny velkému tlaku na jejich snížení. Vzhledem ke všem omezením bude asi nejlepší, když se oba návrhy budou považovat za „inspirativní směrnice,“ předvídá Rick Bell, výkonný ředitel newyorské pobočky Amerického institutu architektů.
Libeskindův přístup k výběrovému řízení na Obchodní centrum spočíval ve studiu historie - stejně jako u Židovského muzea. Před vytvořením návrhu muzea pročetl nacistické dokumenty o obyvatelích přilehlých oblastí, kteří byli deportováni do koncentračních táborů. V případě Obchodního centra si Libeskind, který se v roce 1965 stal americkým občanem, znovu přečetl Vyhlášení nezávislosti. Studoval také díla autorů z devatenáctého století o New Yorku, jako je Herman Melville a Walt Whitman. O svém návrhu říká, že chce „vytvořit syté a radostné potvrzení existence New Yorku,“ které by se podobalo Whitmanovu líčení v básnické sbírce Stébla trávy. Pochopení minulosti velkoměsta může Libeskindovi dobře posloužit k tomu, aby sehrál důležitou roli také v jeho budoucnosti.

Popisek (str. 63 vlevo nahoře) LIBESKIND

Popisek (str. 63 vlevo uprostřed) UMĚLCOVA VIZE NÁVRHU STUDIA DANIELA LIBESKINDA NA ZÁSTAVBU CENTRA WTC

Tabulka (str. 63 uprostřed) DANIEL LIBESKIND NAROZEN: 12. května 1946 v Polsku. Rodiče přežili holocaust. Ve třinácti letech emigroval do USA.
VZDĚLÁNÍ: BA (bakalář umění) architektura, Cooper Union, New York City, 1970; MA (magistr umění) historie a teorie architektury, Essex University, Colchester, Velká Británie, 1972 AKTUÁLNÍ PROJEKT: Jeden ze dvou finalistů návrhu nové zástavby bývalého Světového obchodního centra VÝVOJ KARIÉRY: Po více než deset letech výuky na světových školách vyhrál v roce 1989 soutěž na realizaci Židovského muzea v Berlíně - první budova. Pokračoval v návrzích projektů, jako například rozšíření Victoria & Albert Museum v Londýně a nákupní střediska v Německu a ve Švýcarsku. OBLÉKÁNÍ: Zřídka má na sobě něco jiného než černé oblečení a černé vysoké kovbojské boty. RODINA: Manželka Nina je obchodní ředitelkou Studia Daniel Libeskind; má tři děti.

Popisek (str. 64 vlevo nahoře) POČÍTAČOVÝ MODEL LIBESKINDOVA NÁKUPNÍHO STŘEDISKA VE ŠVÝCARSKU

Popisek (str. 64 vlevo dole) PLÁNOVANÉ ROZŠÍŘENÍ PRO VICTORIA & ALBERT MUSEUM V LONDÝNĚ

Popisek (str. 64 vpravo dole) DESIGN BERLÍNSKÉHO ŽIDOVSKÉHO MUZEA PŘITAHUJE ZNAČNÝ POČET NÁVŠTĚVNÍKŮ