Občanu je poprvé zákonem přiznána svéprávnost řídit své záležitosti, rozhodovat o nich a nést za ně odpovědnost
Málokterá zákonná úprava posledních let vyvolala mezi veřejností tolik kontroverzních diskusí jako zavedení nového občanského zákoníku. Také v odborné právní literatuře jsou očekávané změny a obávané nové úpravy, které nastanou zavedením tohoto zákona, tématem mnoha článků a statí. V záplavě publikací zabývajících se buď specifickými obsahovými změnami současného právního stavu (například sjednocení vlastnictví staveb a pozemků pod nimi), nebo dalekosáhlým zavedením nových právních institutů, včetně z nich vyplývající rozsáhlé právní terminologie (například zavedení práva stavby, svěřeneckého fondu, pachtu nebo utvrzení dluhu), zůstává ovšem téměř nezmíněna jedna z nejvýznamnějších změn, která se v souvislosti se zavedením nového občanského zákoníku bezpochyby zásadním způsobem dotkne široké veřejnosti.
Stávající zákonné normy v oblasti občanského a obchodního práva vycházely ze zcela odlišných zásad a předpokladů. Zatímco obchodní zákoník vycházel z myšlenky, že v zásadě každá dohoda mezi stranami je přípustná, pokud ji zákon výslovně nezakazuje, občanský zákoník vycházel z předpokladu, že veškerá ujednání, nejsou-li zákonem vymezena jako přípustná, jsou zakázána.
V tomto ohledu tvořil občanský zákoník nejen rámec dohod mezi občany, ale rovněž fakticky určoval obsah dohod, které mohou jednotliví občané mezi sebou sjednávat. Pouze v obchodním právním styku, tedy prakticky mezi podnikateli, vycházel dosavadní (aktuálně stále platný) právní řád z toho, že strany dohody jsou vybaveny dostatečnými znalostmi, aby své záležitosti řešily s jistou mírou osobní odpovědnosti. Dohodnout se po svém Nový občanský zákoník přináší zásadní (a do jisté míry revoluční) změnu v pohledu na občana. Poprvé je mu zákonem přiznána svéprávnost řídit své záležitosti a rozhodovat o nich a nést za ně odpovědnost. Jeden z jeho paragrafů říká, že občané si mohou svá práva a povinnosti ujednat odchylně od zákonných ustanovení, pokud to zákon výslovně nezakazuje. Nový „občan“ klade důraz na takzvanou autonomii vůle smluvních stran, kdy se stranám poskytuje širší prostor k tomu, aby si práva a povinnosti založily s takovým obsahem a formou, které jim nejvíce vyhovují, a nebyly nuceně vázány na model, jejž jim doposud předepisoval zákon.
Tato svoboda stran je ovšem nutně spojena i s větší mírou odpovědnosti jednotlivce.
Na základě například paragrafu 574 nového zákona, podle kterého je na právní jednání třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné, a s přihlédnutím k ustanovení paragrafu 582 tohoto zákoníku, podle něhož může i faktické jednání mít právní účinek, bude každý občan muset pečlivost vlastního jednání začít poměřovat přísnějšími měřítky, aby se tak vyhnul případným, pro něho nepříjemným právním následkům.
Nikdo se již nebude moci jen tak spoléhat na to, že ho před negativními následky vlastní nedbalosti ochrání dodržování souboru kogentních právních norem.
Ochrana slabší strany I nadále však bude občanům poskytována ochrana jako spotřebitelům, což znamená, že budou-li některá ze zakázaných ujednání pojata do smlouvy s občanem jako spotřebitelem, nebudou vyvolávat žádné právní účinky (budou tedy pouze zdánlivá), ledaže by se jich sám spotřebitel dovolal.
Tato ochrana bude ještě rozšířená o princip ochrany slabší strany, která se bude aplikovat v rámci smluvního práva jak mezi občany, tak mezi podnikateli.
Vzhledem k zavedení tohoto nového institutu ochrany slabší strany bude dle názoru autorů záviset hlavně na tom, jak se soudy vypořádají s touto revoluční změnou paradigmatu. Zda se soudům a široké právní veřejnosti podaří při rozhodování a řešení právních otázek a sporů naplnit novou představu o svéprávném a odpovědném občanovi, aniž by se z tohoto institutu a z dalších, nadále platných abstraktních principů ochrany dobrých mravů, veřejného pořádku nebo ochrany práva osobnosti staly jen další regulační nástroje, které by opět nepřiměřeně okleštily nebo potlačily každou osobní iniciativu jednotlivce.
Doufáme, že nový občanský zákoník bude základním pramenem toho, co tady pro občana za posledních 60 let ještě uzákoněno nebylo: svoboda smluvních stran.
Nový občanský zákoník říká, že občané si mohou svá práva a povinnosti ujednat odchylně od zákonných ustanovení, pokud to zákon výslovně nezakazuje.