Ve dvoutisícové obci funguje pouze jedna politická strana: KSČM
Rozbořená tovární hala, hromady sutě, zaprášená bouda bývalé benzinky. Tak vypadá Vítězná ulice při vjezdu do západočeské obce Hranice, pár kilometrů od Aše směrem na západ. Dříve úhledné městečko Rossbach s řadou výstavních vil, moderních továren a udržovaným parkem, dnes pomalu skomírající obec s několika otlučenými paneláky, zarostlými ruinami a opuštěným nákupním střediskem Hraničář. V bývalé chloubě sudetského pohraničí se jakoby zastavil čas: ještě patnáct let po revoluci tu totiž radnici stále ovládají komunisté.
Na konci světa.
Před válkou žilo v německy mluvícím Rossbachu kolem čtyř tisíc obyvatel v sedmi stech domech. Věnovali se výrobě textilu a těšili se z takových událostí, jako byl přelet vzducholodě Graf Zeppelin nad obcí při cestě kolem světa v roce 1928. Zhruba deset let poté ale nastal konec idyly. Nejdřív Rossbach obsadili nacisté, po válce ho čekal stejně pohnutý osud jako celé Sudety: většina obyvatel se musela ze dne na den vystěhovat. Do opuštěných vil postupně přicházeli čeští osídlenci, zhruba tři stovky domů byly srovnány se zemí. Prosperující textilky obsadily národní podniky socialistického hospodářství a přejmenovaná obec Hranice se na desítky let ocitla v přísně střeženém pásmu. Ještě dnes pamětníci vzpomínají na udavačskou atmosféru a na zatýkání neznámých výletníků. Po roce 1989 se ale zdálo, že se obec probudila. Hraničtí objevili kouzlo svobody a v městečku začali podnikat první živnostníci. „Jenže své možnosti přecenili,“ popisuje majitel místního penzionu Pavel Brda tehdejší nadšení. „Mysleli si, že když budou mít pět zaměstnanců a sami budou chodit v obleku, peníze se jen pohrnou.“ Jenže peníze se nehrnuly a tak obchůdky jeden po druhém zkrachovaly. Lidé začali jezdit za nákupy do blízké Aše a v Hranicích přežilo jen pár obchodů s potravinami a dvě hospody. Místní radní soudí, že Hranice hlavně doplácejí na svou nevýhodnou polohu: obec je vklíněna mezi státní hranice s Bavorskem a Saskem a leží mimo hlavní dopravní tepny. Hraniční přechod byl sice zřízen nedaleko, slouží ale pouze pro pěší. „Tady chcípl pes,“ ulevuje si tajemník obce Petr Valda. V Hranicích se ale vlastně ani nic mimořádného neděje: kino již nějaký čas nefunguje, a jak říká tajemník obce, ani místní fotbalová jedenáctka svými mizernými výkony nikoho moc nepotěší. V oblastním přeboru je na posledním místě. Nálada v městečku se prý odráží i na ochotě se občansky angažovat. Ve dvoutisícových Hranicích totiž funguje pouze jedna politická strana: KSČM.
Hrdinové.
Na konci Vilové ulice stojí v rozkvetlé zahradě bíle natřený dům bývalého rossbašského kováře Müllera. Dnes v něm bydlí místostarosta obce a šéf místní komunistické buňky Jindřich Pugner. Je mu dvaašedesát let a než ho prý „vyhodilo“ Občanské fórum, pracoval v místní pobočce Tesly jako vedoucí provozu. V komunistické straně je snad odjakživa. „Už táta byl komunista, zažil totiž nezaměstnanost a vzestup sudeťáků,“ vysvětluje. Pro Jindřicha Pugnera proto KSČ totalitní stranou nikdy nebyla, na žádné politické procesy si také nepamatuje. Vždyť mu bylo v padesátých letech šest let. „Za mé éry se nikomu nic nedělo a žvástům o našich zločinech může uvěřit snad jen nevzdělaný člověk,“ vykládá komunista Pugner. „Například moje dcera byla v SSM a s klidem sjezdila celý svět. A že byl v Hranicích samý fízl? V tom úžasném Německu vás taky prásknou, a to jenom proto, že vyhodíte pitomý kelímek někde u cesty.“
Společenské změny po roce 1989 se ho nijak nedotkly: žádné problémy nikdy neměl, a proto také debatu o zločinech komunismu považuje za lživou. A je prý jen škoda, že ji „mladí tak baští“. „Nejvíc mě ale uráží, jak se pomlouvají Lidové milice,“ vzteká se Pugner. „Vždyť to byli hrdinové. Abychom dostali ten svůj chleba, po nocích tady odklízeli i čtyřmetrové závěje.“ A to prý byl právě základ historického úspěchu komunistů: zkrátka dovedli pro lidi něco udělat. „A tak tomu bude i v budoucnosti,“ pochvaluje si. Komunisté jsou totiž přitažliví dodnes. S novou mocí se prý strana nezkorumpovala, a to jí také občané nezapomenou. „Počínáme si dobře a díky Grebeníčkovi jsme všechny ty pranýře ve zdraví přečkali. S námi lidi čeká ekonomický rozvoj,“ těší se Pugner.
Před rokem 1989 měli komunisté v Hranicích dvě stě členů, dnes se jich v místní hasičárně schází jednou měsíčně dvacet. Věkový průměr mají kolem pětašedesáti let. „Hlavně pořádáme takové ty naše tradiční akce jako MDŽ a První máj,“ vypočítává aktivity Jindřich Pugner. „A také přemýšlíme, jak dáme dohromady další kandidátku.“
Politikou otrávení.
V posledních komunálních volbách v roce 2002 si mohlo téměř osmnáct stovek hranických voličů vybrat pouze ze dvou kandidátek: KSČM a sociálních demokratů. Při nízké volební účasti 675 voličů dostali nejvíc hlasů kandidáti komunistů, z patnáctičlenného zastupitelstva obsadili deset křesel.
„Pořád vítězí, protože mladí nechodí k volbám a ti staří je budou volit až do smrti, navíc jsou tradičně dobře organizovanou stranou,“ vysvětluje místní stavitel a člen zastupitelstva Gerhard Schmied úspěch KSČM. „Ostatní jsou politikou otrávení a nejsou ochotní nějakou novou stranu založit. Nemají na to čas, a než aby se starali, kolikátého už máme ministra zdravotnictví, tak jdou radši po své práci. Víte, koukám na německé zprávy, a můžu proto srovnávat úroveň našich politiků. A to pak přestanete mít chuť se jimi vůbec zabývat.“
Nadšeným voličem KSČM je bývalý kantor, osmdesátiletý Jaroslav Fajtl: „Pro mě znamenají kus tradice a z návratu ke kapitalismu nadšený nejsem,“ říká. „Bohatý se nikdy nebude starat o chudého a kdo se postaví Němcům, když ne komunisté? Vždyť už jsou tady zase, a ti jak víme, nemají nikdy dost.“
Starostou Hranic se tak stal už potřetí za sebou člen KSČM, František Jurčák. Do strany vstoupil jako voják základní služby v roce 1969 z obdivu ke komunistovi – veliteli, kterého coby mladý strážce hranic rád oslovoval „táto“. Po revoluci prý nechtěl jen tak „prásknout knížkou“ a přestoupit k ODS. „A dnes jsme demokratičtější než oni a lidovci dohromady. Všichni ti kariéristé totiž nalezli k nim,“ raduje se starosta Jurčák. A jak si počínají „očištění“ komunisté v čele města? „Na radnici o žádné politikaření nejde,“ vysvětluje Jurčák, „tady je to jenom o práci, a pokud chtějí dělat jenom komunisté, tak jsou také na radnici jenom komunisté.“ A i když pracují s malým rozpočtem čtyřiadvaceti milionů, mají prý už v obci za sebou úctyhodné dílo. Vybudovali například kanalizaci, zavedli plyn, opravili čističku odpadních vod a rekultivovali skládku. Také prý investovali do oprav místních paneláků a začali s privatizací čtyř stovek obecních bytů. Tím ale v obci vyvolali bouři nevole: špatně prý se svěřeným majetkem hospodaří. Vždyť cenu bytů stanovili na pouhých třicet tisíc a taková láce se týká pouze úzké skupinky lidí, není v zájmu celého města. „Zatím jsme prodali kolem dvou set bytů, ale žádné hlasy tím nesbíráme“, hájí se starosta. „Jen jsme chtěli pro lidi udělat opravdu něco dobrého. A to komunistům nikdo neodpustí.“
Pizzerie, kino a koncert.
I když z Hranic pomalu mizí obchody a služby, přesto jejich obyvatelé mají svým způsobem štěstí. Na dosud opuštěných továrnách se totiž objevují nová jména, jako třeba BEPOF, AS Electric, HK Bohemia Flakony a GR Elektronic. Jde o oživený hranický průmysl, který začal poskytovat místním obyvatelům neuvěřitelný luxus široké pracovní nabídky. Navíc do obce za prací dojíždějí lidé z celého okolí, dokonce až z dalekého Chebu. Vždyť v Hranicích si můžou přijít na pěkné peníze: například ve výrobě vytápěných autosedaček či v žárovkárně si vydělají i dvacet tisíc čistého měsíčně. I když místní komunisté znovuotevřené podniky opovržlivě nazývají „němčourskými manufakturami“, které nabízejí ubohou otrockou práci, do níž se po večerech zapojují i „dědečkové a děti“, přesto je v obci minimální nezaměstnanost. „Od komunistů nic nepotřebuji, a tak s nimi vycházím dobře,“ říká majitel firmy GR Elektronic a místní zastupitel zvolený jako nezávislý z kandidátky ČSSD, Ludvík Grisnik. Před devíti lety koupil opuštěný tovární objekt a začal vyrábět vyhřívané autosedačky. Malá firma o dvaceti zaměstnancích se pomalu rozrostla na dobře fungující továrnu s pěti stovkami zaměstnanců a s odbytem v Německu. Z rozpadlých hal se stala dominanta obce s moderní prosklenou administrativní budovou v čele závodu. Obrat ani jiné podrobnosti o svém podnikání však šéf firmy Grisnik nechce prozradit, prý se bojí místní závisti. „Tady spousta lidí ještě žije v komunismu a tedy v domnění, že by měli mít všichni stejně,“ vysvětluje. „To ale nejde, takový hokejista z přeboru přece nemůže mít také tolik co Jágr,“ dodává.
Změnu ve vedení města, a tedy celé atmosféry v obci, by proto Ludvík Grisnik uvítal. Jenže založení místní ODS se dosud jenom chystá, a mladí lidé tak nemají komu dát hlas. Jeho názor potvrzuje i osmadvacetiletá Martina Jánská. Líbí se jí, jak jde v nedaleké Aši všechno kupředu: domy se opravují a v ulicích se objevuje řada nových obchodů. Mladí lidé si můžou zajít do kina či na koncert, nebo třeba jenom na kafe do pizzerie. „Tady to zní ale jako neskutečný sen,“ říká. „Myslím, že by už měli komunisté z radnice odejít. Udělali své maximum a svůj stín přece nepřekročí. Měli by tam zkrátka pustit někoho nového a mladšího. Nechci se celý život jen těšit a o Vánocích koukat na těch pár ubohých žárovek, které po městě vyvěsí.“
