Můžete upřímně nenávidět účetnictví, ale to neznamená, že vazba má dáti/dal kvůli tomu přestane existovat. Stejně tak můžete pospávat na přednášce o makroekonomických identitách, ale když bude mít vláda schodky a domácnosti a firmy více spotřebovávají a investují, než spoří, nemůže z toho opravdu vylézt nic jiného než záporný čistý export a zadlužování vůči cizině.
Tohle platí pro všechny ekonomiky na světě včetně Spojených států, které už pěkných pár desetiletí více dovážejí, než vyvážejí. Jenže americký dolar je globální rezervní měnou, a dokud bude zbytek světa ochoten přijímat dolary - lhostejno, zda výměnou za bavoráky z Mnichova nebo za bavlněná trička z Bangladéše -, nemůže Američany potkat platební krize.
Něco přes 62 procent světových devizových rezerv je v dolarových aktivech. Tomu se říká nehorázné privilegium, díky němuž můžete svět znervózňovat, a on bude stejně nakupovat vaše dluhopisy, ba dokonce utíkat k nim jako k jistotě. A Donald Trump tohoto fenoménu využívá měrou vrchovatou.
Úplně zadarmo ale dolarová tiskárnička nefunguje. Odvrácenou stranou dvojího amerického deficitu v kombinaci se statusem dolaru jako globální rezervní měny je postupné oslabování konkurenceschopnosti amerických producentů běžného zboží. Kdysi slušně placená místa ve zpracovatelském průmyslu byla buď vytěsněna postupující automatizací, nebo migrovala do zahraničí. Postižené to štvalo tak dlouho, až si našli Donalda Trumpa.
Krok za krokem
Držitel titulu MBA z Wharton School v pensylvánské Filadelfii se samozřejmě toto všechno učil v povinném kurzu mezinárodních financí a makroekonomie, ale dnes svoje elitní vzdělání nikomu nepřipomíná, zejména ne svým voličům, kteří většinou nemají kořeny v privilegovaných rodinách. Když někdy před dvěma lety v prezidentské kampani sliboval, že všechny státy, které neobchodují s USA férově, čehož důkazem je právě americký schodek obchodní bilance, „srovná do latě“, bralo se to jako folklor. Protože přece nikdo s diplomem z Whartonu nemůže myslet takové hovadiny vážně. Je-li v něčem Trumpovo prezidentství pozoruhodné, pak tedy v tom, že se svých předvolebních slibů v oblasti mezinárodního obchodu opravdu drží a krok za krokem je naplňuje.
Přečtěte si analýzu Ilony Švihlíkové:
Co s Trumpem? Oko za oko, zub za zub?
Trump například slíbil, že vypoví Severoamerickou zónu volného obchodu (NAFTA), pokud Mexičané a Kanaďané nepřistoupí na americké podmínky, které napraví „strašné chyby“ předchozích vlád. Aby podepřel svůj argument, hledal něco, na čem by demonstroval pokřivenost a nevýhodnost systému, který chce v zájmu „tvrdě pracujících Američanů“ změnit.
Našel ho na extrémně regulovaném kanadském mlékárenském trhu. Tamní farmáři mají přiděleny výrobní kvóty a před dovozy je chráněn v podstatě prohibitivními sazbami. Výsledkem jsou velice spokojení farmáři a vysoké ceny placené za udržování tohoto systému kanadskými spotřebiteli, nikoli vládními dotacemi. V USA, které kvóty nemají, panuje již řadu let obrovská nadprodukce, mnohé farmy jsou již dlouho ztrátové, což působí v postižených oblastech obrovské problémy. Ve vzájemném obchodu je to zcela marginální oblast a kanadský mlékárenský dovoz pětkrát překračuje objem vývozu do USA. Přesto Trump ilustruje na 270procentním kanadském dovozním clu na mléčné výrobky nevýhodnost NAFTA jako celku. O tom, že USA omezuje dovoz ve stejných komoditách na tři procenta celkové domácí spotřeby, kdežto Kanada na deset procent, samozřejmě mlčí.
Překousnout lze leccos
Jenže když váha Spojených států představuje 80 procent mexického vývozu a dvě třetiny kanadského, musíte „nějak“ dominantnímu partnerovi vyhovět, protože této závislosti se nezbavíte ani za sto let. Mexičané uzavřeli dohodu rychle, aby ji stihl podepsat ještě odcházející prezident Peňa Nieto a nečekala na jeho silně levicového nástupce Lópeze-Obradora.
Překousli i fakt, že v autech montovaných v Mexiku a dovážených do USA musí být nově minimálně 75 procent dílů vyrobených v těchto dvou zemích, aby se kvalifikovala pro bezcelní obchod. Skoro polovina oněch dílů také musí pocházet z továren s minimální mzdou 16 dolarů za hodinu, kterých v Mexiku opravdu moc nenajdete.
Čtěte: Coca-Cola, Tesla, Ford a další. Slavné značky doplácejí na Trumpův protekcionismus
Kanaďané ustoupili na poslední chvíli, přesně třicet minut před uplynutím konečné lhůty 30. září. A podle stejné logiky pochopitelně couvli i v těch mléčných výrobcích. Takže dojde na NAFTA 2.0 pod novou hlavičkou USMCA. On totiž severoamerický obchodní blok dává ekonomický smysl Kanadě, Mexiku i USA. Pro USA jsou sousedé obchodní jedničkou a dvojkou s obratem přesahujícím 1,1 bilionu dolarů.
Na Čínu s velkým klackem
Speciální místečko má Trump rezervováno pro Čínu, protože správně poznal, kdo může americkou hegemonii reálně ohrozit. Ve skrytu duše mu dává většina planety za pravdu - Čína se sice zaklíná „win-win“ strategiemi, ale vůči držitelům duševního vlastnictví a vůči rozvojovým zemím se surovinovým bohatstvím se chová úplně jinak. Pokud si povolení přístupu na trh podmiňuje založením společného podniku s čínským partnerem (který know-how vykrade), skrytě i otevřeně dotuje národní šampiony, aby získali v klíčových odvětvích dominanci, nedivte se, že si umravnění Číny přejí všechny vyspělé země. A kdo jiný by to měl udělat, když ne současný hegemon, který má nejvíc co ztratit?
Je dobrou otázkou, jak přesvědčit Čínu, aby respektovala principy volného obchodu, když už do Světové obchodní organizace v roce 2001 vstoupila. Že by to šlo jen přesvědčováním a rozhovory, to si myslí málokdo.
Donald Trump je přesným opakem svého velkého předchůdce v Bílém domě Theodora Roosevelta, který vztah vůči zahraničním mocnostem shrnul do lapidárního: „mluvit tiše a v ruce držet velký klacek“. Proti klacku Trump nic nenamítá, ale strašně přitom huláká a vůbec se chová jako slon v porcelánu. Zdaleka není jisté, že Čína ustoupí a začne se chovat, jak by měla, i když Spojené státy zatíží celní přirážkou deset až pětadvacet procent celý dovoz z Číny, ne jen polovinu jako dosud. Tady by se velmi hodilo, kdyby se mohl opřít o důraznou podporu spojenců, od již zmíněné Kanady přes Japonsko a Jižní Koreu až po Evropskou unii. Ale to by je napřed nesměl pozurážet a ohrozit jejich národní zájmy, nebo dokonce bezpečnost.
Americká auta od BMW a Mercedesu
Taková Evropská unie by mohla Trumpovi s Čínou výrazně pomoci, když je pro ni největším exportním trhem. Jenže Trump se bůhvíproč rozhodl zmáčknout všechny najednou, spojenec nespojenec. Srovnat obchodní bilanci v průmyslovém zboží s Evropskou unií Amerika nedokáže ani při nulových clech z již zmíněných důvodů dvojího deficitu a makroekonomických identit. Už vůbec by se to nepodařilo v relaci s Německem, o nějž jde Trumpovi nejvíce (mercedesy a BMW brázdící americké silnice jej dráždí už dobrých dvacet let). Drtivá většina aut dovážených z USA jsou SUV od Mercedesu a BMW z amerických závodů a zatěžovat dovoz aut z USA deseti procenty by fakticky nedávalo žádný smysl. Kdyby byla uzavřena Transatlantická dohoda TTIP, připravená za Obamy, cla by byla zrušena stejně.
Trumpovi to došlo zanedlouho poté, co mu Evropané prostřednictvím šéfa Evropské komise Jeana-Clauda Junckera volný obchod průmyslovým zbožím nabídli. Takže mu nezbývá než tlačit dovoz zkapalněného plynu, zemědělských komodit (Trump pořád mluví o sóje, kterou zatížili odvetnými cly Číňané) a nákupy americké vojenské techniky.
Německo, náš hlavní obchodní partner, je navázáno na Spojené státy, až to hezké není. Nejsilnější ekonomika v Evropě má historické zábrany vůči inflaci, vůči militarizaci ekonomiky a je oddána přebytkovému hospodaření státu v časech konjunktury. Zároveň má větší domácí úspory než investice a mnohem větší přebytek běžného účtu než třeba Čína, jedno bez druhého nejde. Kdyby Amerika zalehla na Německo, budeme my kvičet jako první. Kdo dnes z Prahy vzhlíží k Trumpovi, měl by toto vědět.
Dále čtěte: